Antonín

Nenasere vás, když někdo řekne něco tak stručně, jasně a obrazně, že musíte závidět, že jste na to nepřišli sami? Rozkoš takového nasírání jsem si dovoloval dneska, když jsem narazil na takovéhle fragmenty od Antonína Kosíka:
Listopadové události byla událost asi takového významu, jako masový výprodej vadného tovaru za poloviční cenu. Nemusí se vozit na skládku a ještě se vydělá.

Ještě jsem neslyšel takovou přesnou zkratkou vystihnout převrat v roce 89.
A není to ani cynické, i když z toho jde mráz po zádech.

reklama

Včera jsme měli v ateliéru zase jednu diskuzi o reklamě a dneska ve vlaku jsem se rozhodl sepsat do bloku vlastní reklamu na výrobky a výrobce, které můžu bez uzardění veřejně publikovat a doporučovat. Určitě občas ještě něco doplním, možná časem připojím i druhý seznam, kde uvedu zase to, co naopak silně nedoporučuju.

vločky

Přísady: ovesné vločky, voda, jablko.

Toto je kompozice, kterou se cpu pravidelně, a která mi schází v cizině. České vločky jsou totiž jiné, než ty, které dostanete v západních supermarketech: jsou větší a hrubé, nepříliš vábné, podobné se tam občas objevují jen v nějakých healthy stores. Dřív bývaly nahořklé, všichni vesničani to kupovali leda pro prase.

vánoční i povánoční perník

Přísady: celozrnná žitná mouka, med, prášek do perníku, variace: ořechy, lněné, konopné (tyhle dvě mají dobrý obsah Omega 3) a slunečnicové semínko, sušené ovoce nebo rozinky.

Perník dělám jako materiál pro přežití, pemikan, hledím na množství a taky na to, aby nebyl tak chutný, že bych ho spořádal na jednou. Musí prostě vydržet.

vánoční černá omáčka

Potřebujeme: švestky, sušené ovoce všeho druhu, ovesné vločky, trochu másla, oříšky, slunečnicové semínko

Omáčku vždycky na vánoce vařila moje bábička (odlišovali jsme babičku, která byla z mamčiny strany a bábičku z taťkovy strany); chuť omáčky byla sladká, ale trochu kořenitě nahořklá od švestek, jedla se k ní vánočka, obvykle s připálenou kůrkou, taky hořkou.

recepty

V televizi občas narazím na pořad pro seniory, kde profesionální kuchař učí, jak se co vaří. Je mi z toho na nic: ten kuchařský rutinér (a asi taky odborník svého druhu) ukazuje, jak vařit, aby to bylo chutné. Přičemž chuťový ideál odpovídá restauračnímu stravování. Taková lepší hospoda, dříve by to byla tzv. dvojka. Ten ušlechtilý džentlmen nemá problém rozpustit v kastrólu půlku másla na dvě porce jídla, nalít do omáčky skoro celou šlehačku, přitom vesele solí a pepří, až se práší, přepaluje tuky – neboli jinými slovy, pomáhá pomalu zabíjet naše seniory.

ořechy v karamelu

Přísady: vlašské ořechy, cukr krupice.

Tuto dobrůtku nedoporučuje pět z pěti zubních lékařů, navíc je to kalorická bomba, návyková. Jedná se o čínský recept, nevím už odkud.

Je k tomu vhodné mít pytel vlašských ořechů a nevědět co s nima. Obvykle dělám dávku z několika litrů jader. Při menším množství se to asi dělá snadněji, než popisuju níže.

Použijeme jeden hrnec na karamel a druhý na předehřátí ořechů. Hrnce dostatečně velké, vysoké. Vařečku dole rovnou.

Mistrovo Doufu

(Toufu, tofu – píšu ze zvyku s „d“ podle mezinárodní transkripce, podle níž i tao píšeme dao – číst ale můžeme pořád tao nebo toufu),

Mistr by se s níže uvedeným receptem na doufu celkem určitě neztotožnil, protože používal klasické čínské postupy: napřed rozpálil půl naběračky oleje, vhodil do něj na drobounko pokrájený pórek, pak doufu a pálivé papričky, na prudkém ohni s tím míchal, a nevím kdy, možná ke konci, přidal sezamový olej a sójovku. Podle toho, co dům dal, by ovšem improvizoval.

splněné sny

V dětství jsem si přál, aby bylo možné nosit dlouhé vlasy jako Vinnetou.

Přál jsem si, aby podle mých dětských názorů tak obscénní část oblečení, jakým je sako – rozstřižené uprostřed těla na bříšku, kde měla právě hřát – nebyla až budu velký jediným a povinným oblečením pro muže.

Přál jsem si taky, abych v životě mohl jenom malovat.

Plnění snů bylo někdy tak nápadné, že jsem v dětství (a kdoví, jestli ne dodnes) považoval za reálnou možnost, že můj život je jen zkušební modul, na němž si skupina jakýchsi pozorovatelů testuje varianty.

jení

Když zavítáte do Asuánu, je vaší turistickou povinností navštívit přesunutý chrám v Abu Simbelu. My jsme tomu odolali a raději jsme bloumali po okolí, po předměstích, po poušti a zašli jsme do Nubijského muzea a do Simeonova kláštera. Přestěhovaný chrám mě nelákal – a nejspíš právě proto, že byl přestěhovaný. Největším šokem z Egypta pro mě totiž nebyly ohromující chrámové komplexy a dokonalé sochy a reliéfy, těch bylo tolik, že brzy překonaly vnímací kapacitu.

les v plzni

Dneska je vernisáž výstavy Les v Galerii města Plzně (na náměstí), kterou dělá Václav Malina, bohužel se na zahájení nedostanu, ale zvu Plzeňáky a z okolí – může to být myslím dost pěkná výstava, od Mařáka, přes Váchala až po Šárku Trčkovou, mou asistentku, kterou bych ale i bez toho ctil jako silnou figuru české grafiky.

Abych neopomněl někoho zmínit v tom od-přes-po, uvedu všechny autory, abecedně:

Alena Andrlová

Pavel Baňka – klasik

Karel Frauknecht

Pavel Hayek – klikni

František Hodonský

Helena Horálková – to je solidní grafička!

trapas

Až dneska – když jsem si přečetl v naší rodině oblíbený týdenní souhrn Ivana Lampera v Respektu, a narazil tam na zprávu, v jakém debaklu jsem neuspěl při volbě rektora na AVU – jsem si po týdnu od té události uvědomil, že jsem vlastně volby prohrál.

nonverbální filozofie

Chtěl jsem psát něco k tomu, co je ve vzduchu, ale místo toho jsem naťukal: nejvyšší filozofie je telepatie. Zdá se vám to pitomé? Nepřišel jsem na to sám, převzal jsem to ze sci-fi (jak se jmenovalo? Když psi byli lidé?), kde se pomocí jakéhosi kaleidoskopu nad městem v obyvatelstvu telepaticky přenese sdělení, že na Jupiteru je ráj, a tak všichni naskákají do raket a vyklidí zeměkouli pro ty, kdo jim to takhle nastražili – pro samotářské mutanty. (To jsem klesl dost hluboko, asi nemám dost vlastních ulítlých nápadů, když se musím obracet ke sci-fi.)

volba rektora

Akademický senát zvolil znovu Jiřího Sopka.

Jaká by byla vaše reakce, když vám někdo řekne, že od vás nic nechce?

Osvobozující pocit.

Na kocovinu čekám, zatím ji necítím.

A jdu dělat něco jiného. Důležitějšího – to mám čerstvě potvrzené.

Katka Šedá dostala Chalupeckého cenu

Ve čtvrtek mezinárodní porota rozhodla o tom, že Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladého českého výtvarného umělce dostala Kateřina Šedá. Beru si to i osobně, protože Katka u mě letos diplomovala, a protože laureáty Chalupeckého ceny přece jen spojuje jakýsi pocit sounáležitosti.

předvolební schůze

Na blížící se pondělí 14. listopadu bych do Kokoliova bloku měl mít pro každý případ připravená dvě prohlášení.

1. Děkuji senátorům za důvěru, rozhodli jste se dobře! – v příštích třech letech se mou prioritou stane akademie, věnuji jí svůj čas a energii – malovat budu tím pádem jen ve zbytkových mezičasech a meziprostorech – ale škole to dlužím, rád se kvůli ní pokusím překonat – a začínám okamžitě dávat dohromady tým a časový plán.

Anebo, když nedostanu dost hlasů:

rozhovor pro Respekt

V Respektu v pondělí vyšel rozhovor, který se mnou dělala Jana Klusáková (ještě toho nemáme dost). Pokoušel jsem se tam popsat, že je něco ve vzduchu, sice zatím nedefinovaného, a že právě proto je teď nejlepší doba se to pokusit rozpoznat a vytáhnout na světlo. Těžko se mi něco tak vágního vyjadřovalo jinak než vágně, a protože text v Respektu prošel důkladnou redakční úpravou, vložím sem pro zajímavost „konečnou“ variantu, kterou jsem předtím dostal k autorizaci – třeba z téhleté verze ta původní myšlenka vyleze líp.

teze

Součástí textu „proč přesto kandiduji na rektora“ jsou teze, které jsem odevzdal akademickému senátu, a otiskuju je zde; doufám, že se dočkají Vašich připomínek, ať už v komentářích nebo na mém mailu,
děkuji

Roman Havlík

Nosil jsem odedávna předtuchu (úplně jsem to viděl!), že budu učit na AVU – říkám předtuchu, a ne, že jsou o tom snil a přál si to, to naopak nikdy. Byla to ovšem od začátku předtucha zcela nerealistická, kterou bylo vhodné pustit z hlavy. Proto jsem od začátku působení na AVU v roce 1992 měl, přes svoji – asi nejen počáteční – nemožnost, zcela samozřejmý pocit, že to tak má být. Jediná věc, co mě ohledně mé role na AVU znejišťovala, byl Roman Havlík.

Jarouch Procházka a Roman Havlík

Srazy spolužáků v našem věku už začínají být pomalu spíš mementem mori než bujarou veselicí. Ukáže se, že někteří lidi, které si člověk nese v srdci jako nezodpovědné puberťáky, se bez dalšího vysvětlování přesunuli před stolici boží. Tak jsem skoro mimochodem – na dotaz: kde je? – shledal, že už navždy chybí Jarda Procházka, zvaný obřadně Jarouch, klíčová osoba našich umprumáckých let.

kandidatura na rektora AVU

Na AVU byly vyhlášeny volby rektora. Stávající rektor Sopko, kterému končí první volební období, prohlásil při zahájení školy, že bude znovu kandidovat. V této chvíli ještě žádní další kandidáti svou účast nepotvrdili, mají čas do čtvrtka. Doufám, že jich bude víc, snad se odhodlá Jiří Ševčík, a další kolegové – může to být i někdo z venku… Bylo by trapné, kdyby byl jen jeden kandidát – přál bych si, aby se jich objevilo více, protože to je zase jedna vhodná příležitost, jak se vyjádřit k přítomnosti a budoucnosti školy.

vysoký příliv

Pro sobotní přílohu Lidových novin jsem sesmolil klasickou příhodu z prázdnin, kterou jsme s Evou zažili tuhle sobotu v Malajsii (ale už jsme doma), původní neredigované znění je tady:

Sedni si tady, nelez dál do vln, říkal jsem své ženě Evě, nejdřív počkej, až se trochu rozkoukáme.

Byli jsme jediní, kdo se na překrásné pláži malajského ostrova Penang namočil do vody. Byl vysoký příliv a údery příboje se s rachotem tříštily o břeh.

Neposlouchala mě. Jako bych slyšel nahlas, co si myslí – že jsem moc opatrnej a bráním jí v životě.

autogramiáda ke knížce a vernisáž

U Fišera v Kaprově ulici v Praze proběhne autogramiáda – to je žánr, který vůbec neznám a přirozeně mě děsí – ale bude to snad trvat max hodinu. Kdo chce podpis na předloktí, má příležitost. Na to navazuje vernisáž v nové galerii Havelka, dohromady s Honzou Hískem a Vladimírem Kopeckým; je to malinké, ale snad sympatické místo, každému se vlezou asi jen tak dva nebo tři obrazy, začátek vernisáže v 19 hodin

čtenář poezie v časopise Tvar

Přetiskuju sem rubriku časopisu Tvar, která se jmenuje Čtenář poezie; člověk si přečte několik básní bez uvedení autora a nějak se k nim vyjadřuje; Božena Správcová mě oslovila, poslal jsem jim to a otiskuju to níže, snad už to mezitím vyšlo – vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo v trafice Tvar sehnat, to (opět) považuju za reklamu na tento literární časopis…

předek?

Našel jsem stopu Trifuna Kokoliče, neboli Tripa Kokoliji na http://www.artnet.com/library/04/0471/T047169.asp;
Kokolja [Cocoglia], Tripo [Kokoljic, Trifun]
(b Perast, Boka Kotorska, 28 Feb 1661; d Korcula, Croatia, 18 Oct 1713).

Dalmatian painter. It is probable that he studied in Venice.

šťastný jim…

Ve Šťastném Jimovi vyšel článek o připravované knížce s Janou Klusákovou. Dostal jsem ho do rukou až teď s asi dvoutýdenním zpožděním. Je to výcuc z otázek, které mi autor Ladislav Langr poslal mailem. Odpovědi na některé jeho otázky jsem vložil níže.

rok s Klusákovou vyšel!

Tak už jsem dostal do ruky tu naši zbrusu novou knížku s Janou Klusákovou! Bál jsem se, že hned najdu nějakou děsnou závadu – ale díky tomu, že se textu i knížce jako takové dostala neobyčejná péče, a to od autorky i od redaktora a grafika, tak získávám pocit, že knížka nakonec vyšla pěkně. Můžu vinit už jen sebe, když tam bude nějaká opravdová pitomost. (To platí i o fotkách Vítka Klusáka..)

bliss of ignorance

Pořád nemám udělané na svých stránkách publikování textů, tak je občas musím dát sem na blog.
Tohle je text, který jsem loni v létě sesmolil pro akci dr. Gibody na Hluboké; on se činorodě zabývá vztahem vědy a umění, což mi imponuje – i když jsem kritik představy, že se umělci a vědci sejdou, a vědci budou dělat umění a umělci vědu… To, že existují nějaké styčné body, neznamená nic jiného, než že jiné body styčné nejsou.
A co je mi obzvlášť odporné: „zástupci vědy“ a „zástupci umění“.

češskaja pajezija

Přišla mi z Ruska bichle vázaná v lidské kůži, tvrdá vazba se zlatýma bukvama, vypadá jako dodatek Stalinových spisů, má asi šest set stran, jsou v tom básně asi stovky českých básníků v ruštině i češtině, zkompiloval to Dalibor Dobiáš, který zřejmě učí češtinu v Moskvě na univerzitě. Úctyhodné dílo, a dokonce čtivé, bez nucení jsem se básněmi probíral aspoň hodinu. Někteří básníci strašně básní, jakoby se báli, že to bude vypadat moc obyčejně, ale pak jsou jiní, za všechny Ivan Wernish nebo Krchovský, kteří rovnou píšou poezii.

budu se soustředit

V jedné scifi povídce ze šedesátých let se vrátí skupinka turistů ze stroje času, kde nešťastnou náhodou sešli z vymezené cestičky a zašlápli motýla nebo tak něco, a při návratu napřed všechno vypadá normálně, ale pak si začnou všímat podivných, i když zdánlivě ne zas tak důležitých změn oproti dřívějšku: některé nadpisy ve městě mají přehozená písmena…

Pages

Subscribe to |<  ()  |<  ()  |_  |  /\ RSS