smysl života aj.

odpočítávání, konec Špálovky

Zastavil se u nás Vítek Janeček, bavili jsme se i o Špálovce, která potrvá ještě těch několik dní do konce roku (otevřeno je snad i na Silvestra).

Bral jsem tu výstavu strašně vážně. V mém věku se už nedělají manifestační sebevraždy, ale spíš bilanční – to jsou ty, které se velice dobře promyslí, aby vyšly. V případě Špálovky jsem sice neplánoval sebevraždu, ani uměleckou, ale zřejmě jsem chtěl dát věci dohromady tak, aby byly. Ne jen, aby vypadaly.

skládky v hlavě

Zuzana Vlasatá, která má na starosti publikace Hnutí DUHA, se mi ozvala s tím, že bych se v knížce o udržitelnějším a šetrnějším životním stylu „hezky hodil do odpadů“. Ukázka kapitoly mě přesvědčila, že z toho může být docela dobrá publikace. Můj podíl bude jen takový ten zpestřovací rámeček bokem. Ale jak jsem to psal, text dopadal čím dál závažněji, tak se nevyděste:

délka života

První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.

vy, kdo nemůžete

Pro ty, kdo nemůžete přijít, ač byste strašně chtěli, výstavu popíšu:

Špálovku mám rád, protože má tělo: tři patra nad sebou tvoří figuru, uvažovat můžete i v dimenzi předek/zadek. K tomu prosklenou fasádu do ulice; speciálně tu v prvním patře zatím ještě žádné vystavené dílo nepřekonalo.

jeden umělec

Když nemůžu poslat pozvánku, alespoň zatím jeden text z pozvánky:

Jeden umělec věřil na existenci umění a obětoval mu život. Pak se ukázalo, že to nebyl žádný život.

Jeden umělec myslel, že se něco zachrání, když bude uměním zachraňovat. Stal se z něho prokletý umělec.

Jeden umělec si zakládal na koulích. Díky koulím se dostal do nejvyšších pater umění a jeho koule byly zavedeny v hodinách výtvarné výchovy. Jednoho dne se probudil a koule nikde.

přát kvalitně

Představme si, že chceme něčemu pomoci, a že nemáme po ruce reálnou možnost s tím něco dělat.

Tak si jen přejeme.

Všimneme si, že můžeme přidávat „volume“, přát víc nebo míň.

Brzy uznáme, že ať přejeme hodně nebo málo, nemá to žádný vliv.

Přesto si děláme naděje, že to nějaký vliv má, jen ho momentálně neumíme zjistit.

Zkusíme přát nějak jinak, třeba nějaký speciální způsob snažného přání zabere.

Obdivuhodnou praxi v tom mají nešťastníci.

blbě blbě

Herec má zahrát roli špatného herce. Bohužel ji zahraje špatně.

Překladatel překládá špatný text, avšak přeloží jej špatně.

Malíř chce namalovat špatný obraz. Ale obraz je špatně špatný.

Za mého mládí se říkalo, že všechno už bylo namalováno. Když tu frázi posléze vypustil i můj profesor Jan Smetana, dovolil jsem si oponovat. Možnosti vypadají vyčerpány, ale ještě jsou tady chyby, nemožnosti, ty mají výrazovou sílu a čekají na namalování. Nemyslím, že jsem na něj s tím udělal dojem. Dodnes si to kompenzuju, například právě teď.

osm paradoxů

Číňani mají rádi, když je něčeho jasný počet. Zní jim líp, když se řekne Pět elementů, Osm trigramů nebo Tři zla (imperializmus, feudalizmus a kapitalizmus). Mně vyšlo osm paradoxů, které se vážou k výtvarnému tvoření (většinou v bloku už zmiňovaných), ale nevylučuju, že další ještě přibudou.

1. citlivost & odolnost

Nechat podnět dojít až na čidlo je riskantní, úplná obrněnost naopak vylučuje zpětnou vazbu. Jenže my musíme být maximálně citliví i maximálně odolní.

vstaň a běž

Překážkář Edwin Moses měl charakteristický styl, se kterým vyhrál 122 závodů po sobě, dvě olympijské medaile a čtyřikrát posunul světový rekord. Pamatuju si jeho slib, že na konci kariéry prozradí svůj tajný recept, jak dokázal tak hezky a rychle běhat.

V jednom japonském filmu se samurajové učí po zápaďácku běhat, nejde jim to. Oni se pohybují malými krůčky, sice rychle a stále vystředění, avšak snaživý lektor, který jim vzorově předvádí náš normální běžecký způsob, je snadno nechá za sebou.

nepředstavitelná hloupost

Hloupý nechápe inteligenci inteligentního. Potká-li stejně omezeného, mohou si krásně rozumět, ale kdokoli méně omezený už bude mimo jeho záběr.

To je celkem jasné, ale vnucuje se otázka, zda to platí i naopak: chápe inteligentní hloupost hloupého?

trpná hmota

Lidstvo na své cestě k zítřkům vyniká bezohledností. V první řadě samo k sobě, avšak do své sebestředné expanze neváhá bez okolků vtáhnout cokoli, co se zrovna naskytne. Kdyby mohly němé tváře mluvit, sdělily by nám strašlivé věci.

vypadá, že neumí do jedné počítat…

Dva krát dva jsou čtyři. Chápete to? Činitel, činitel, součin. Nechápu. Ty dvě dvojky, ti dva prý zaměnitelní činitelé, nejsou stejní. Dvakrát – to je počítání, akce, vlastně sloveso. A teď krát co? Dva. To je přímo opak akce, vidíme dva kusy, dvě podstatná jména. Mícháme tady činnost s objekty, dva běhy s dvěma patníky. Míchání hrušek s jabkama nám vždycky výsměšně zakazovali.

světelný svět

Podívejte se na stín olistěného stromu – honem, dokud nepřišel listopad. Stínový obraz není prostou siluetou velikána vrženou ve směru od slunce na zem, jak by se snad dalo předpokládat. Vidíme, že projekce listoví je různě rozostřená – podle toho, jak vzdálená je větev. Ta rozmazanost má navíc zvláštní tendenci k okrouhlosti. Světelné sloupy, které se prodraly korunou, se na zemi promítají jako průniky shluků kruhových skvrn nebo i jako jednotlivé zářící kotouče.

rozhovor Víta Kouřila a Vojtěcha Pelikána pro Sedmou generaci

V severní Kalifornii jsem potkal dvoumetrového indiána z kmene Kuruků – svalnatý, vlasy černé až do modra, orlí nos i orlí duch, opravdové zosobnění ušlechtilého divocha z našich dětských her, Pierre Bryce byl vedle něho ošklivé káčátko. Říkal mi, že má jakousi organizaci, která se jmenuje Desátá generace. Ten název prý pochází ze starého indiánského zvyku: když se mělo něco plánovat, stařešinové se pokusili uvidět konsekvence toho rozhodnutí po uplynutí deseti generací.

pardubický kulturní prostor

V Pardubicích jsem se tento týden potkal s pozoruhodnými jedinci: Šárkou Havlíčkovou (Alfréd ve dvoře), Adamem Gebrianem (architekt), Adélou Svobodovou (skupina Ládví), Petru Nacu (vedoucí Odboru hlavního architekta Pardubic), Cyrila Říhu (teoretik architektury) a samozřejmě s Františkem Václavíkem a dalšíma z projektu OFFCITY. Pro panelovou diskuzi, kde se měl nejdřív každý během dvou minut vyjádřit, jak chápe kulturní prostor, jsem si poznamenal pár asociací. Moc se to nedá číst, i v Pardubicích jsem se ty nesourodé poznámky musel pokusit říct vlastními slovy.

ptal se Micha Giboda

Michal Giboda pořádal veřejné diskuze s různými lidmi v klubu Solnice v Českých Budějovicích, loni z toho začal připravovat i knihu rozhovorů. Ještě nevyšla, dám pak vědět.

milenci prostoru

Jednou hladím prostor krásně po srsti, pak do něho vnikám, protahuju se jím dál, pak ho polykám a trávím, pak jsem u toho, kdy vzniká.

To není žádná metafora, pouze suchý popis.

Lidi se ptají, na co mají myslet při taiji. Obecná odpověď je: na všechno. Jen prosím nechávejte myšlení volně proplout – zvlášť při tom bacha na protivné myšlenky, které se už ze své přirozenosti zadrhávají a nabalují.

Což znamená občas taky nemyslet na nic. (Pozor, to je něco jiného, než myslet na nic! – právě na nic při cvičení velmi myslíme – někdy mám pocit, že výhradně.)

Kateřina Farná pro Salón

Kateřina Farná se mnou dělala rozhovor pro Salon, čtvrteční přílohu Práva z 29. dubna 2010. Druhý den už jsem vydání nikde nesehnal, tak text vkládám sem.
Návštěvníky tohoto blogu svými odpověďmi nepřekvapím, ale mně překvapilo, že Kateřina dokázala vůbec něco artikulovaného vytáhnout z nahrávky zmateného několikahodinového proudu mojí řeči.

…a ještě rozhovor pro SCOOL!

SCOOL! je časopis vydávaný na Gymnáziu TGM na Zastávce u Brna, ověnčený oceněními – například před dvěma lety cenou za nejlepší středoškolský časopis – za nímž stojí, stejně jako za mnoha jinými skvělými aktivitami, paní profesorka Eva Kokešová, sama neméně ověnčená, například je učitelem roku 2004, což obdržela pravděpodobně za to, že jako třídní učitelka strpěla ve třídě osm – vlastně devět – let našeho Jeníka…
Studentka/redaktorka Magda mi položila pár otázek.

mytologie

Jeden muž měl velkou paměť, ale jakmile si na něco vzpomněl, tak se mu právě tím zrovna to z paměti vymazalo.

Jeden muž si nepamatoval nic, ale našel způsob, jak zanechat zprávu pro příští okamžik.

Jeden muž si nic nepamatoval a nikdy ho nenapadlo, že lidé mají paměť.

Jeden muž měl velkou paměť, ale zapomněl na to dokonale.

Jeden muž objevil, že svou paměť nenosí v mozku, ale že ji má rozptýlenou ve věcech okolo.

Jeden muž stál před rozhodnutím, jestli stráví život zapisováním do paměti nebo do světa.

hluboké otázky

Dostal jsem mail, spíš spam, s šíleně závažnými otázkami, které posílá blogger a hloubavý technik z Plzně všem týpkům, na které našel mail v publikaci Kdo je kdo. A to v dobré víře, že se mu „dostane odezvy, která bude zajímavou hodnotou i pro další lidi naší společnosti“ a že „máte co sdělit a že vaše životní názory nám pomohou se orientovat, kam směřuje naše budoucnost.“ Mailové adresy ovšem ponechal viditelné pro všechny adresáty a tak ten idealista přispěl svou troškou k dalšímu zahlcování nevyžádanou elektronickou poštou.

kdokolia

K mé dětské mytologii patřila představa, že žiju splněný život. Nežil jsem zkusmo, poprvé, ale až po nějakém vyhodnocení, za odměnu.

Situace, která se zdánlivě vyskytla teprve nyní a jedinečně – třeba někdo přišel a přerušil mou hru – byla z tohoto pohledu rozluštěním mnoha předchozích téměř totožných situací, v nichž hra byla přerušena v jiném místě a jinak, případně vůbec nebyla přerušena. A já mám bůhvíjak zasloužené privilegium, že po všech těch nesčetných pokusech nanečisto žiju tu nejlepší možnou variantu.

vzdálenost sousedů

Blízkost vytváří vzdálenost. Vzdálenost mezi žurnalistou a romanopiscem je daleko větší, než mezi žurnalistou a třeba popelářem. Nemyslíte? První dva spolu mají spoustu styčných bodů, které činí každý rozdíl citelným. Přirozeně i popelář a novinář se můžou v něčem potkat. Ale častěji se budou moci těšit z luxusu lhostejnosti.

malba světa

Koukáme na svět a na věci a říkáme si, jak je to udělané. Malíři si říkají, jak je to namalované. Podle nich je celý svět namalovaný.

Vincent van Gogh radí, abychom si při koukání představovali, z jakých barev by se daly barvy, které vidíme, namíchat. Vidět svět namíchaný nás vede o krok před jeho vznik.

Na opačném pólu stojí Paul Gaugin, který říká, že když máme namalovat modrou, tak ať uděláme tu nejkrásnější modrou na světě. Tím se sice nedovíme, jak je malba světa udělaná, zato činíme krok k udělání světa malbou.

fiat lux

Vidíme světlo. Bez světla se o vidění nedá moc mluvit. Náš svět je světlý. Fyzikálně je světlo energie fotonů. Fyzika ovšem neřeší, jestli jsou fotony světlé. Klidně bychom mohli fotony vnímat jako něco tmavého, je to jen „fyziologická konvence“. Absenci světla vidíme jako tmu, tak to prostě je – ale mohlo to být klidně naopak, tma, ono fotonové nic, by byla bílá a světlo by bylo „černé na bílém“. Že světlo vnímáme jako světlé je naše osobní věc – tak osobní, že dokonce nemůžeme mít ani jistotu, zda jiní lidé náhodou nevidí naši bílou jako naši černou.

kosmická bitva

Souběžně s každou bitvou pozemskou se vždycky odehrávala bitva bohů.

Pravidelně to byla právě bitva bohů, která určila vítěze.

Bůh Západu se v posledních stoletích ukazoval nejsilnější, vyhrál toho většinu.

(Paradoxně jeho nejmocnějším znamením byl obraz krajní bezmoci – zobrazení chvíle, kdy ho lidé odporně potupili a nakonec dokonce zabili.)

Posledních deset let začínáme tušit, že Alláh je silnější. Samo naše tušení se mocně podílí na jeho síle.

Slyšíme volání, že Západ potřebuje ideu. Nezdá se ale, že by tušení nějaké velké myšlenky bylo ve vzduchu.

hrozba

Toto je můj příspěvek ke konferenci Různé podoby rizika. Byl jsem poslední na řadě, tak jsem měl naštěstí čas to na poslední chvíli dopsat. Zároveň jsem stačil sledovat příspěvky; moc se mi tam líbilo. V textu částečně těžím z tohoto blogu, takže znalci lehce vyčenichají dva motivy, které se zde už trochu probíraly.

Na světě nežije ani několik miliard, ani pár tisíc, ani dva lidi, ale jenom jeden.

Jeden člověk, jeden svět.

Ten jeden člověk jsme vždycky my.

To není nikdo jinej.

„Někdo jinej“ – to je z definice nemyslitelná představa.

prozrazený podnikatelský záměr

Díky všem, kdo mi napsali k narozeninám – datum na Facebooku dělá divy. Ještě že je vymyšlené.

Jako dárek pro vás jsem připravil odhalení svého ambiciozního podnikatelského záměru, který jsem doposud prozrazoval pouze pod kódovým označením a to výhradně osobám, u kterých byla záruka, že vše hned pustí druhým uchem ven.

Tak pozor, přečtením následujících odstavců můžete místo mně skvěle zbohatnout, vytvořit prodejní řetězec, založit tradici a udělat si jméno (vše samozřejmě teprve po signování jednoduché franchisingové smlouvy!), navíc si báječně sami pochutnávat.

navoněnej toaleťák

Navoněnej toaleťák je symbol. Ukazuje daleko víc, než jen sám sebe. Neukazuje nic menšího, než konec světa.

I výkal má svůj kosmický rozměr, personifikuje strávené dobro (a tudíž otravu a zlo), nečistou hrozbu, kterou si sami produkujeme, stín, který způsobíme každým posvícením. V kosmické bitvě s ním se chtě nechtě ocitá i nevinná navoněná rulička, zdánlivě bezmocná, ve skutečnosti zákeřná a ve službách temných mocností.

Prosytit toaletní papír industriální voňavkou je zradou na ideálu z více důvodů: je to zbytečné, lživé a nezdravé.

uvnitř zeměkoule je druhá, větší

Taky jste se při čtení Švejka ulehčeně řehtali blbosti onoho profesora v blázinci, který tvrdil, že v zeměkouli je druhá zeměkoule, která větší než ta vnější?

Když něco vidíme, znamená to jednak, že ta věc má nějaký vzhled, nějak se jeví vůči pozadí. Je tam, v jasné vzdálenosti od našeho stanoviště.

řeč na vernisáži Grafiky 2 na FaVU v Brně

Na vernisáži našeho ateliéru Grafika 2 v galerii Aula brněnské Fakulty výtvarného umění VUT jsem pronesl řeč, kterou sem vkládám. Zvláštní, že to je už druhá vernisážová řeč o ateliéru, kde mluvím o idiotech. As to bude něco znamenat, i když ještě nevím co. Vystavujeme cosi krajně nevhodného, co připomíná večerní kreslení nebo ty nesmyslné uhlové studie, které se dělávají na umprumkách. Ale měli jsme k tomu dobrý důvod.

Idioti.

Aroganti.

Předposranci.

Strupi a hňupi.

Omezenci.

Lháři.

Svévolníci.

výzkum Zdeňky Pincové

Zdeňka Pincová (osobně se neznáme) studuje sociologii na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a píše bakalářskou práci z oboru sociologie umění na téma Pohled na umělecký úspěch očima studentů a pedagogů.
Protože jsem se s ní nemohl potkat, abych odpověděl na pár otázek, poslala mi je mailem. Odpovídám většinou to, co už jsem předtím v jiném slovosledu řekl někde jinde, tak to berte jen jako moje i vaše opakování.

předmětné myšlení

Trojúhelníkem prochází duch trojúhelníka, skvrnou duch skvrny. Věc je věcí, protože má ducha. V duchu se věc ví. Trojúhelník není, než vědění trojúhelníka, věc není, než vědění věci. Žádné zprostředkování. Duch věc tvoří tím, že ji prochází. Duch ví, kdyby nevěděl, nebyl by to duch. Ví ale vždycky jen svou věc, tu, kterou prochází. Nejde o dvě věci, ducha a věc, ale o vědění; to je jedna věc. Než, že existují, můžeme o věcech říkat, že se vědí.

středový extremizmus

Skupina občanů, hlásících se ke středově extremistické Nijaké straně, prošla včera odpoledne u příležitosti Dne prostřednosti Prahou a krajskými městy. Policie nemusela zasahovat.

Její tiskový mluvčí Josef Novák sdělil, že strana sdružující občany bez názoru hodlá kandidovat do parlamentních voleb. Odhaduje se, že Nijaká strana se těší až čtyřicetiprocentní podpoře a mohla by se stát vedle ODS a ČSSD třetím velkým hráčem na české politické scéně. Skalními příznivci NiS jsou podle Nováka především ti, kdo k volbám nechodí, ale i další voliči bez názoru.

jungovský stín

V principech taiji straší jedna strašně jednoduchá věc: přenášení váhy.

Všichni samozřejmě víme, že rozložení váhy na obě nohy nikdy nesmí být fifty fifty – neptejte se ale, jak bez porušení tohoto pravidla vůbec můžeme přejít z jedné nohy na druhou.

Někteří učitelé praví, že poměr váhy by měl být těsně kolem polovičky: padesát jedna na čtyřicet devět procent.

Avšak jiní znalci zdůrazňují, že rozdíl musí být stoprocentní, sto a nula. Že v taiji stojíme vždycky na jedné noze…

jiné světlo na začátku než na konci tunelu

Před půl rokem jedni mysleli, že to potrvá půl roku. Pesimisti rok. Soudní lidi, se kterýma jsem v poslední době mluvil, soudili, že budeme muset překousnout dva až tři roky, než se to zase začne trochu vracet zpátky.

Zpátky? Proč by mělo?

Oč pravděpodobnější je, že „svět už nikdy nebude takový, jaký býval“!

Copak nevidíte ty podlitiny na obloze?

Nevidíte, jak se hvězdy vzdalují a země je ztichlá před velkou ranou?

Stovky milionů si jsou najednou jisté svým právem vnutit vlastní idiotskou vůli jiným stovkám milionů.

cesta a cíl

Čest!

Zdar!

Kam jdeš Cecile?

Ale nevím, Česťo. Za nosem.

Co to? Jsi hledač nesmrtelného noos? To tě chválím! Je skvělé, když se pokoušíš v životě nalézt smysl a cíl! Přeji ti mnoho úspěchů!

Co tě nemá! Jsem na cestě, a smysl nacházím v každém kroku, průběžně. Cíl je sucharský, odsvobozuje. Nejsem strup, abych všechno podřídil nějakému zabetonovanému cíli, o kterém ani nemůžu vědět, jestli je ten pravý.

vždycky musel mít poslední slovo

Opilý zřízenec při čtení pohřební řeči poplete nebo vůbec nezná jméno zemřelého. Hraje hudba, kterou nebožtík upřímně celý život nenáviděl. Smuteční síň zdobí nevkusné normalizační dekorace, a estetické utrpení z nich drsně konkuruje vaší kontemplaci. Po vás se už hrne další várka, přičemž mladému střihounovi, který nevybíravě vytlačuje konsternovaný zástup pryč ze síně a pak i z nádvoří, nemůžete dát ozdravnou bombu, protože byste tím nabourali pietu ještě víc než on. Při hostině číšník briskně pochopí, že hosté s červenýma očima nebudou úzkostlivě ověřovat položky na účtu.

jednoduchá hra

Pro kolokvium v Kroměříži píšu „přednášku“. Dávám ji sem, i když na ní budu ještě měnit. Dejte mi když tak vědět, co tam chybí nebo je špatně, ď.

Představme si hru.

Má jediné pravidlo: musíme ji hrát.

Na první pohled se zdá, že to znamená až příliš volnosti v pravidlech, aby to vůbec byla hra.

Na druhou stranu to vypadá, že hra je nádherně volná, v ničem nás neomezuje, může ji hrát kdokoli, kdo se o ní doví.

Je to lidová, nebo, chcete-li, demokratická hra.

Možná tuto hru však hrají i ti, kdo se o ní v životě nedoslechli.

péče o střevo

Kdysi jsem seděl se staršími spolužáky od Smetany v letní zahrádce. Hleděl jsem na ně se zvědavostí, některé jsem znal jen podle jména; byli to pánové už vesměs dobře zařazení na tehdejší výtvarné scéně, zatímco já jsem sotva opustil školu. Očekával jsem, že pochytím nějaké postřehy ze života, jak vlastně vypadá ta „volná noha“. Místo toho se vedla řeč výhradně o problémech s konečníkem.

život věčný

Byl jsem nedávno v kostele a byl mi nabízen produkt. Šlo o celé portfolio s velice zajímavou skladbou, s dluhopisy a investičními certifikáty, které emitent prodal kostelu zřejmě jako koncesionářskou emisi. Dluhopisy byly dlouhodobé, s dobou splatnosti věčnost. Projevil jsem zájem, ale jako drobný střádal jsem si nemohl dovolit investovat víc, než jen jednu duši.

sen tam

Zdál se mi sen, ve kterém jsem byl dementní – nebo aspoň myslím, že jsem v něm byl dementní – o své demenci jsem jakožto dementní neměl žádné zdání.

anketa o malbě

Mirka Kafková, která studuje výtvarku na pražském peďáku (neznám ji), rozeslala několika malířům anketu. Je to součást nějakého výzkumu, nerozumím jakého. A když už jsem jí náhle začal odpovídat – ačkoli momentálně nemám ani minutu na takové věci – a stále sem do blogu nejsem s to dát imprese z malování v Mechelenu, ani další zápisky, které mám už dávno z 95% napsané, tak pošlu aspoň toto. Možná se trochu opakuju, ostatně otázky se trochu opakují, tak se předem omlouvám.

obyčejní úleťáci

Stěžujeme si, že televizní zprávy jsou ustavičně negativní – mě tedy připadala nejpříšernější vždycky ta roztomilá zvířátka nakonec – ale když se podívám v normálním světě kolem sebe, slyším novinky ještě drastičtější. Tady odchází matka od šťastné rodiny, zde naopak zlotřilý syn vyhodil z domu vlastní matku, tento v afektu vyskočil z okna a přežil, tihle musí při každé procházce něco ukrást, i kdyby to mělo být jen polínko do kamen, tenhle se zbláznil a předvídá budoucnost, zde se krásný mladý člověk metodicky upíjí, tamten místo toho bije málem koho potká.

rozhovor s Karolínou Jirkalovou pro Art & Antiques

S Karolínou Jirkalovou a Janem Skřivánkem jsem dělal rozhovor už před dvěma lety, ještě než se Jan stal šéfredaktorem Art & Antiques. Seděli jsme na zahradě v altánku, a ti dva mladí lidé mě mimoděk zahanbovali svoji inteligencí, připraveností a nadšením.

začátek nové éry sportu

Zdá se, že už končí doba, kdy jsme si mohli ze sportovců utahovat jako z poněkud jednostranně specializovaných jedinců, kterým se muskulatura vyvinula na úkor mozku.

Mezinárodní sdružení DCA a MRSC, zaštiťující rozhodující sportovní organizace na planetě, jsou jen krůček od prosazení klíčového rozhodnutí, po němž fanoušci, zejména ti náročnější, volali prakticky od vzniku západní tradice sportu jako takové.

prezentace prezentace prezentace

Bavili jsme se s děckama v ateliéru – děckama pochopitelně myslím naše dosti už přerostlé studenty Grafiky 2 na AVU – o prezentaci ve výtvarném umění. Prezentace je v našem oboru tak samozřejmá a kladná, že debata o jejím nebytí, nebo aspoň omezení, vyznívá předem jako čistě akademická. Prezentaci je naopak potřeba všemi způsoby posilovat; kdoví, jestli se už všichni dávno neshodujeme, že ona je vlastně tím uměním.

vykopávka

Doznal jsem se tady už, že jsem se dvacet let nebo kolik nečesal. Ale asi stejně roků mi trvalo, než jsem si poprvé skutečně poslechl první desku E.

Ten okamžik nastal dneska. Pavel Klusák mě před měsícem upozornil na tenhle blog, odsud jsem si stáhl empétrojky, a před chvílí jsem si eLPíčko poslal do iPhonu. Na hudbu ho prakticky nepoužívám, a tak jsem žasnul i nad prostým faktem, že to vůbec hraje.

palce slabým!

Moje sestra Vladimíra nesleduje (na rozdíl od naší tety Míly) hokej ani fotbal, ale když se přece vyskytne v místnosti, kde se utkání sleduje, zeptá se napřed kteří jsou slabší, a těm pak celým svým vášnivým srdcem fandí.

třídění česáním

Po nejméně dvaceti, ale možná dvaceti pěti letech jsem se teď poprvé učesal.

Česání je zvláštní druh třídění, při kterém (když nepočítám vyrvané vlasy) je jeden pól daný, předem „vytříděný“ všemi místy, odkud vlasy z kštice vyrazily. Druhý pól je volný, může mířit do všech stran nebo být násilně načesaný do jedné strany, třeba na Adolfa. Vždycky, i při nejdivočejších vrabčích hnízdech, ho ovšem bude omezovat a určovat danost výchozího konce.

bajky

Do přednášky na vernisáži Bordelu jsem zamíchal i několik bajek, které jsem si toho dne poznamenal během cesty v náklaďáku z Knínic do Prahy.

bordel v hlavě

Byl velký sběrač bordelu, sesbíral všechen bordel na světě, vzal na sebe i náš bordel.

Ale jednoho odpoledne mu řekl hlídač na bráně: pane, ten bordel smrdí a vydává protivný zvuk.

A ten sběrač mu odpověděl: To je jen bordel tvých uší a tvého nosu.

A uřezal mu uši a nos a hodil je taky do toho bordelu.

malý bordelář

Malý bordelář vyrostl na bordelu a neznal nic jiného.

mám v tom b.

Přemýšlím, proč Bordel. Jméno pro výstavu přišlo tentokrát intuitivně, a když se mě na to při vernisáži tu a tam někdo ptal, dostával mě do rozpaků.

Bordel se přitom zcela spontánně promítal i do doprovodných jevů: návštěvníkům jsem jako brejlatej profesor při „přednášce“ předal zbytečné informace, jako vegetarián jsem jim zařídil rožněnou krkovičku, plnou chutných akrylamidů, nitridové nakládací soli a dehtových sloučenin, a jako kdysi „alternativní“ rocker jsem je potěšil nekonečným proudem recyklovaných středoproudových Rudových hitů.

chuť a vůně jaksi povědomá

Při jedné večerní jízdě autobusem z Prahy vedle mě seděla nějaká slečna. Kdybych si na lidech všímal šatů, a nechtěl je vidět jen bez nich, tak bych asi naznal, že je pěkně oblečená, a kdybych věděl, co je v módě, tak bych asi připustil, že ví, co je v módě. V každém případě bylo vidět, že o sebe velice dbá. Objevil se užnevímjaký důvod dát se do řeči a díky tomu jsem si všiml zvláštní věci: její dech voněl po hovně.

upgrade rozlišení

Když Naďa Vávrová odjížděla (před třiceti lety) do Španělska, uspořádala u Plecha ve Střešovicích rozlúčkový mejdan, a tam jsem zaslechl jejího kamaráda Michala Pavlíčka, se kterým hrála v Expanzi, popisovat jakýsi halucinační zážitek, kterému ani nepředcházelo požití halucinogenů.

Bordel – pozvánka na čtvrtek!

Kdysi jsem byl pozvaný na velkou výstavu, u které jsem pochyboval, jestli na ní vůbec mám být. Nakonec převážilo, že nemám. Pověsil jsem tam několik celkem bezbranných obrazů a fakticky jsem tím zmizel. Zástupy obrazy obtékaly a obrazy zůstávaly netknuté.

Před pár lety jsem si říkal, jestli vůbec mám být, a převážilo, že nemám. Tak jsem si v tichosti anihiloval a nechal tu stín Setrvačník, který vykonává úkony. Má dokonce i „radost ze života“ – a tak nejen mí blízcí, ale ani já samotný si nemusím virtualizace vždycky hned všimnout.

olympiáda, jak ji Pámbu stvořil

Při novověkém znovuzrození olympijské tradice se s nemístnou samozřejmostí ignoroval významný – pro mnohé z nás by byl jistě nejvýznamnější – rys antických her: totiž, že atleti byli nahatí.

Gymnasta znamená původně naháč a gymnázium byl tréninkový areál pro olympijské naháče.

ruční štěrk, osmidotykový

ZCR mi doporučil příručku Upravujeme hroby (máme ji přímo dvakrát, ježíšek nám ji navíc nadělil k vánocům), která nás rozhodně nezklamala. Například jako materiál pro úpravu povrchu hrobu se tam doporučují skleněné střepy – samozřejmě pokud souzní s životem zesnulého. Protože už dvacet let nechlastám, dospěl jsem místo rozbitých flašek k místnímu materiálu, podřadnému polnímu kameni barvy umbry přírodní, asi nějakému jílovci či prachovci, který už několik roků sbírám na zahradě.

polož si hlavičku

Ležíme na boku a mžouráme před sebe. Naše hlava je naležato a s ní i celý náš pohled na svět.

Vypadá, že v tom není žádný problém. Prostě normální pohled, jak ho nosíme vzpřímení, nyní pouze otočený o 90°.

Víme přece, jak svět vypadá a proto se samozřejmostí každou ležatou věc v ležatém pohledu tlumočíme jako „vlastně“ stojatou, a stojatou, že je ležatá.

Připomenu tři dramatické okolnosti, které tuto pokojnou představu ohrožují.

zkažený život

Byli jsme s E v roce 1990 někde na jihu Francie a ujel mi ve městě autobus, musel jsem jít pěšky. To bylo mrzuté, ale nějaké zdržení nemohlo nic změnit na tehdy vytouženém a neuvěřitelném faktu, že jsem v cizině.

Občas používám tenhle příklad, že když jste na světě, jako byste byli v cizině, nemůžete už nic zkazit. Mrzutosti se přihodí, ale život nemůžete pokazit.

všechno v jednom

Obrazovka televize se nám jednou smrskla na tenounký jasný vodorovný proužek uprostřed. Několikrát se po novém zapnutí vrátila do normálního režimu, ale vždycky jen na chvíli, načež se opět smrštila na jeden řádek. A jednou tak už zůstala.

Přesto jsme se na ni dívávali ještě nějakou dobu, než jsme koupili televizi novou. Světelná čára nebyla mrtvá – naopak pulzovala podle toho, co se vysílalo. Jakoby se v ní sčítaly všechny řádky obrazovky do jednoho. K tomu jsme poslouchali zvuk.

výtvarný jazyk

Modelová situace: profesní skupina mluví svým jazykem. Jazyk je to zvláštní, například dovoluje mluvit mrtvým s živými a mluvit s věcmi, se světlem aj.

Mnoho běžných věcí ovšem vyjádřit nedokáže, zato jiné snad ani nelze říci jinak, než právě tímto jazykem.

Jazykem se v každém případě říká něco. Není to jen hra bez obsahu.

rozhovor Radana Wagnera pro REVUE ART

Radan Wagnes se mnou udělal velký rozhovor pro jejich časopis REVUE ART. Vydávají tenhle čtvrtletník už několik roků; jestli ho neznáte, dá se snad získat přes PNS, většinou na něj narážím po galeriích. Rozhovor jsem vložil níže, v časopise je k němu ještě asi deset reprodukcí. A taky moje fotka ze Silvestra, bohužel bez uvedení autorky Ireny Armutidisové.

průhlednost

Pavla Kovaříková (dříve Francová) dělá průzkum mezi svými nevidomými známými. Některé odpovědi překvapují i ji. Třeba jak je pro nevidomé od narození nepochopitelný koncept průhlednosti. Například pohled oknem ven na krajinu – jak je možné vědět, že tam zrovna sněží nebo něco, když v tom prostředí nejsme.

západní myšlenka

A: „Čtverec nad přeponou se rovná čtvercům nad odvěsnami."
B: „Zato ty jsi poďobanej a smrdí ti z huby."

Čestmír Berka, jinak velmi nečitelná postava učitelského sboru AVU z dob našeho studia, se nám zapsal kromě náčrtků bitvy u Thermopyl pomocí vojenských značek (byl to bývalý lampasák) a s popiskami v řečtině, také exaltovaným vyzdvihováním „řeckého slunce“ v kontrastu oproti „myšlení asijských despocií“.

Karel na bidýlku

Maloval jsem celý den a celou noc obraz a myslel na Karla. Mluvil jsem s ním způsobem „ať jsi nebo nejsi“, protože jsem nevěděl, jestli ještě je nebo není.

Při téhle konverzaci skrze membránu plátna občas vypluje nad hladinu nějaké slovo nebo věta, většinou ale nejde o moc víc, než o přichýlení vašeho proudu k proudu toho druhého. Stejně jsem nevěděl, jestli Karel ještě rozeznává řeč. Spoléhal jsem na to, že vnímá alespoň, že je někdo s ním. I když geograficky někde jinde a vědeckými nástroji nezjistitelně.

zabte je

Pamatuji si z šedesátých let, že se v povídkách a románech začal objevovat prs. Nebylo to ňadro – ňadro patřilo předchozím desetiletím. Klasiky bylo obyčejně popisováno jako těžké, v selském stylu, vymalované od Švabinského. Zato prs byl zásadně existencialisticky bílý a pevný. Jeho hlavní činnost spočívala ve vyklouznutí ze županu, což potvrdí všichni čtenáři edice Magnet nakladatelství Naše vojsko. Prsy přinášela však i četba tehdy kvalitních sešitů Světové literatury, jen jste se místo peripetií nějakého poručíka museli prokousat stránkami uměleckého vnitřního dialogu.

příběh bez běhu

Naše kamarádky nás už pár let zvou na pustý ostrov ve východní Asii. Ostrov se jmenuje Velké prase, a turisté ho nenavštěvují, asi to nezní dobře. Měli bychom tam strávit nejmíň tři měsíce. Rozlohou ostrov odpovídá knínickému katastru, je tam i sladká voda, tropický prales a takové ty západy slunce. Na opačném konci žije asi dvacet rodáků. Ony to myslí jako umělecký projekt – jenže mám neurčitý dojem, že už něco takového existuje. Ne v umění, ale jakoby to byla nějaká reality show nebo seriál.

přání

Vánoční přání vždycky zablokovaly poštu v celé zemi, v posledních letech se částečně transformovaly v elektronický spam. Sám neposílám nic – když někomu něco přeju, posílám to zdarma telepatií bůhvíkam a věřím, že to jednou bůhvíjak dojde.

je nebo funguje

Kosmická bitva na poli Kuruú se odehrává mezi tím, co je, a tím, co funguje.

Když chceme zjistit, jestli je něco pravda, zkusíme ověřit, jestli to funguje. Columbo nedá pokoj, dokud nezjistí, že to mohlo tak a tak skutečně fungovat. Uzná to i pachatel a přizná se.

otázky k diplomce

Tereza Sochorová mi poslala pár otázek, ze kterých jsem se chvilku vrtěl, ale nakonec jsem jí odpověděl alespoň takhle.

nejstarší vzpomínka

Vylezl jsem ze dveří a při silnici jsem uviděl naftovou skvrnu. Uprostřed jílovitého bahna rozježděného traktorem nádherně opalizující brána někam jinam. Od té doby se samozřejmostí očekávám, že pouhým díváním lze uvidět v duze se zračící svět. Neurčitě si taky vybavuju, že mě od toho zázraku odtrhli s tím, že je to špína.

I love you, too

Známe to z amerických filmů, akčňáků i romantických blijáků: otec či matka ve vyhrocené situaci uchopí své dítě za ramena, pohlédne na něj vroucně a praví: miluju tě. A dítě v slzách odpovídá: taky tě miluju.

My Češi se při těch scénách cítíme citově vyprahlí, protože to neděláme. Takhle výslovně si to obvykle nepotvrzujeme. Pod vlivem psychického imperializmu ale nejspíš brzy začneme.

pěšinka mezi hroby

Končil den, když jsme vyjeli s Éčkem hrát někam na sever. Pepa zvolil zkratku přes hřebeny zalesněných kopců, hnal Volhu po okresce, obloha byla už podzimně vysoká, nit konverzace se tenčila a úměrně tomu sílil pocit, že se pohybujeme při dně sklenice kosmických rozměrů, v níž se turbulence malinového sirupu zvolna roznášejí Brownovým pohybem po celém objemu horizontu, dokud se každá věc v krajině neocitla v naředěném růžovém nálevu.

na ozářené straně

Jak by to bylo snadné, kdybych se dal k mafii, nebo za minulého režimu k STB, mohl něco ukrást, mohl libovolně podvádět, být hnusnej, prostě sloužit zlu! Kolik špatných věcí jsem neudělal nebo jsem se k nim nepřipojil jen proto, že se nevyskytla příležitost.

Zlo je očividně daleko účinnější než dobro, je asi i přitažlivější, zdá se, že je stále více i společensky akceptovatelné. Jak je vůbec možné, že to umouněné nezajímavé dobro přežívá? Podle všech známek by nemělo mít šanci.

rybář lidí

Na nic jiného nemá cenu myslet, než jak zachránit svět. Nemyslím nutně onen svět, o němž se dovídáme ze zpráv, ten povlak na zeměkouli sycený lidskými tragédiemi – ať si každý zachraňuje to, co za svět považuje. Můžeme chtít zachránit vzdálené světy, ale stejně neunikneme volání, abychom nejdříve ze všeho zachránili ten, který nám mizí přímo před očima. Který za nás nejen nikdo jiný nezachrání, ale dokonce ho nikdo ani neuvidí.

veřejné měnění

Přemýšleli jste taky jako já, jak vlastně agentury na průzkum veřejného mínění vyhmátnou vzorek obyvatelstva? Jednou se ukáže, že nám imponuje arogance politických vůdců a že zabíráme na image a na populistické fráze, jindy zas, že korupci považujeme za problém, ale stejně jsme někdy dali nebo přijali. Případně jaký máme názor na něco, k čemu nemáme podklady. S výsledky hlasu lidu se málokdy identifikuju, proto mi vrtá hlavou, odkud se vlastně ti respondenti berou.

Mě se nikdy nikdo nezeptal. Až předvčerejškem!

nulová tolerance

Hlásání nulové tolerance zní možná dobře: říkáte tím, že jste ve svém usilování o spravedlnost důslední až do krajnosti. Nulovou toleranci v tomhle smyslu popularizoval na začátku 90. let newyorský starosta Rudolph Giuliani, a skutečně se mu podařilo v následujících deseti letech výrazně snížit zločinnost.

Ale když nulovou toleranci vyhlásí politická strana, pak určitě nepůjde o spravedlnost. Strana se tím pouze přihlásí k bolestně nudné, trapně předvídatelné strategii: cokoli řeknou političtí protivníci, je špatně.

překrývání míst

Sen v červeném domě má zvláštní kouzlo, nic moc se v tom románu neděje, jen se strašně pomalu rozvíjí příběh vážené čínské rodiny z osmnáctého století, nad níž se vznáší předtucha blížícího se úpadku, viděný očima nadaného a rozmazleného jinocha Baoyu.

sud kulatý rys tu pije

V dětství jsem se rozhodl, že budu znát všechny rostliny. Napřed mi mamka koupila Naše listnáče, které dodnes umím latinsky, některé i poznám.

co je doopravdy taiji

Běžně si lidi myslí, že pro taiji to nejdůležitější je qi, energie. O taiji mluví jako o báječném způsobu, jak získat ztracenou energii a jak ji pěstovat k dosažení zázračných výsledků.

Ti, kdo se dostali dál a všimli si ve vlastním těle, jak se přenáší síla, mohou dospět k přesvědčení, že při cvičení jde spíš o jin, sílu.

povrch je takový, jaký je

Vítám našeho zpravodaje Tomáše Takového, který situaci sleduje na místě. Tomáši, můžeš sdělit našim posluchačům, jak se situace vyvíjí?

Dobrý den, Hanko, situace v hlavním městě je taková, jaká je. Prezident řekl, co řekl a opozice reagovala, jak reagovala.

Jaké jsou vlastně požadavky vůdců pouličních protestů?

Jejich požadavky jsou takové, jaké jsou. Hrozí, že udělají, co udělají.

A ukazuje se nějaké řešení krize?

V současné chvíli je stav bohužel takový, jaký je, ale zůstává naděje, že krize bude vyřešena, jakmile bude vyřešena.

skryté hubnutí

Ze zabijačky známe střevní sádlo, náš řezník bájil o jeho zvláštních účincích. Strhává se ze střev a přidává se do jelit, i když někde právě z něho dělají škvarky.

Taky si pamatuju z pitvy, jak tam zářilo zlaté sádlo v břiše – ne špeky pod kůží, ale uvnitř – a říkal jsem si, že stárnutí je prostě žluknutí.

nadvláda pinglů

Občas se ještě zanadává na perzonál českých hospod, ale čas milosrdně přikrývá vzpomínku, že to bývalo daleko horší.

školní práce Terezy Kučerové

Tohle je další text, kvůli kterému mi nevyšel čas na tento milý blok. Tereza Kučerová měla dělat cosi pro školu, takhle jsem své odpovědi na její otázky autorizoval.

pod modelací

Jsem členem sekty odpůrců krychle. Naše organizace je tak dokonale tajná, že si ani vy nemůžete být jisti, jestli nejste jejími členy.

Mezi výtvarnými umělci se běžně vyskytuje názor, že krychle, nebo její odvar čtverec, vystihují něco podstatného z přírody. Zkuste jim ale říct, ať na krychli resp. čtverec v přírodě ukážou. Nakonec někde možná bude, v krychlových krystalech soli, možná i světové strany mohou tak nějak navozovat představu čtverce, ale to bude tak asi všecko. Krychle je nepřirozená a lidská, to lidi si vymysleli paneláky i čtveraté obrazy a obrazovky.

Miss Kompost

Už jsem se tady doznal, že můj životní postoj se dá shrnout pod pojem kompost.

mlhu tvrdou tužkou

Někde mezi osmi až patnácti metry se nachází bod, kde mezi potkávajícími se chodci přeskakuje jiskra. Zkazily se mi oči, a právě v téhle senzitivní zóně, v níž mezi vzájemně se přibližujícími pohledy probíhá intenzívní vyjednávání, vidím mlhu, do které si dosadím libovolný obličej.

cena za vyvinutou modelaci

Díval jsem se jeden večer na dokument o Pavlu Brázdovi, hlavně na jeho tvář a hlavu, která má kompaktní tvar pokrytý síťovinou vrásek – v podstatě totéž, co vidíme na jeho obrazech. Tahle symbióza velkého celistvého tvaru a povrchového rýhování (zbrázdění…) není podle mě jen tak.

tajenka

Otec vyplňoval křížovku a najednou narazil na oříšek: český malíř na sedm. Zná jenom mně, a kupodivu, podle příčného směru mělo jméno taky začínat na K. Nakonec se ta legrační možnost, že by tam mohl napsat vlastní jméno, stala skutkem.

Mám obavu, že to bylo první zadostiučinění po těch dlouhých letech, co se zemědělskému inženýrovi a skladnici ukázalo, že se jejich syn upíše tomu záhadnému oboru, kde se kreslí nahé baby, vystavují nesrozumitelné výkřiky, a v němž se lidi chovají pokud možno nepředvídatelně až psychopaticky.

neodůvodněné návaly štěstí

Kilo zelí stojí asi šest korun. Dalo by se žít neuvěřitelně levně, jen na zelí. Podle různých zdrojů zelí obsahuje cenné látky, i protinádorové. Přesto jeho pověst je špatná, asociuje nedýchatelnou slovanskou zemljanku. Jednou jsem vezl konspirační kastrólek s dušeným zelím v autobuse – excentričtější situaci snad už nikdy nezažiju. Podobně jako u jiných pachů, musíme předem vědět, že jde o zelí, a pak se nám budou třeba sbíhat sliny. Ale když jsme pachu exponováni bez určení zdroje, odhadneme, že jde o upocené tělo, ponožky nebo něco kazícího se. Domácká vůně zelí je z nejzrádnějších.

zpěv

Před (asi tak dvaceti) lety ve vesnické sokolovně na androšské oslavě Wernerových narozenin začal po půlnoci někdo, možná Váša se Zogatkou, vydávat tón. Žádný zpěv, ani řev, jen tón. Přidali se k nim další, přehlušili ryk ze sálu, znělo to jako lidské digiridoo. Vydrželi jsme u toho, asi dvacet lidí, snad hodinu nebo dvě. Tón se všelijak moduloval, v zásadě ale zůstával stejný, vezli jsme se na něm a udržovali ho při životě.

skandál

Když jsem ke konci devítiletky četl Žízeň po životě a další knihy o moderních umělcích, pochopil jsem, že dneska už je bohužel na skandály pozdě. Nedalo se čekat, že by výstavka optimisticky laděných krajinek v Salónu nezávislých veřejnosti znovu nadzdvihla mandle nebo že by lidi vášnivě protestovali při big beatu Svěcení jara. Přicházející normalizace mě ale měla poučit, že bude stačit i daleko méně – ne sice ke klasickému společenskému skandálu, nýbrž k jeho ututlané podobě, průseru.

Boží zrak

Řekněme, že Bůh je vševidoucí. Co bude vidět?

Bude vidět skrz. Ale jak pak bude vidět povrch. Vidí Bůh stín?

Bude vidět ostře. Ale pak nebude vidět neostře, to je chyba. Bude vidět ostré věci ostře, ale bude ostře vidět i neostré věci?

Bude každou věc vidět z každého stanoviště. I v každém měřítku. Nebo lze věci vidět bez stanoviště/měřítka?

Bude vidět proměny věcí naráz. Možná i v různých směrech, nejen po směru času. Bude vidět i jejich možnosti?

poprava ke snídani

Myš nechytnete na kus sýra, ale na obyčejný kousíček chleba. Už dávno máme sadu pastiček, které se na sezónní nájezdy hrabošů osvědčily. Vždycky mě to udivuje, protože si představuju, že když myš s podezřením hledí na sýr, tak pak musí výborně čichat i daleko přízračnější pach: zaschlou krev a bůhví jaké ještě molekuly jejího nešťastného předchůdce. Nikdy jsem si k pastičkám zblízka nečichl, přesto jsem přesvědčen, že tu kovově-myšinovo-nasládlou vůni dokonale znám.

chvála bezohlednosti

Masírování maséra je způsob, kterým beze slov řeknete, které místo a jak chcete mít masírované. Zabírá to, třebas ne stoprocentně. Příliš nerozhoduje, zdali masér vaše hmatové iniciativy vědomě interpretuje nebo je napodobuje jen mimoděk.

prdění

Rodiny se rozdělují na dva druhy: v kterých se prdí, a v kterých se neprdí. V jedněch se přetlak se přemáhá dalším zvýšením tlaku a vládne dusná atmosféra obavy z úniku pachové informace. Druhé to řeší uvolněním, avšak atmosféra je dusná fyzicky.

Náš občasný holandský zvukař Bert se obdivně vyjádřil k mechanizmu, který jsme vyvinuli pro přejezdy větších vzdáleností, když jsme se mačkali v rozložité Volze: zničehonic někdo na dvě minuty otevřel okénko, ať už venku bylo vedro nebo mráz. Nejdřív to nějakou dobu nechápal, a pak to začal taky praktikovat.

Vladimírku, tohle bude tvůj stromeček!

Vybrečel jsem si, že ta jablůňka zasazená na dvoře bude moje. Chvíli předtím jsem ovšem v brekotu prohrál závod se svou sestrou, čí bude ten nádherně červenohnědý kmínek broskvoně – onu kouzelnou barvu vidím před očima stále stejně svěží.

lidskost a špalci

Začal to Karel Vachek, když při jedné besedě pravil, že největší průser je Marek Eben. Chvilku mi to šrotovalo v hlavě – Marek Eben je přece skoro ideálním příkladem vnímavého kultivovaného moderátora – co proboha na něm může někomu vadit? – vždyť je tolik skutečně odstrašujících příkladů.

kolik roků je současnosti

Brigite Bardottová říkala, že nám věk přibývá všem stejně. Všimla si skutečnosti, že někdo sice začal se žitím dřív, a někdo o něco později, ale zároveň se všichni neseme na společné vlně věku.

přestávka

Rusky se přestávka řekne peremena, čili proměna. Zní to děsivě, kremelsky: během neškodné pauzy, při níž si v televizi hrávala májová koťata v košíku, se za scénou v tichosti všechno proměňuje k nepoznání.

Do té chvíle probíhal nějaký děj, možná i napínavý, peremena ale znamená, že to byl jen děj na oko, pravý děj se děje ve chvílích, kdy se neděje nic.

Je to ruské až na půdu, ale známe to i z české politiky, i když naše přestávka by správně měla znamenat prostou pauzu.

doprava doleva

Lze tvrdit, že cyklista v dlouhodobém pohledu vyjede stejně tolik kopců, kolik jich sjede – nepočítám ovšem takové ty scénáře, že se vždycky nechá vyvézt nahoru lanovkou a podobně.

Nic na celkové bilanci blížící se nule nemění ani kulatost Země, jízda po zadním kole ani jízda na tekoucí duně.

Nevylučuju, že totéž platí i pro ups & downs v životě.

vyhánění čerta ďáblem

Bojuju proti horku tím, že se trochu víc obleču, napiju něčeho teplého nebo si dám teplou sprchu.

Zatím ještě v létě nenosím kožich, ale trávím parné dny pokud možno zabalenej jako beduín. Když se zpotím, příjemně to chladí – jen nesmím vychladnout.

Naše kamarádka Guo Li, čínská doktorka, nás naučila pít teplou vodu. Piju ji i v létě, většinou ve formě po bůhvíkolikáté zalitého zeleného čaje. Ledový nápoj jsem požil naposledy snad před deseti lety, málem mě to položilo.

ohnutí

Nikdy se mi moc nechtělo ohýbat (není míněno přeneseně), ale loni na podzim jsem se poprvé přistihl, že když jdu napříč po zahradě, tak se ohnu, seberu kamínek v trávě nebo na záhoně a hodím ho nebo odnesu na hromady šutrů, které tam všude máme.

Dělám to mimoděk, a tak se kamínky strefuju zázračně přes půlku zahrady. Ale dělám to zároveň systematicky, pročež skoro nemůžu přejít z jednoho místa na druhé. Teď v létě je všechno zarostlé, takže je toho míň, ale pokračuje to, a podle všeho se mi ta obsese stala vlastní.

mémon

Jako nositel mému mám dvě starosti: o mém a o nositele. Jako nositel můžu mít strach, že mi mém někdo sebere, prohlásí ho za svůj. A za mém mám obavu, že ho někdo pokazí.

Ujal jsem se nesení mému – což znamená péči, aby se mém ujal. Mohu ho šířit v médiích, při rozhovorech, v galeriích nebo jako grafiti po ulicích. Ale můžu taky udělat něco rafinovanějšího: vypěstovat si skupinu nositelů mému.

S nimi uzavřu deal: předám vám svůj mém, který už se celkem úspěšně ujal, a vy za to, že ho ponesete, můžete cizopasit na jeho úspěchu.

I had a dream

V polovině 80. let jsem na půdě jakéhosi opuštěného smíchovského činžáku našel krabici se žárovkou značky Philips. Zíral jsem na ni v proudu popelavého světla jako na odkaz Maxmiliána Drápa.

kolektivní předměty

Z povrchní mladické četby Sartra, jejíž vinou mi připadal povrchní Sartre, mi utkvěl tenhle termín. Nemůžu říct, co tím myslel on, ale jen to, co jsem si z toho vzal:
Příkladem kolektivního předmětu mi zůstal národní výbor nebo nějaký jiný úřad, zahrnující chodby, kanceláře, hierarchie, osoby, procesy, pach kantýny atd. Byl to pro mě osvobozující objev, že úřady lze takhle uchopit, že se z nich stávají obyčejné věci – když ovšem obyčejným věcem naopak připustíme jejich institucionální povahu.

kompostování

Při obhajobě diplomky Radky Valentíkové jsem vůbec nereagoval na výtky kolegů Rittsteina a Róny, snad proto, že jsem si snad uměl představit, z jaké pozice se na to dívají. Radka se ostatně hájila sama a říkala věci, které musela říct, a všechno bylo myslím tak, jak to mělo být.

Horší, že jsem si uvědomil, že si kolegové neumí představit, z jaké pozice se na to dívám já. Dostali se do ráže, ale že se mi je přesto nepodařilo přesvědčit, můžu svádět jen na sebe. Ale co já vím, třeba je moje stanoviště skutečně vadné.

mobyl

Kdysi měli mobily jen vexláci a zbohatlíci. V 1993 jsem potkal v noci na stockholmském nábřeží bláznivou dívčinu, hovořila sama se sebou, pro mě první případ, kdy jsem viděl s mobilem normálního člověka. V polovině devadesátých let ho začali mít i střední podnikatelé, což byla tehdy obdoba budovatelů z padesátých let, dojemný rys naší transformace, v okřídlených fialových sakách, s vírou ve volný trh, což tehdy znělo jako volná láska, workoholici až za hrob – mnohé skutečně vyléčil až infarkt nebo mrtvice.

život v anonymitě

To je ale frajer! Okolo projel nějakej blbec na motorce, ohrozil bezpečnost dopravy nadměrnou rychlostí nebo riskantním manévrem, anebo aspoň vyděsil babky zaburácením motoru. Hoši i dívky se závistí a vzrušením vzhlížejí za chuchvalcem prachu; být tak na jeho místě. To jsem jim to ukázal! – vykřikuje silueta frajera řečí těla.

pochodně

„Měli jsme tady jednoho učitele, a ten zapaloval. Vodil žáky a zapaloval. My taky zapalujeme.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, o čem paní ředitelka klatovské galerie Flašarová, v roce 1993, kdy jsem tam měl krásnou výstavu, vlastně mluví.

pravda

Jana Klusáková píše novou knížku – snad to můžu prozradit. Tentokrát rozmlouvá s Cyrilem Svobodou, nechala mě přečíst malý vzorek. Cyril Svoboda tam říká zvláštní věc – ačkoli by mi vlastně vůbec neměla připadat zvláštní. Jde o obyčejnou, geniálně jednoduchou a dokonce přízemně pragmatickou myšlenku: že je praktické mluvit pravdu. Ptají se vás při konverzaci nebo na vás zkouší triky, probudí vás v noci, vyzvídají, když jste ve stresu nebo pod vlivem látek, dotazují se po letech – a vy prostě řeknete pravdu.

strojový park

Cvičit se má brzo ráno, nejlíp právě před rozbřeskem, to je vůkol nejvíc Qi. A musíte vyrazit ven, na volné prostranství, nejlíp k nějaké borovici, pod střechou lze cvičit jen v nezbytném případě. Nejde o žádnou pověrčivost, každý si to může zkusit – příliv vitality z časného cvičení venku je skutečně neporovnatelný s cvičením během dne. Vím to, ale chodím spát spíš pozdě, a tak někdy za svítání teprve dokončuju svoje večerní cvičení.

jaký je váš vztah k železnici

Jitka Kostelníková z Větrných mlýnů po mě chtěla, abych se do jejich revue Rozrazil vyjádřil k anketní otázce Jaký je váš vztah k železnici. Uzávěrka byla 5. března, sice jsem to napsal dřív, ale neodeslal – takže to dám sem, když už jsem se mořil s odpovědí.

Ajka

Jana Svobodová a Jitka Vitásková dávají dohromady sborníček na památku Aleny Gálové (Ajky), dlouholeté ředitelky Galerie mladých v Brně, která by se letos dožila padesáti let. Umřela před dvanácti lety při cestě do Řecka. Pokud jste ji znali, přijďte 27. března do Domu umění v Brně na malé posezení – žádnou tryznu, ale něco v Ajčině stylu.
Poslal jsem do sborníku tenhle text:

pojištění

Pojištění, nordický vynález, počínající, když matka Frigga měla stejné sny jako její syn Balder; ve snech viděli Balderovu smrt. Frigga tudíž obešla všechny věci na zemi a s každou uzavřela pojistku, že Balderovi neublíží. Ovšem opomněla jmelí, podivnou rostlinu, která neroste ze země, která posléze byla využita bohem škodolibosti Loki a způsobila Balderovu smrt.

Máme zde příklad toho, že se lze pojistit skoro na všecko, ale škodolibý osud stejně někudyma proleze.

fundamentalistický pluralizmus

Pluralizmus, pokud jej vnímáme jako protiklad fundamentalizmu, má v základě dvě možnosti, jak vnímat sám sebe: pluralisticky nebo fundamentalisticky.

Pluralistický pluralizmus bere i samu ideu pluralizmu jako jednu z možností. Zavazuje se tím, že bude tolerovat i netolerantní přístupy. Nelze za něj dost dobře bojovat.

politika

V tomto blogu zatím vůbec nemluvím o politice. Je mi odporná, pletu se v ní, nemám podklady pro názor. V žádné jiné oblasti není tak zaručené, že za pár let budete zpětně vypadat jako blb. Někdy to stihnete i okamžitě, jako já včera, když jsme se s Katkou Kačerovskou a Vítkem Janečkem do čtyř bavili o Iráku…

míra a víra

Ještě k té diskuzi s Katkou Kačerovskou a Vítkem Janečkem o Iráku, o které se zmiňuju v předchozím příspěvku. Bavili jsme se o tom před tím měsícem celou noc, a celou tu dobu jsem byl drcený jejich argumenty, aniž se mi dařilo prosadit svoje. Měl jsem to těžké, protože jsem chápal a dokonce se často i ztotožňoval s tím, co říkali, jen jsem považoval za potřebné ten názor korigovat ještě některými hledisky. No, možná by se z něho po takové korektuře stal úplně jiný názor… Zkusil jsem si ona hlediska sesumírovat:

vánoční nálada

Vánoční náladou se myslí šťastné a veselé vánoční dny, k nimž ovšem patří povinné povzdechnutí nad masívní komercionalizací.

nahrávání světa

Uprostřed vánočního večírku, někdy po půlnoci, pronesl Láďa Č. (doplním příjmení) nečekaně přednášku o pokusu navštívit naši diplomantku Evu Nádvorníkovou na Velké Ohradě, přičemž podle první verze Eva není doma a je tam jen její Honza, v druhé je Evina absence nafilmovaná a potřetí je někomu vyprávěná. Rozpoutala se debata, o čem Láďova sugestivní řeč vlastně byla a jestli vůbec něco řekl.

Sám jsem sice celkovému smyslu nejspíš vůbec neporozuměl, což ale nevadilo, aby to nepodnítilo myšlení. Měl jsem dojem, že i ostatní účastníci měli podobný zážitek.

Antonín

Nenasere vás, když někdo řekne něco tak stručně, jasně a obrazně, že musíte závidět, že jste na to nepřišli sami? Rozkoš takového nasírání jsem si dovoloval dneska, když jsem narazil na takovéhle fragmenty od Antonína Kosíka:
Listopadové události byla událost asi takového významu, jako masový výprodej vadného tovaru za poloviční cenu. Nemusí se vozit na skládku a ještě se vydělá.

Ještě jsem neslyšel takovou přesnou zkratkou vystihnout převrat v roce 89.
A není to ani cynické, i když z toho jde mráz po zádech.

splněné sny

V dětství jsem si přál, aby bylo možné nosit dlouhé vlasy jako Vinnetou.

Přál jsem si, aby podle mých dětských názorů tak obscénní část oblečení, jakým je sako – rozstřižené uprostřed těla na bříšku, kde měla právě hřát – nebyla až budu velký jediným a povinným oblečením pro muže.

Přál jsem si taky, abych v životě mohl jenom malovat.

Plnění snů bylo někdy tak nápadné, že jsem v dětství (a kdoví, jestli ne dodnes) považoval za reálnou možnost, že můj život je jen zkušební modul, na němž si skupina jakýchsi pozorovatelů testuje varianty.

jení

Když zavítáte do Asuánu, je vaší turistickou povinností navštívit přesunutý chrám v Abu Simbelu. My jsme tomu odolali a raději jsme bloumali po okolí, po předměstích, po poušti a zašli jsme do Nubijského muzea a do Simeonova kláštera. Přestěhovaný chrám mě nelákal – a nejspíš právě proto, že byl přestěhovaný. Největším šokem z Egypta pro mě totiž nebyly ohromující chrámové komplexy a dokonalé sochy a reliéfy, těch bylo tolik, že brzy překonaly vnímací kapacitu.

nonverbální filozofie

Chtěl jsem psát něco k tomu, co je ve vzduchu, ale místo toho jsem naťukal: nejvyšší filozofie je telepatie. Zdá se vám to pitomé? Nepřišel jsem na to sám, převzal jsem to ze sci-fi (jak se jmenovalo? Když psi byli lidé?), kde se pomocí jakéhosi kaleidoskopu nad městem v obyvatelstvu telepaticky přenese sdělení, že na Jupiteru je ráj, a tak všichni naskákají do raket a vyklidí zeměkouli pro ty, kdo jim to takhle nastražili – pro samotářské mutanty. (To jsem klesl dost hluboko, asi nemám dost vlastních ulítlých nápadů, když se musím obracet ke sci-fi.)

budu se soustředit

V jedné scifi povídce ze šedesátých let se vrátí skupinka turistů ze stroje času, kde nešťastnou náhodou sešli z vymezené cestičky a zašlápli motýla nebo tak něco, a při návratu napřed všechno vypadá normálně, ale pak si začnou všímat podivných, i když zdánlivě ne zas tak důležitých změn oproti dřívějšku: některé nadpisy ve městě mají přehozená písmena…

rozhovor s D. Ž. Borem pro Tvar

Ještě jsem ho nečetl, nevím, kde se dá Tvar koupit, zkoušel jsem to po trafikách, vůbec ho neznali (ale u Vládi mám autorský výtisk). Proto snad neublížím distribuci Tvaru, když sem rozhovor vlepím. Přitom jsem hned po vyjití dostal čtyři maily a ohlas na kokolia.cz, takže čtenářstvo Tvaru je překvapivě čilé.
Přetiskuju to ve verzi, kterou jsem měl na počítači, možná, že pak ještě došlo k redakčním zásahům, takže se omlouvám za případné chyby a rozdíly.

přebytečná hmota

Nevím, do jaké míry je všeobecně známo, že Argentinec Adolfo Bioy Casares (byl jsem s ním ve spojení přes Vladimíra Nárožníka od druhé poloviny 80. let) vynalezl zařízení, které nenahrává jenom zvuk nebo obraz, ale dokáže nahrát i všechno ostatní.

dokonalé nahrávky

Futuristická archeologie, nové progresívní odvětví klasické disciplíny, označuje polovinu 80. let za přelom, od něhož nebude možno nadále zjistit některé rysy doby. Příčinou je masové rozšíření digitálního záznamu zvuku, který tehdy vystřídal záznam analogový, poněvadž poskytoval lepší výsledky ve většině parametrů, zejména v dynamice a odstupu signálu od šumu.

vypadat na míň, kdy do školy a zeštíhlující pruhy

Když řeknete někomu, že vypadá na čtyřicet, a je mu šedesát, zní to jako kompliment. Někomu může být naopak čtyřicet, a vypadá na šedesát. Co když zachovalý šedesátník vypadá na strhaného čtyřicátníka?

Kompliment funguje jenom když zdání je lepší než skutečnost. Jenže v takovém případě je to právě kompliment, který nepřímo zdůrazňuje méně žádoucí skutečnost. Když někomu řekneme, že vypadá mladě, říkáme tím, že je ve skutečnosti starej.

skrytá většina

Jan Turner říkal, že jel tramvají do ateliéru na Václavák v době, kdy davy zrovna slavily vítězství z Nagana. Nepoznával vůbec, co to je všude za „voliče“ – sjeli se tam i mimopražští a byli podivně jiní, než vzorek, který člověk normálně potká v tramvaji. Zdá se, že se Turner setkal s většinou, s tou záhadnou masou, která je většinu času kdesi zašitá a nikdo neví kde, a pak šokuje ty míň populistické politiky při volbách a je odpovědná za vysoký náklad Blesku.

život je překvapení

Hráli myslím Concertino od Víťky Kaprálové, avšak bylo to – v té chvíli, kdy jsem to zrovna poslouchal – předpokládatelné. Znám ji nedostatečně, ale mám ji rád, zamrzelo mě to za ni. Nějaký dirigent, nebo možná houslista, třeba si za chvíli vzpomenu, kdo to byl… – že by Rafael Kubelík? – v každém případě interpret (interpret je taky druh počítačového jazyka), kdesi říkal, že se má hrát tak, jakoby hudba člověka zrovna napadala. Stejně tak někdo od divadla určitě říkal, že i herec musí říkat repliky sám pro sebe překvapivě. I když má nabiflovaný text, nesmí ani tušit, jak scéna dopadne.

uklidňující gesto

Americký herec, když chce v nějaké scéně uklidnit svého partnera, k němu vztáhne ruce, dlaněmi trochu dopředu (v taiji bychom to klasifikovali jako energii an), hovoří k němu, a někdy se s tímto gestem ještě po krůčcích přibližuje. Američany takový tělesný postoj zřejmě uklidňuje, alespoň snad ve všech filmech, kde jsem to viděl, bylo pacifikující gesto úspěšné.

promiň

V amerických filmech si vždycky říkají děti a rodiče: miluji tě. Navštívili jsme dneska naše, Vladimír měl narozeniny, byla řeč o všem možném, taťka řekl, že si s mamkou snad nikdy neřekli děkuji. Pak řekl, že si nikdy neřekli ani promiň. Prostě to doma neříkáme. Bylo by neslušné, možná přímo agresívní to říct. Mamka mu řekla: promiň, že jsem nikdy neřekla promiň.

podprahová blbost

Prezident Havel v jednom z novoročních projevů (mimochodem, dávali je vždycky v poledne, ale když je člověk prošvihl, tak už neměl nárok je vidět v repríze, a na obsah projevu se dalo usuzovat jen podle pitomých reakcí v tisku a v bedně) kritizoval dabování filmů v televizi. To je dost divné, že by dabing získal takovou důležitost pro zdravý rozvoj země, že o tom musí prezident na Nový rok mluvit.

opakování je matka moudrosti

Tomáš Vaněk mi jednou, když jsem se po bůhví kolikáté ve škole opakoval, připomněl, že se opakuju.

Uvedl k tomu příhodu, jak se někdo jiný, to je jedno kdo (Sopko), opakoval, a jak to bylo sice milé, ale taky hrozné.

Naštěstí se i Tomáš se svou výtkou včetně té veselé příhody opakoval.

Neříkal jsem to už?

čtyřbodový systém

Někdo umřel před dvaceti lety, zastával názor, že se má žít. Prodal dědictví, cestoval, snažil se žít. Nesnažil se zanechat stopu, ale vydal se do světa. Možná společně s manželkou, ta možná ještě žije. Kde je ten jeho život? Je u něho, ale my nevíme, kde on je. Je jakž takž u jeho ženy, ale to jsou jenom dva body, to nestačí. On musí být i u mně, jinak neexistuje. Ale já je znám jen z doslechu. Potřebuju čtvrtý bod.

knížka s Janou Klusákovou

Ve chvíli, kdy jsem konečně založil svůj blog, neboli bloček, jsme s Janou Klusákovou začali sérii rozhovorů a role suché vrby se z blogu přesunula na chystanou knížku.

duchovní umění

Umění a duchovnost, duchovní umění – nezní to báječně? Duchovní umění je jistě něco lepšího než to ostatní, neduchovní. Jestli budu dělat umění, tak určitě duchovní.

Co k tomu potřebuju: především se přihlásit ke slovníku. Slova jako intuice, spontánnost, energie, velký obrat, symetrie, Bůh, dostředivost, matka Země, dračí žíly, tao, nový věk, podstata, poznání, šamanizmus, čakry, singularita.

A jiná slova musí být uvržena do hajzlu: racionální, vědecký, analytický.

Subscribe to smysl života aj.