grafika 2 druhá grafika

Výročí 17. listopadu nás vede k zamyšlení nad současným stavem Akademie výtvarných umění v Praze.

Psát to k výročí je pozdě. Pravá doba byla letos na jaře kolem vyhlášení voleb na rektora. Kdo byl v té chvíli aktivní? Zaregistroval jsem jen snahu Tomáše Uhnáka.

Před dvaceti lety studenti Akademie výtvarných umění v Praze iniciovali sérii změn, které vyvrcholily volbou Milana Knížáka na post rektora. Nadějný proces obrody však po několika letech zamrzl.

Zamrzl, ale už za Knížáka.

A dávalo to tak taky smysl – každá revoluce musí v jedné chvíli začít brzdit – pokud nejsme zrovna trockisti.

Mimoto se Knížákova revoluce projevila výhradně na obnově pedagogického sboru. Do technického zázemí jakoby revoluční vítr vůbec nezasáhl. Což se škole později vrátilo.

Aktivita vedení AVU se omezila na udržování existujícího standardu.

To je zřejmě fakt.

Avšak kdyby ten standard měl vyladěné samočisticí mechanizmy a zahrnoval komunikaci na všech úrovních, proč ne.

Jenže to neměl ani Knížákův model, který byl vysloveně autoritativní (což alespoň ze začátku byla jeho jasná přednost).

Akademický senát má tendenci volit takového rektora, od něhož vedoucí pedagogové očekávají loajalitu, potvrzení stávajících pozic a zajištění dalšího odsouvání koncepčních změn.

Senát má takové tendence, podle jakých byl zvolen.

To je prostě akademická samospráva: když si obec zvolila takovýto senát, má co chtěla.

Mě se tahle věta v dopise nelíbí proto, že sugeruje nejméně tři nepodložené soudy:
jednak že se od rektora nedají čekat koncepční změny,
jednak že odsouvání těch koncepčních změn je v zájmu pedagogů.
A za třetí, že to jsou vedoucí pedagogové v senátu, kdo mají tendenci volit rektora určitého typu – avšak když si uvědomíme, že akademických pracovníků je v senátu 12 a studentská komora má členů 9, přičemž hlasů pro druhého kandidáta bylo 5, potom i kdyby těch pět hlasů bylo jen studentských (což ovšem nemůžeme vědět), znamená to přinejmenším vyrovnanou podporu nového rektora i ze strany studentů. Mandát nového rektora je nezpochybnitelný.

Jistěže si dovedu představit situaci, že nějakou školu „zprivatizuje“ skupina učitelů a ti pak skutečně mohou efektivně bránit jiné názorové skupině v přečíslení.
To zní nehezky, i když někdy si takové ovládnutí můžeme také přát, jako tomu bylo právě v případě Knížákova „dream teamu“.
Legislativa takovou situaci nemůže – a zřejmě by ani neměla – definitivně ošetřit.

Zapomíná se na to, že škola je tu především pro studenty, a ne pro pedagogy.

To je moje věta! Já na to nezapomínám, naopak to periodicky připomínám (obvykle jsme s Janou Ševčíkovou jediní).

Zároveň ale připomínám, že studenti v takové větě mají význam pomnožný, tak trochu abstraktní, jako třeba když se řekne mládí vpřed.

Když bych chtěl být ještě protivnější, tak řeknu, že škola není ani kvůli studentům, ale kvůli ideji…

A z toho pohledu se pak nemusíme přít, jestli těmi hlavními jsou studenti, pedagogové nebo ještě jiná množina. Rozhodující je, kdo ideu skutečně vytváří.

(Toto nemluvím současným jazykem, omlouvám se. A že ve jménu ideje se dají činit hrozné skutky je taky zřejmé.)

Idea akademie je podle mě něco jako: předávat know-how jak obrazově uchopit něco, co je přehlížené a přitom silné a krásné.

(A rozhodně to není formulace typu: akademie by měla současným způsobem reagovat na aktuální podněty ze společnosti a umění. Doufám, že se na úrovni takové banality nenacházíme.)

Odrazem tohoto nastavení je apatie na straně studentů, kteří se snadno nechávají vtěsnat do rutiny příslušného ateliéru a většinou nejeví zájem o principiální otázky fungování školy.

Takoví, kteří se nechají snadno vtěsnat, se možná nechají stejně pasívně vtěsnat i do „revolučního nadšení“.

Opomíjí se, že pasivita je z rozhodující části jejich problém, vůči němuž je veškeré „otevírání“ jen nucením k přetvařování.

A pak se opomíjí, že aktivizmus není povinný pro všechny typy talentu.

No a jiným talentům je společenský, nebo přímo politický aspekt naopak vlastní, samozřejmě.

Ti však čelí jinému dilematu. Je jistě imponující, když se student začne starat o „principiální otázky fungování školy“. Zároveň je to od něho taky velká oběť, která bývá nutně na úkor jiných věcí – včetně intenzity vlastního studia. Kdybych byl jeho učitel, tak bych měl obavu, že studium akademie promarní – a to činností ne nepodobnou té, které se za starých dob říkalo ošklivě „svazácká“.

Zájem o principiální otázky fungování školy prostě není žádnou povinností studentů, ani těch vynikajících. Nicméně když se objeví, je to důležitá věc a škola by si ho měla vážit a přijmout ho. Tomu malému počtu, kteří s tím chtějí opravdu něco dělat, se ale nedává prakticky žádná příležitost. Vždyť soupis problémů a návrhů, který vytvořila studentská komora před asi sedmi lety, zůstával neřešený mnoho roků a částečně aktuální je dodnes – a to včetně trivialit, jako je změna otevíracích hodin knihovny – což lze brát jako doklad, že usilování o jakoukoli změnu na AVU je prozatím skutečně odsouzeno k marnosti.

Domníváme se, že na AVU panuje všeobecná komunikační bariéra, která znemožňuje vznik širší debaty o její koncepci a celkovém fungování.

Musím říct, že jsem v posledních cca deseti letech, co jsem se vedle samotného ateliéru začal víc starat i o školu jako celek, a prosazoval právě prolomení této chronické komunikační zácpy, necítil prakticky žádnou podporu.
Komunikace chybí „mezi vedením školy a zbytkem akademické obce, mezi kolegy vzájemně, mezi studenty jako celkem vůči pedagogům, mezi technickým perzonálem a pedagogy, mezi jednotlivými pracovišti, mezi školou a uměnímilovnou veřejností, mezi školou a ostatními školami, mezi školou a širokou veřejností…“ (Citace z roku 2003, viz http://www.kokolia.eu/…ka2/node/551.)
Že by komunikace chyběla i mezi těmi, kteří po ní volají?

Naštěstí teď už snad přestává chybět, autoři dopisu navrhli schůzku se studenty našeho ateliéru, otevřenou i dalším lidem ze školy.

A komunikace se v posledních letech mírně zlepšila i na celé škole, i když naprosto ne dostatečně.

Vedení AVU dostatečně neusiluje o otevřenost, jeho ekonomické, personální i programové postupy nejsou průhledné.

To je bohužel fakt. Sice nemyslím, že vedení musí zveřejňovat každý detail, ale když nejsou dostupné dokonce ani zápisy z jednání kolegia rektora, pak těžko zjistit, co vlastně vedení školy řeší.

Škola tak působí dojmem mrtvého prostředí, které není schopno uskutečnit potřebnou změnu zevnitř. Vzhledem k významu AVU pro kulturu v ČR je nutné považovat její situaci nejen za vnitřní záležitost jedné školy, ale za problém celé kulturní obce, který je v obecných rysech příznačný pro stav naší společnosti.

Vždycky se může stát, že si takovou instituci „zprivatizuje“ jedna názorová skupina. Jsem si ale jistý, že toto není případ AVU: tady od začátku její nové historie vládne názorová různost, což považuju za největší přednost školy.

Že „škola působí dojmem mrtvého prostředí, které není schopno uskutečnit potřebnou změnu zevnitř“ je myslím problém víceméně technický, administrativní – nikoli ideologický.

Je skvělé, že veřejnosti není stav školy lhostejný. Je dobré čas od času AVU připomenout její speciální odpovědnost za vzdělávání výtvarných talentů. Ale že by místo samosprávných orgánů měla problémy AVU řešit veřejnost, to snad nikdo nepředpokládá.

Dlouhodobá nespokojenost s popisovaným stavem nás vede k přesvědčení, že AVU je zralá na zahájení nového procesu změn, který by měl vést k jejímu oživení a otevření navenek. Proto si dovolujeme požadovat po nově zvoleném rektorovi následující kroky:

Požadovat je silné slovo, požadovat jste (jsme) to měli po kandidátech.

Rektor byl zvolen i se svým programem.
Který nicméně alespoň nominálně a rámcově níže zmíněné body obsahuje.

Vypsání veřejných výběrových řízení na pozice vedoucích pedagogů všech ateliérů a teoretických předmětů, a to v nejkratším možném termínu, tedy v momentu vypršení jednotlivých pracovních smluv. Výběrová řízení na místa pedagogů, kterým končí platnost smlouvy k 31. 7. 2010, by měla proběnout již v letním semestru akademického roku 2009/2010, nejlépe před začátkem zkouškového období. V posledních letech byla výběrová řízení vyhlašována pouze výjimečně, přičemž v drtivé většině byly termínované smlouvy vedoucích pedagogů prodlužovány rektorem automaticky.

Vypsat výběrová řízení měli přece v programu oba kandidáti.

Jinak – asi po třech letech odkládání jsem si konečně prolítl Zákoník práce – a neumím si představit, jak by konkurzy vůbec mohly podle práva probíhat.
Jedině že by se smlouva sjednávala opakovaně na dobu určitou, tj. max. dva roky… Ale nepřečetl jsem si to do detailu, v příštím roce se tam objeví i nějaké aktualizace, ještě když tak doplním.

Smyslem výběrového řízení je najít osobu, která je pro výkon dané funkce nejlépe způsobilá, avšak kritéria odborné způsobilosti, jakož i nabídka kandidátů, se díky vývoji v oboru velmi rychle mění.

„Kritéra se díky vývoji v oboru velmi rychle mění.“ To je fráze: jistěže se rychle mění, současně jsou ale právě v našem oboru „věčná“…
Kupodivu obojí je pravda.
Autoři dopisu přehlížejí, že vedle „pokroku“, o který usilují, má na akademii stejně důležitou roli taky kontinuita paměti.
A mimoto existuje „efekt protivy“, při němž nejkonzervativnější učitelé plodí nejprogresívnější žáky.
Osobně jsem alergickej na mémy typu „umění dnes vyžaduje…“ apod. – my nikdo nevíme, co bude umění vyžadovat zítra a pozítří, a je docela možné, a opakovaně historií potvrzené, že se to vždycky obnoví z nějakého nejvíc upozaděného proudu.
Na AVU by měla být co nejširší škála, včetně tendencí momentálně upozaděných.
O co nejširší rozpětí názorových poloh by mělo jít i při výběrových řízeních.

Od doby, co novodobou AVU znám, zde existují dva póly, nevím jak je nazvat, řekněme třeba klasický a progresívní.
Já se celou dobu snažím, aby nebyly jen dva, aby v ideálním případě každý z osmnácti ateliérů představoval vlastní jedinečnou vyhraněnost.
Přesto uvedené binární dělení má obrovskou setrvačnost a bylo jasně cítit i při rektorské volbě.
Doufám, že ani tento otevřený dopis není výrazem pouze jednoho ze dvou pólů; to by rychle ztratil moje sympatie.

V důsledku dlouhodobého zanedbávání výběrových řízení dnes na AVU učí osobnosti, jejichž vhodnost pro funkce, ve kterých působí, nebyla léta podrobena přezkoumání.

To zní hrozně, ale technicky je to pravda.

Avšak by mělo být jasné, že ty „nepřezkoumané osobnosti“ netvoří nějakou drobnou opevněnou skupinku, ale že to jsme prakticky všichni my, od pedagogů až po vědecké pracovníky.

Aby byla obnovena efektivnost a důvěryhodnost výběrových řízení, požadujeme pravidelné vyhlašování veřejných výběrových řízení na pozice všech pedagogů, kterým vyprší pracovní smlouvy.

Navrhujeme provést změnu Řádu výběrových řízení pro obsazování míst akademických pracovníků Akademie výtvarných umění v Praze. Pětičlenné složení komise (tvořené zpravidla dvěma prorektory, dalším akademickým pracovníkem AVU a dvěma profesními odborníky z jiných škol nebo praxe), které uvádí Článek 3 Řádu výběrových řízení, považujeme za nedostatečné. Navrhujeme rozšíření počtu členů komise tak, aby byl zajištěn vyrovnaný podíl pracovníků AVU, externích odborníků a studentů.

Já bych to tak nechal, ale udělal bych konkurzní slyšení veřejné.

Apelujeme na maximální respektování rozhodnutí komise pro výběrová řízení ze strany rektora. Jeho pravomoc nerespektovat výsledky výběrových řízení je určena pouze pro mimořádné a jasně odůvodněné situace a neměla by být nadužívána.

Apelovat lze. Ale tím to končí – bohužel nebo bohudík, doplňte si podle libosti.
Nebo usilujme o změnu legislativy.

Zaštítění sympozia všech členů akademické obce a dalších odborníků o smyslu a dalším směřování AVU. Sympozium navrhujeme svolat na 24. 2. 2010, tedy bezprostředně po zahájení výuky v letním semestru.

To je dobrej nápad.

Měl by ho přivítat i nově jmenovaný rektor – jestliže sympozium nastíní analýzu stavu, vyhlídky do budoucna a hlavně potenciál energie skrytý v akademické obci, bude to pro něj vynikající výchozí moment.
Těžko si představit, že by eventuální proměnu měl nést na bedrech sám.

Jakou funkci by podle Vás měla plnit Akademie výtvarných umění v Praze vzhledem k současným potřebám kulturního života v ČR?
Jak by měla vypadat její koncepce, aby této funkci nejlépe dostála?
V čem se může inspirovat jinými podobně orientovanými vysokými školami u nás a v zahraničí?
Je stávající Statut Akademie výtvarných umění v Praze, pocházející z roku 1999, stále aktuální?
Jak nastolit skutečně funkční vztahy mezi všemi orgány AVU?
Jak do statutu AVU začlenit prvky přímé demokracie? Bylo by na místě vyhlásit referendum pro celou akademickou obec v případě rozhodování o zásadních koncepčních změnách?
Jak transformovat či rozšířit nynější koncepci ateliérové výuky, v níž je každý ateliér definován specifickým médiem a osobností vyučujícího, směrem k dynamičtějšímu a především otevřenějšímu pojetí? Bylo by jednou z možností rozšíření počtu ateliérů pro hostující pedagogy či zavedení krátkodobých dílen?
Jak učinit hospodaření všech orgánů AVU přehlednějším pro celou akademickou obec?
Je možné najít lepší pojetí hodnocení fungování AVU? Bylo by prospěšné zavedení pravidelného průzkumu formou dotazníků, které by byly předkládány členům akademické obce každoročně či každé dva roky?
Jak více zapojit AVU do veřejného života?

Otázky jsou k věci.

Důležité bude celkové nastavení sympozia – mělo by umožnit přímé srovnání protichůdných názorů, zároveň se vyhnout tomu, aby se obec zase primitivně polarizovala na dvě fanouškovské skupiny.

Osobně odmítám být součástí hloupého dělení na černé a bílé – i když pak Jiří Ševčík řekne, že otevírám konzervu z obou stran… :o)

Tyto požadavky jsou vedeny s cílem přiblížit AVU obecným požadavkům na kvalitu, které by měly platit pro každou veřejnou vysokou uměleckou školu. Zároveň si dovolujeme s předložením těchto požadavků rektorovi apelovat na všechny členy akademické obce, aby na sebe vzali odpovědnost za koncepci, chod a atmosféru celé školy. Nebuďme k osudu AVU lhostejní!

Nejsem.

Ještě poznámka – reakce kolegů na http://www.pro-avu.cz/reakce/ jsem si přečetl až po napsání svých komentářů k textu.