osm paradoxů

Číňani mají rádi, když je něčeho jasný počet. Zní jim líp, když se řekne Pět elementů, Osm trigramů nebo Tři zla (imperializmus, feudalizmus a kapitalizmus). Mně vyšlo osm paradoxů, které se vážou k výtvarnému tvoření (většinou v bloku už zmiňovaných), ale nevylučuju, že další ještě přibudou.

1. citlivost & odolnost

Nechat podnět dojít až na čidlo je riskantní, úplná obrněnost naopak vylučuje zpětnou vazbu. Jenže my musíme být maximálně citliví i maximálně odolní.

vstaň a běž

Překážkář Edwin Moses měl charakteristický styl, se kterým vyhrál 122 závodů po sobě, dvě olympijské medaile a čtyřikrát posunul světový rekord. Pamatuju si jeho slib, že na konci kariéry prozradí svůj tajný recept, jak dokázal tak hezky a rychle běhat.

V jednom japonském filmu se samurajové učí po zápaďácku běhat, nejde jim to. Oni se pohybují malými krůčky, sice rychle a stále vystředění, avšak snaživý lektor, který jim vzorově předvádí náš normální běžecký způsob, je snadno nechá za sebou.

tři nahrávky

Radim Tichý a další lidi z Tišnovské televize sestříhali dokument o plenéru našeho ateliéru v Tišnově. Sice tam disproporčně dominuju, zatímco studenti jsou spíš za statisty, ale jinak mám příznivý pocit, že dokument je udělanej s opravdovou chutí i profesionalitou – takže lze doporučit! Viz http://www.youtube.com/watch?v=cFvrqyFFUg0&feature=player_detailpage

nepředstavitelná hloupost

Hloupý nechápe inteligenci inteligentního. Potká-li stejně omezeného, mohou si krásně rozumět, ale kdokoli méně omezený už bude mimo jeho záběr.

To je celkem jasné, ale vnucuje se otázka, zda to platí i naopak: chápe inteligentní hloupost hloupého?

do krajiny!

Tišnováci a okolní, máte posledních několik hodin, abyste navštívili výstavu našeho ateliéru pojmenovanou Do krajiny! v Jamborově domě v Tišnově.
Pro ty, kdo to nestihnete, sem vkládám aspoň úvodní řeč z vernisáže a odkaz na tišnovskou televizi, kde možná z našeho malířského plenéru časem bude nějaký záznam.

trpná hmota

Lidstvo na své cestě k zítřkům vyniká bezohledností. V první řadě samo k sobě, avšak do své sebestředné expanze neváhá bez okolků vtáhnout cokoli, co se zrovna naskytne. Kdyby mohly němé tváře mluvit, sdělily by nám strašlivé věci.

ještě jednou osmdesátá

Marie Konečná píše diplomku na Masarykově univerzitě, ve které porovnává situaci a možnosti mladých umělců, zvlášť těch z AVU. Neznáme se, jen jsem od ní dostal několik otázek k 80. letům, které sem vkládám i se svými odpověďmi. Ne že by pilní čtenáři tohoto bloku neznali moje odpovědi předem, dávám to sem taky pro kontrolu veřejnosti, jestli už příliš nelžu…

vypadá, že neumí do jedné počítat…

Dva krát dva jsou čtyři. Chápete to? Činitel, činitel, součin. Nechápu. Ty dvě dvojky, ti dva prý zaměnitelní činitelé, nejsou stejní. Dvakrát – to je počítání, akce, vlastně sloveso. A teď krát co? Dva. To je přímo opak akce, vidíme dva kusy, dvě podstatná jména. Mícháme tady činnost s objekty, dva běhy s dvěma patníky. Míchání hrušek s jabkama nám vždycky výsměšně zakazovali.

prohlídka 80. let s autory

Osobní pohled sběratele Richarda Adama na malbu 80. let vzbuzuje zájem, nostalgii a kontroverzi od loňského října, kdy ho materializoval ve formě velké výstavy a masivního katalogu v brněnské Wannieck Gallery.

Akce bude končit tento týden – a jako když stegosaurus ještě před posledním vydechnutím mávne ostnatým ocasem, tak Richard pozval Jana Mertu, Kvíčalu a mně dneska (ve středu 16. března) na šestou hodinu do galerie, abychom do stále proměnlivější minulosti ještě jednou zavrtali.

Pecha Kucha Night Prague & něco pro Brňany

Co to je Pecha Kucha (pečakuča)? Nejlepší je to zjistit naživo, třeba hned tuto středu 23. února v kině Aero v Praze. I když je možná už vyprodáno – to se asi dá zjistit na www.pechakucha.cz. V Praze jede Pecha Kucha už tři roky, a teď i mě čeká pověstných šest minut a čtyřicet vteřin pečakučového smažení. Výhoda toho formátu je právě tahle krátká doba, při které se nedá pořádně ani zdřímnout.

krajinomalba

Radek Wohlmuth mi poslal anketu o krajinomalbě. Odpověděl jsem mu obratem, což se stane málokdy, a asi to svědčí o tom, že to je – aspoň pro mě – aktuální téma.

sympozium Osmdesátá

K výstavě 1984–1995, která probíhá v brněnské Wannieck Gallery, a jejíž kurátorem je sběratel Richard Adam, se Tomáš Císařovský, Jiří David a Martin Dostál rozhodli uspořádat sympozium. Postavil jsem k tomu účelu jednoduchý web www.osmdesata.cz a dostal jsem na sympoziu 15 minut pro svůj příspěvek. Všechny příspěvky jsou i na webu České televize.

jiskra v oku

Omlouvám se, toto je další smuteční promluva – ale sešlo se to tak – dokonce ta dvě smrtelná lože si v mé hlavě asi týden konkurovala… – vždyť blízkost byla v obou případech ta největší.
Nebyl jsem v tom zdaleka sám, v časopise Tvar k Vláďovi Zadrobílkovi promlouvají i další lidi.

čtení ze Slovníku

Nejsme s Adamem Gebrianem – znáte tohle elfí jméno? – domluvení, že o sobě budeme hezky mluvit. Naopak myslím, že Adam nebude mít problém mě kdykoli upozornit na nějakej můj průser nebo zradu. (Pro takový účel mám v záloze ještě pár dalších lidí, třeba Jaromíra Typlta.) Ale já o něm nemůžu než mluvit hezky, a on mě teď na drsňáckém rádiu Wave taky nijak neboural, i když jsem byl před éterem malinko nesvůj.

ing. Vladimír Kokolia CSc.

Smuteční oznámení se do blogu nehodí, ale někam bych zprávu o mém otci dát chtěl. Byla to osobnost formátu takřka praotcovského, a i když mu na pohřeb přijel obrovský zástup blízkých, stejně by měl mít ještě svůj virtuální pomníček. Nepovolil jsem komentáře, ale jestli jste otce znali, můžete poslat vzkaz.

Vážení přítomní.

Pro syna je vždycky těžké uvědomit si, jaký je vlastně jeho otec. Ta blízkost, částečně i stejnost, znemožňuje odstup. Je téměř jisté, že mnozí z vás znali mého otce lépe a také docela jinak.

Chalupecký potřetí

Nadmul jsem se pýchou – tedy myslím, že to byla pýcha – když mě Karolína Jirkalová z Art&Antiques požádala o deset nebo patnáct tisíc znaků k Chalupeckému. Nechala mi volnou ruku, tak píšu jen o sobě, jak jinak.

Chalupecký podruhé

Kamila Ženatá (správně by se tedy měla jmenovat Vdaná), moje starší a krásnější spolužačka z akády, čím dál uznávanější umělkyně, zvlášť skvělé recenze měla na svou instalaci 2. patro, která navíc cvičí i taiji rodiny Chen (s Qin Ming Tangem…), mě z neznámého důvodu oslovila, že potřebuje obratem odpovědět na dvě otázky týkající se Chalupeckého. Ten obrat byl pomalý, právě jako to děláme v taiji, ale nakonec i jí jsem cosi poslal.

3x Chalupecký

Letos uplynulo dvacet roků od vynálezu Chalupeckého ceny, od té doby se vyrobilo dvacet laureátů, a tak je čas na různé anketní a kvízové otázky, na které poctivě odpovídám, i když kvůli tomu pak nestačím odpovídat na jiné věci a systematicky si tak buduju image nespolehlivého hňupa. Otázky níže mi položila Lucie Drdová, zřejmě pro katalog.

úplně vedle na TEDx Brno

Pro TEDx Brno jsem přehnal přípravu; dokonce jsem si svou prezentaci i napsal, přestože jsem věděl, že ji na místě číst nebudu. Pečlivé čtenáře tohoto blogu jako obvykle nepřekvapím, shrnuju věci, které jsem tady už určitě někde dal. Ale než než budou na webu TEDxu publikovaná videa, tak aspoň tuto ochutnávku. S výslednou akcí nemá moc společného…

Chtěl bych se s vámi podělit o jednu věc, myslím, že jednoduchou, a přes všechny proklamace ne dost rozšířenou. A to je hledění vedle, bokem, kolem, mimo, za, napříč a podobně.

knížka rozhovorů od Michala Gibody

Hlásím, že Michalovi Gibodovi se už podařilo vydat knížku rozhovorů, které vedl s účastníky svých veřejných diskuzí v Českých Budějovicích. Publikace se jmenuje K věci, vypadá decentně, má 196 stran, vydalo nakladatelství Karmášek, náklad ani cenu neznám.

brněnská osmdesátá forever

Katalog Brněnská osmdesátá, který vzniká dodatečně ke stejnojmenné výstavě Marcely Macharáčkové v Muzeu města Brna, mě donutil ke vzpomínání. Při té příležitosti jsem například dohledal, že E, ta moje kapela, nevznikla po 1987, jak všudemožně uvádíme, ale v 1985 nebo možná ještě dřív. Když nevím ani tak základní data, neměl bych být ke vzpomínání vůbec připouštěnej…

myšlenky hodné šíření

Jestli víte, co je pecha kucha, tak možná budete znát i TED. Je to prezentační formát, něco jako konference s přednášejícími z co nejrůznějších oborů a s předpokladem, že se tam vyskytnou myšlenky, které „stojí za to šířit“.

TED teď ve čtvrtek 7. října proběhne i v Brně, jako TEDxBrno.

kulturní think tank v pátek 8. října!

Společnost Za Česko kulturní vymyslelo kavárenský think tank, při němž si kdokoli může zamluvit půlhodinu klábosení o kultuře s jednou ze čtyřiceti osobností v některé z těchto legendárních pražských destinací: Grand Café Orient, Café Imperial, Café Galerie Langhans, Kavárna Slavia, Café Nona, Cukrárna Myšák, Café Louvre. (Kafé si ale asi platí každej sám.) (Vlastně ne, teď jsem si všiml, že je v ceně.)

světelný svět

Podívejte se na stín olistěného stromu – honem, dokud nepřišel listopad. Stínový obraz není prostou siluetou velikána vrženou ve směru od slunce na zem, jak by se snad dalo předpokládat. Vidíme, že projekce listoví je různě rozostřená – podle toho, jak vzdálená je větev. Ta rozmazanost má navíc zvláštní tendenci k okrouhlosti. Světelné sloupy, které se prodraly korunou, se na zemi promítají jako průniky shluků kruhových skvrn nebo i jako jednotlivé zářící kotouče.

rozhovor Víta Kouřila a Vojtěcha Pelikána pro Sedmou generaci

V severní Kalifornii jsem potkal dvoumetrového indiána z kmene Kuruků – svalnatý, vlasy černé až do modra, orlí nos i orlí duch, opravdové zosobnění ušlechtilého divocha z našich dětských her, Pierre Bryce byl vedle něho ošklivé káčátko. Říkal mi, že má jakousi organizaci, která se jmenuje Desátá generace. Ten název prý pochází ze starého indiánského zvyku: když se mělo něco plánovat, stařešinové se pokusili uvidět konsekvence toho rozhodnutí po uplynutí deseti generací.

pardubický kulturní prostor

V Pardubicích jsem se tento týden potkal s pozoruhodnými jedinci: Šárkou Havlíčkovou (Alfréd ve dvoře), Adamem Gebrianem (architekt), Adélou Svobodovou (skupina Ládví), Petru Nacu (vedoucí Odboru hlavního architekta Pardubic), Cyrila Říhu (teoretik architektury) a samozřejmě s Františkem Václavíkem a dalšíma z projektu OFFCITY. Pro panelovou diskuzi, kde se měl nejdřív každý během dvou minut vyjádřit, jak chápe kulturní prostor, jsem si poznamenal pár asociací. Moc se to nedá číst, i v Pardubicích jsem se ty nesourodé poznámky musel pokusit říct vlastními slovy.

ptal se Micha Giboda

Michal Giboda pořádal veřejné diskuze s různými lidmi v klubu Solnice v Českých Budějovicích, loni z toho začal připravovat i knihu rozhovorů. Ještě nevyšla, dám pak vědět.

sborník Mosty a propasti mezi vědou a uměním

Michal Giboda nakonec sehnal někde trochu peněz a vydal svůj sborník Mosty a propasti mezi vědou a uměním. Blahopřeju mu k tomu, jelikož sám nejlíp vím, jaká piplačka je dostat z autorů texty (vím to jako autor…), najít nakladatele a ovšem i ty peníze.

životní křivka

Magdaléna Jetelová mě v Mnichově zatáhla na večeři do thajské hospody. Znali jsme se jen trošičku, ale vedle ní máte pocit, že jste spolu v dětství rozbíjeli okna. Bezvadná osoba (a umělkyně), opravdu. Bavili jsme se o milionu věcí a mimo jiné jsme vynalezli křivku života. To jest takový průběh nějaké životní situace, při kterém máme nejsilnější pocit života. Sepsal jsem pro vás, co se s tímto objevem stane, až z něho uděláme velkej byznys. Není to ovšem kompletní, Magda by na křivce určitě vypíchla ještě další momenty.

Nosíme v sobě křivku.

milenci prostoru

Jednou hladím prostor krásně po srsti, pak do něho vnikám, protahuju se jím dál, pak ho polykám a trávím, pak jsem u toho, kdy vzniká.

To není žádná metafora, pouze suchý popis.

Lidi se ptají, na co mají myslet při taiji. Obecná odpověď je: na všechno. Jen prosím nechávejte myšlení volně proplout – zvlášť při tom bacha na protivné myšlenky, které se už ze své přirozenosti zadrhávají a nabalují.

Což znamená občas taky nemyslet na nic. (Pozor, to je něco jiného, než myslet na nic! – právě na nic při cvičení velmi myslíme – někdy mám pocit, že výhradně.)

Pages

Subscribe to |<  ()  |<  ()  |_  |  /\ RSS