grafika 2 druhá grafika

Text vernisáže výstavy To nejsme my – studenti z ateliéru Vladimíra Kokolii
středa 4. listopadu 2009, 17.00. aula FaVU Údolní, Pavel Ondračka

Vážení pedagogové, studenti…

Výstava, která se nyní na půdě FaVU otevírá, je doprovozena krátkým statementem vystavujících studentů, který ve mně vzbuzuje tři asociace.

Bod první.

Před více než dvaceti lety, při úvahách nad další výstavou jednoho spíše přátelského,než umělecky názorového seskupení, jako vždycky padaly různé nápady nad jménem, názvem, které by několikaleté snažení charakterizovalo.

Jen jako konverzační téma jsem tyto úvahy prezentoval tehdy zastoupenému Vladimíru Kokoliovi. A bavil jsem se představou, co mi odpoví na alternativní název „Střední proud“. K mému příjemnému překvapení mi odvětil: „Všichni chtějí být avantgarda, ale mně by se líbilo, kdybych byl střední proud.“

Bod druhý.

Uběhla léta. Výše uvedené uskupení se přirozenou cestou rozešlo, někdo zemřel, někdo se stal profesorem.

Ve videu na stránce svého ateliéru Vladimír Kokolia mluví o řadě věcí stran umění, výuky, ateliéru, studentů, grafiky i kresby coby „vzrušujícím, neobjeveném médiu“. A také o tom, že škola není k tomu, aby mladé lidi čemukoliv učila.

Bod třetí

Ve svém prohlášení studenti Kokoliova ateliéru vyjadřují svůj vztah ke kresbě, kreslení, kreslení podle modelu. Přirozeně, kreslení podle gypsu nenáviděli už někteří studenti v době Canovově a Thorwaldsenově, a akademický model upadl do neobliby už v devatenáctém století.

Co mě ale na tomto bojově heslovitém prohlášení zaujalo nejvíc, je odstup studentů, nastávajících umělců, k posvátné krávě avantgardismu, čili takzvanému experimentování.

„Není větší sebeklam, než když si myslíme, že otravě kreslení podle modelu utečem vymýšlením experimentálních zadání.“

„Nic nám nepřipadá trapnější, než když se někdo domnívá, že experimentuje.“

„Nic nám nepřipadá méně experimentální, než když se zadávají témata jako ‘kresba poslepu’, ‘kresba levou rukou’, ‘kresba nalezenými materiály’.“

Vladimír Kokolia, který nehodlá nikoho ničemu učit, přirozeně přitahuje do svého ateliéru studenty, kteří aktuálně – anebo mimo čas – rozdělují umění a práci, to, co jde a co nejde, a ukazují to, co ještě nevidí, neumějí, nemusí, nemyslí, nedělají.