blansko

Před třemi lety jsem měl výstavu v Blansku, níže vlepím text, který jsem měl k té výstavě (protože na něj potřebuju udělat odkaz a nechce se mi ho dávat na moje stránky)

album

Nevím, kdy se dostanu k tomu, že svoje stránky konečně překopu, jak slibuju už dost dlouhou dobu. Zatím jsem aspoň zprovoznil album fotek, kde jsou vidět instalace výstav a vernisáže, trochu taiji, škola a family album – sice jsem to uvedl do provozu, ale nalil to jen částečně. Klikněte na www.kokolia.eu/gallery2

rozhovor s D. Ž. Borem pro Tvar

Ještě jsem ho nečetl, nevím, kde se dá Tvar koupit, zkoušel jsem to po trafikách, vůbec ho neznali (ale u Vládi mám autorský výtisk). Proto snad neublížím distribuci Tvaru, když sem rozhovor vlepím. Přitom jsem hned po vyjití dostal čtyři maily a ohlas na kokolia.cz, takže čtenářstvo Tvaru je překvapivě čilé.
Přetiskuju to ve verzi, kterou jsem měl na počítači, možná, že pak ještě došlo k redakčním zásahům, takže se omlouvám za případné chyby a rozdíly.

Zhu Tiancai v Česku

Jak jsem psal, přijede za pár týdnů mistr, já jsem stále ještě nepublikoval, jak se bude cvičit u nás, ale kdo je z Prahy, může zvážit, jestli pro něj nebo pro ni není vhodný některý ze seminářů, které pořádá Radek Kolář v Taiji Akademii. Minule to měl bezvadně zorganizované. Zhai Hua bude mít mistra u sebe přes ten další víkend, ale nevím detaily. Je to na www.taiji.cz.

přebytečná hmota

Nevím, do jaké míry je všeobecně známo, že Argentinec Adolfo Bioy Casares (byl jsem s ním ve spojení přes Vladimíra Nárožníka od druhé poloviny 80. let) vynalezl zařízení, které nenahrává jenom zvuk nebo obraz, ale dokáže nahrát i všechno ostatní.

dokonalé nahrávky

Futuristická archeologie, nové progresívní odvětví klasické disciplíny, označuje polovinu 80. let za přelom, od něhož nebude možno nadále zjistit některé rysy doby. Příčinou je masové rozšíření digitálního záznamu zvuku, který tehdy vystřídal záznam analogový, poněvadž poskytoval lepší výsledky ve většině parametrů, zejména v dynamice a odstupu signálu od šumu.

vypadat na míň, kdy do školy a zeštíhlující pruhy

Když řeknete někomu, že vypadá na čtyřicet, a je mu šedesát, zní to jako kompliment. Někomu může být naopak čtyřicet, a vypadá na šedesát. Co když zachovalý šedesátník vypadá na strhaného čtyřicátníka?

Kompliment funguje jenom když zdání je lepší než skutečnost. Jenže v takovém případě je to právě kompliment, který nepřímo zdůrazňuje méně žádoucí skutečnost. Když někomu řekneme, že vypadá mladě, říkáme tím, že je ve skutečnosti starej.

velký předseda tao

ahoj, nevim jak to funguje, ale treba to k tobe dorazi: prekvapil me ten blog, nadchlo mne ze je, ctu v nem. Ale druha, stara otazka, kterou ja i Ctibor Pavel mame zasutou, se tim otvira sireji. Mas casto velmi kontrastni vize. Prevlada u mne snaha jim porozumet, ale jsou nekdy prilis kontraverzni. Co mne prveho napada, abych ti to priblizil?

jedna dlouhá promluva

Pro ukázku sem přece jen plácnu dvě řeči, které jsem vedl ke svému milému (love-hate) senátu; na téhle není nic hrozného, jen její délka, a pak skutečnost, jaké problémy jsem si to pustil do hlavy… Je z konce roku 2003, následující, kterou dám do příštího příspěvku, je o rok pozdější.

Vážení a milí senátoři,

dovolím si k vám mít řeč; mám ji napsanou, abych vás nezdržoval hledáním vhodných slov. Nevedl bych ji k vám, kdybych si nebyl jistý nutností tak učinit.

druhá kratší promluva

Toto je slíbená druhá řeč z konce loňského roku, není to až tak bilanční projev, v podstatě už jde jen o volání po spřízněných duších..

Vážení a milí senátoři,

možná se v tomto složení sejdeme do 20. ledna ještě jednou, pokud usoudíme, že bychom měli dořešit ještě nějaké resty; ale jinak můžeme považovat toto zasedání odstupujícího senátu za závěrečné a bilanční.

Senát se v uplynulých téměř třech letech sešel patnáctkrát (pokud nepočítám úvodní zasedání, když jsme převzali pádlo od našich předchůdců).

úleva

Od minulého týdne, kdy jsem svolal poslední schůzi starého senátu, a kde jsme zvolili nového předsedu, se pozoruju a pokouším se zjistit, jestli je to pro mě úleva nebo co vlastně.

Za tři roky jsem si tak zvykl, že mám na krku tohle vážené těleso, které na AVU čítá 32 (!) senátorů, až jsem měl pocit, že mi berou hračku.

šokující zprávy

Když v roce asi 88 Vladimíra Sedláková zapracovala do svých obrazů vystavených v Českém spisovateli v Brně barvu, považoval jsem to za událost. Přišlo mi nespravedlivé, že se o tom nemluví, taková věc, které muselo předcházet velké rozhodnutí nebo nezvratná nutnost. „Co je nového?“ – „Sedláková použila barvu, a vypadá, že jí to chvilku vydrží!“ Nemyslel jsem, že by se tím měli vzrušovat hlavně teoretici. Představoval jsem si, že zpráva o barvě u Sedlákové by se optimálně šířila šeptandou, nejrychlejším a nejvzrušivějším médiem.

skrytá většina

Jan Turner říkal, že jel tramvají do ateliéru na Václavák v době, kdy davy zrovna slavily vítězství z Nagana. Nepoznával vůbec, co to je všude za „voliče“ – sjeli se tam i mimopražští a byli podivně jiní, než vzorek, který člověk normálně potká v tramvaji. Zdá se, že se Turner setkal s většinou, s tou záhadnou masou, která je většinu času kdesi zašitá a nikdo neví kde, a pak šokuje ty míň populistické politiky při volbách a je odpovědná za vysoký náklad Blesku.

můj kufr

Výstava kufrů, moje noční můra, byla otevřena 20. ledna v galerii AVU.

pokrok v otázce vedlejších rolí

Americký Výbor pro nefilmovou činnost (Un-Cinematic Activities Committee) rozhodl, že pro každou zmrzačenou postavu v akčním filmu bude napříště povinností realizovat samostatný film, v němž musí být popsána následující životní cesta mrzáka (physically challenged person) se všemi zmařenými příležitostmi, nekonečnými hodinami na lůžku, osaměním a vůbec pokaženým životem.

osoba grafiky II

Ke konkurzům na AVU v roce 2001 jsem si sesmolil tenhle text, už mu sice moc nerozumím, není zrovna čtivý, navíc mě usvědčuje z věcí, které nenastaly, ačkoli jsem je inzeroval, ale protože se právě (vlastně pořád) v ateliéru pokoušíme zjistit, co se nám dohromady děje v hlavě, tak ho plácnu sem do bloku. Studenti ho myslím tenkrát ani neviděli a mně snad jeho publikování podnítí, abych to ohledně Akademie nepřeháněl s autocenzurou jako doposud, je to přece veřejná vysoká škola.

taiji v Brně

31.12.2004 8:37:07 objevil jsem Vaše stránky, nemate tip, kde v Brne cvicit taiji? Mam za sebou cca 10 let cviceni aikido, ze zdravotnich duvodu nemohu provadet pady, takze hledam alternativu… zdravi Michal
Taky bych si přál aspoň deset roků cvičit aikido…

taiji pro introverty

11.01.2005 10:12:09 Dobrý den, vo vasom clanku o taiji, spominate ze taiji je cvicenim pre vsetkych, velmi sa mi tiez pacilo prirovnavanie predstavu o taiji ako o starcekovi cviciacemu v parku… rad by som sa spytal ci je cvicenie taiji podla vas vhodne aj pre mladych ludi, po precitani asi jednej knihy o taiji (asi amerického povodu)som dosiel k nazoru, že tento sposob pomaha introvertnej casti nasej povahy a ide skor o dusevne cvicenie ako o bojove umenie. je to podla vas tak? Inac bol som na vasej vystave v brne, a strasne ma oslovil ten vztah malovanie vs.

život je překvapení

Hráli myslím Concertino od Víťky Kaprálové, avšak bylo to – v té chvíli, kdy jsem to zrovna poslouchal – předpokládatelné. Znám ji nedostatečně, ale mám ji rád, zamrzelo mě to za ni. Nějaký dirigent, nebo možná houslista, třeba si za chvíli vzpomenu, kdo to byl… – že by Rafael Kubelík? – v každém případě interpret (interpret je taky druh počítačového jazyka), kdesi říkal, že se má hrát tak, jakoby hudba člověka zrovna napadala. Stejně tak někdo od divadla určitě říkal, že i herec musí říkat repliky sám pro sebe překvapivě. I když má nabiflovaný text, nesmí ani tušit, jak scéna dopadne.

uklidňující gesto

Americký herec, když chce v nějaké scéně uklidnit svého partnera, k němu vztáhne ruce, dlaněmi trochu dopředu (v taiji bychom to klasifikovali jako energii an), hovoří k němu, a někdy se s tímto gestem ještě po krůčcích přibližuje. Američany takový tělesný postoj zřejmě uklidňuje, alespoň snad ve všech filmech, kde jsem to viděl, bylo pacifikující gesto úspěšné.

promiň

V amerických filmech si vždycky říkají děti a rodiče: miluji tě. Navštívili jsme dneska naše, Vladimír měl narozeniny, byla řeč o všem možném, taťka řekl, že si s mamkou snad nikdy neřekli děkuji. Pak řekl, že si nikdy neřekli ani promiň. Prostě to doma neříkáme. Bylo by neslušné, možná přímo agresívní to říct. Mamka mu řekla: promiň, že jsem nikdy neřekla promiň.

podprahová blbost

Prezident Havel v jednom z novoročních projevů (mimochodem, dávali je vždycky v poledne, ale když je člověk prošvihl, tak už neměl nárok je vidět v repríze, a na obsah projevu se dalo usuzovat jen podle pitomých reakcí v tisku a v bedně) kritizoval dabování filmů v televizi. To je dost divné, že by dabing získal takovou důležitost pro zdravý rozvoj země, že o tom musí prezident na Nový rok mluvit.

opakování je matka moudrosti

Tomáš Vaněk mi jednou, když jsem se po bůhví kolikáté ve škole opakoval, připomněl, že se opakuju.

Uvedl k tomu příhodu, jak se někdo jiný, to je jedno kdo (Sopko), opakoval, a jak to bylo sice milé, ale taky hrozné.

Naštěstí se i Tomáš se svou výtkou včetně té veselé příhody opakoval.

Neříkal jsem to už?

čtyřbodový systém

Někdo umřel před dvaceti lety, zastával názor, že se má žít. Prodal dědictví, cestoval, snažil se žít. Nesnažil se zanechat stopu, ale vydal se do světa. Možná společně s manželkou, ta možná ještě žije. Kde je ten jeho život? Je u něho, ale my nevíme, kde on je. Je jakž takž u jeho ženy, ale to jsou jenom dva body, to nestačí. On musí být i u mně, jinak neexistuje. Ale já je znám jen z doslechu. Potřebuju čtvrtý bod.

pět vět

Nenávidím umění, umění je pouhá dohoda o umění, a z malování mi je špatně. Nesnáším malování, protože si při něm zblízka sahám na hranici vlastní neschopnosti. Když už něco maluju, musí to napřed překonat můj odpor. Překoná ho jedině silná a krásná věc, která se mi vpálila do pohledu. A to nejpřiměřenější, co se s ní dá udělat, bývá namalovat ji. Starám se o vidění a o věci, a jen minimálně o malování a obrazy. Snažím se ze všech sil nevědět, jak svět vypadá. Když to pak uvidím, maluju to – ale jinak malováním nic neřeším, nic neříkám, nemaluju svoje názory, ani nevyjadřuju svoje pocity.

mistr Zhu Tiancai v Česku

Pamatuju si dobu, druhou polovinu 80. let, kdy o cvičení taiji slyšelo jenom pár jednotlivců: doktorka Růžková, lidi ze Zlatého kopce, Vít Vojta a nevím kdo ještě. Zoufale jsem sháněl i ty úplně nejzákladnější informace. Nikdo nevěděl nic (možná mi teď někdo napíše, že dávno věděl všecko). Cvičení v parku by bylo považováno za úchyláctví nebo podvratnou činnost. Cvičil jsem podle knížky, a protože se mi líbila víc až druhá kniha, kterou jsem sehnal, a která byla o stylu rodiny Chen, orientoval jsem se na něj.

knížka s Janou Klusákovou

Ve chvíli, kdy jsem konečně založil svůj blog, neboli bloček, jsme s Janou Klusákovou začali sérii rozhovorů a role suché vrby se z blogu přesunula na chystanou knížku.

duchovní umění

Umění a duchovnost, duchovní umění – nezní to báječně? Duchovní umění je jistě něco lepšího než to ostatní, neduchovní. Jestli budu dělat umění, tak určitě duchovní.

Co k tomu potřebuju: především se přihlásit ke slovníku. Slova jako intuice, spontánnost, energie, velký obrat, symetrie, Bůh, dostředivost, matka Země, dračí žíly, tao, nový věk, podstata, poznání, šamanizmus, čakry, singularita.

A jiná slova musí být uvržena do hajzlu: racionální, vědecký, analytický.

Pages

Subscribe to |<  ()  |<  ()  |_  |  /\ RSS