politika

Saturday, 28. January 2006

V tomto blogu zatím vůbec nemluvím o politice. Je mi odporná, pletu se v ní, nemám podklady pro názor. V žádné jiné oblasti není tak zaručené, že za pár let budete zpětně vypadat jako blb. Někdy to stihnete i okamžitě, jako já včera, když jsme se s Katkou Kačerovskou a Vítkem Janečkem do čtyř bavili o Iráku…

Politika rozděluje lidi. Dokud mi někdo neřekne, koho bude volit, myslím si o něm, že je normální člověk. Nechci to proto raději od svých známých a blízkých ani slyšet – vždyť jenom úplný ignorant by mohl volit sociální demokraty! Ale volič ODS zasluhuje nemenší dávku útrpnosti! Pitomé, až donebevolající je volit KDU ČSL a trapné by bylo dávat svůj hlas čemukoli a la Unie svobody. Ubohostí je podpořit populistické sestavy jako jsou třeba ti Železného nezávislí a úplně mimo chápání je volit komunisty! Člověk si nevybere, protože úplně nejblbější by bylo se naštvat a nevolit nikoho.

Zároveň se hrozím síly, kterou politika lidi spojuje. Infekční přesvědčení, že pro dobro věci stačí jen označit záškodníky na druhé straně, zpacifikovat je a bude nám všem líp – může nenadále sednout i na vás, ačkoli jste to ještě ráno popírali.

Mě se navíc v mém věku přihodila věc, kterou se mi ani nechce moc chlubit. Kdybych se totiž pokusil svůj dnešní názor popsat, musel bych se klasifikovat jako konzervativně-liberální strup (já vím, že kozervativně-liberální je nesmyslné sousloví). To jsem nikdy nebyl, byl jsem vždycky pro to, aby se všichni měli dobře a nadnárodní korporace se mi zdály větším nebezpečím než nějaký asijský, africký nebo jihoamerický diktátor. V dětství mi nadosobní moc kapitálu připadala nezvladatelná, neboli schopná rozpoutat válku, na rozdíl od možností skrytých v socialistickém plánování.

Je to pro mě překvapující, že tak věrně a nevědomky aplikuju hlášku (kterou možná neřekl ani Churchil ani G.B.Shaw), že dvacetiletý člověk, který není socialista, nemá srdce, a když zůstane socialistou i po čtyřicítce, nemá rozum. V mládí jsem si tajně četl Karla Marxe, a tak jsem na začátku druhého ročníku střední školy vyvěsil na nástěnku letáček: POLITICKÝ KROUŽEK! To je fakt. Vyhlašoval jsem v něm, že budeme diskutovat o politice, o revoluci a odcizení výrobních vztahů… Na první schůzku se jako jediná dostavila vyspělá prvňačka, se kterou jsem pak bloumal po kopci Rochus a zmateně ji zasvěcoval do světové revoluce. Byl jsem opravdu tak blbý, takže když si mě pak ráno zavolal do ruda rozčilený a k smrti vyděšený ředitel na koberec, nemusel jsem blbost předstírat.

Do strany jsem ovšem nechtěl, strana nesla odpovědnost za odklon od pravého učení. Ještě na Akademii jsem věděl přesně, co jim řeknu, když mě jednoho dne osloví, abych k nim vstoupil. Dodnes jsem se nevzpamatoval z faktu, že tak nikdy neučinili – nikdy na to asi ani nepomysleli.

A co je ze mě dneska? Když vybuchne další sebevražedný atentátník, pomyslím si: svině! Přitom pro druhou stranu to jsou jejich Palachové. Zároveň se tak nějak modlím za spojenecké vojáky. Nechci odpouštět všechen dluh rozvojovým zemím a mám celkem pěkný vztah ke Světové bance a MMF, i když o nich, stejně jako většina odpůrců, skoro nic nevím. Je ze mě prostě úplný opak, než co jsem býval. Hňup. Přitom všude po (aspoň po západním) světě jsou umělci levicoví, až hrůza – viz text Harolda Pintera (pro mě skutečně hrůza) zrovna v tom dvojčísle Literárek, které jsem minule nedočetl.

Je to zajisté věkem, tím, že ve svém věku už nemůžu shazovat odpovědnost za stav světa na předchozí generaci. Tu neodpářu, ani kdybych byl padesátiletý anarchistický diblík. Můj základní politický „pocit“ (do názoru to má daleko) je nasměrovaný na udržování stavu – to možná nezní moc sympaticky, v podstatě ale jde o ekologický přístup, i když bez dnes obvyklého levicového a antiamerického naladění. Víra v revoluci, nebo spíš v to, že revoluce je něco bezvadného, kvůli čemu stojí za to zabíjet lidi, mě asi navždycky opustila. Nenahradil ji však všeobjímající pacifizmus, ale starost o věci, které můžu ovlivnit.

Takhle dopadá proměna postoje, kterou jsem celkem vědomě započal asi v době, kdy jsme založili rodinu, a kdy jsem si říkal, že se pokusím pochopit „normální život"; nejen pochopit, ale přímo ho zkusit zažít. Normální život pro mě byla exotická záhada (záhadou stejně zůstává), protože jsem se předtím nořil do kreslení a malování bez jakéhokoli jištění. Normální život v podstatě znamenal příklon k té malinko odporné verzi společnosti, jak ji proklamuje Dao De Jing (mimochodem, překlad Václava Cílka, který loni vyšel, je naprosto bezvadný! – k tomu ještě třeba někdy ještě napíšu více).

Nemám koho volit, což dneska nemá spousta lidí. Volil bych toho, kdo nebude propagovat stále větší rozežranost. Nemám na mysli žádnou vládu silné ruky, ale prostě se mi nelíbí korumpování voličů nejrůznějšími dočasnými příspěvky, za které se bude platit až po skončení volebního období. Dvě velké strany mají voličů dost, budu raději riskovat, že můj hlas přijde vniveč s nějakou stranou, která třeba ani neproleze do parlamentu. Přečetl jsem si dokonce program Evropských demokratů, přišel mi skvělý a fandím Janě Hybáškové, ale nakonec nejspíš svůj hlásek dám Zeleným. Sám jsem zvědav.

Napsal jsem tenhle zápis do blogu asi 26. prosince, ale nepublikoval jsem ho, nevím, jestli tady vůbec chci diskuzi o politice – právě z toho výše uvedeného důvodu, že rozděluje lidi.

původní komentáře: 

1 člověk 11.03.2006, 16:19:21

když ně diskuzi o politice, tak alespoň něco komornějšího… četba volebního programu SZ: http://www.zeleni.cz/new/rubrika/volebni-program/

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.