pět vět

Wednesday, 22. December 2004

Nenávidím umění, umění je pouhá dohoda o umění, a z malování mi je špatně. Nesnáším malování, protože si při něm zblízka sahám na hranici vlastní neschopnosti. Když už něco maluju, musí to napřed překonat můj odpor. Překoná ho jedině silná a krásná věc, která se mi vpálila do pohledu. A to nejpřiměřenější, co se s ní dá udělat, bývá namalovat ji. Starám se o vidění a o věci, a jen minimálně o malování a obrazy. Snažím se ze všech sil nevědět, jak svět vypadá. Když to pak uvidím, maluju to – ale jinak malováním nic neřeším, nic neříkám, nemaluju svoje názory, ani nevyjadřuju svoje pocity. Na to si příliš vážím lidí, kteří se dívají na obrazy. Naučit se znovu vidět mi připadá jako nejaktuálnější – nebo chcete-li nejpolitičtější – umělecká tendence všech dob.

Dřív jsem toho víc namaloval nad obrazem než na něm, dotýkal jsem se co nejmíň jeho hladiny, v posledních letech se mi to asi mění, začínám do něj cpát sílu. Ztemněla mi paleta, jsem poblíž dna. Ale jinak mám pocit, že maluju pořád to samé, jen to při každém pokusu vypadá jinak. Věc často omalovávám jedním tahem, vlastně ji píšu, obraz je časové médium. Při malování i při dívání. Tahem si opakovaně sahám na stejná místa z různých směrů a hloubek; to je jeden ze zdrojů rozkoše při tomto způsobu. Obrazy pak vypadají jako labyrinty nebo ornamenty, to je ale pouhý výsledek. Opakuju: nemaluju obrazy, maluju ty zdrojové, „obražené“ věci. Dělám to, co vidí Monetovo oko, způsobem, který mi scházel na kubizmu…

– Tyhle dva odstavce jsem sesmolil včera, když mě Radan Wagner požádal, abych napsal pět vět o sobě. Nadřel jsem se na tom děsně.

původní komentáře: 

1 Trochu mysha WWW 24.12.2004, 17:01:59

Trochu se občas zabývám něčím jako na pomezí malby a kaligrafie…

V posledním čase mi vyvstává cosi nezachytitelného: Jako bych před čistou plochou papíru přestával vědět, cože to vlastně bude „děláno“, a pak se to „pohne…“ a objevuji sám sebe, jako by se užaslé dítě znovu učilo chodit…

2 malba a bílý papír mysha WWW 25.12.2004, 20:34:19

Když ruka uchopuje štětec a člověk je tváří v tvář bílému papíru, zdaleka není čistý a prázdný jako ten papír, což by teoreticky měl být optimální stav ke tvoření „něčeho z ničeho“. Největší trápení mi vždy způsobovala neodbytná představa výsledku, za kterou následovala jakási tréma, která ničila volnost pohybu štětce a plynulé vyjádření, neboť mysl se stávala představou zablokovaná. Nikdy to nebylo „ono“ a nikdy jsem pak nebyl ani spokojen s výsledkem. Toto téma se nakonec ukázalo jako základní a doprovázející mne v různých variantách po celý můj život. Neboť nešlo ani tak a o malbu nebo kaligrafii, ale o jakousi esenciální záležitost, jednoduchý princip, který se dotýká jakékoliv lidské činnosti, k jehož rozlousknutí však často může vést trnitá cesta. Mnohé o uvolněnosti mysli mě bylo napovězeno skrze desetileté cvičení aikido a skrze meditace mého „buddhistického období."

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.