vysoký příliv

Saturday, 8. October 2005

Pro sobotní přílohu Lidových novin jsem sesmolil klasickou příhodu z prázdnin, kterou jsme s Evou zažili tuhle sobotu v Malajsii (ale už jsme doma), původní neredigované znění je tady:

Sedni si tady, nelez dál do vln, říkal jsem své ženě Evě, nejdřív počkej, až se trochu rozkoukáme.

Byli jsme jediní, kdo se na překrásné pláži malajského ostrova Penang namočil do vody. Byl vysoký příliv a údery příboje se s rachotem tříštily o břeh.

Neposlouchala mě. Jako bych slyšel nahlas, co si myslí – že jsem moc opatrnej a bráním jí v životě.

Mě bylo jasné, že jak uvidí moře, bude do něj chtít skočit. Vždyť před pětadvaceti lety, když jsme dostopovali do Gdaňska a poprvé v životě spatřili moře, vrhla se bez váhání do ledového rozbouřeného Baltu. Tehdy jsem si řekl, že takovou bych rád za ženu…

Plavat jsem se neodvážil. Stál jsem jen v písku a snažil se vzdorovat opakovaně přicházející vlně. Pláž byla krátká a strmá a chvílemi jsem měl co dělat, abych v teplém slaném přívalu udržel postoj. Myslel jsem na obraz Ajvazovského Děvjatyj val, Devátá vlna – námořníci věří, že devátá vlna je nejhorší. Když se zpěněné vlny stahovaly zpět, zdálo se mi, že zajíždí do propasti; vypadalo to, že se profil pláže pár metrů přede mnou propadá do hlubiny.

Za náma moje počínání sledovala celá restaurace. Přerušili na chvíli svoje nekonečné civění na horizont, kde už do konce života budou očekávat bílý hřeben temné vlny sahající od obzoru po obzor… Vedle nás se povalovaly zaklíněné kusy železobetonové hráze, což jsem si vysvětloval jako zbytek po tsunami. Ve srovnání s Indonésií byl na Penangu sice rozsah katastrofy podstatně menší, ale stačil na to, aby se vztah Malajců k moři kardinálně změnil – z matky všech věcí se stala hrozivá nestvůra.

Eva si sedla vedle mě na zadek, žádné pořádné vlny ale zrovna nepřicházely. Vedl jsem dál svoje defétistické řeči, což ji motivovalo opačně a popolezla dál k vodě.

Až pak několikátá – ani nevím, jestli devátá – vlna přišla. Eva ji s povděkem přijala, strpěla náraz masy vody jako příjemnou jednorázovou masáž, avšak pak pod ní vratný proud podemlel písek a silou ji táhnul dolů. Chvíli klouzala po zadku, potom se jí povedlo převrátit na všecky čtyři a hrabat se proti prudkému proudu vody a písku. V tom okamžiku se nám oběma změnil čas, měli jsme ho najednou jakoby spoustu: já k tomu, abych k ní natáhl ruku, ona zdálo se dokonce měla čas, aby ji na moment odmítala – vždyť se přece nic neděje. Jenže vtom další vlna udeřila jako obrovská tlapa, až jsem měl pocit, že mi přišla Evu vzít, ruce se nám spojily, a už jsme se nepustili, navzdory nevyzpytatelným záškubům řvoucích vod. Byl to klasický moment z akčního filmu, chvílemi to vypadalo, že se nám paže vyrvou z pantů, a když se vody konečně se sykotem stahovaly zpátky, viděl jsem ze svého jakž takž bezpečného místa, že zajíždějí do temné díry, která na mě v té chvíli působila jako ztělesnění všech propastí, které na nás v životě či po životě čekají.

V zádech jsme měli zavrtané oči zvědavců, a tak jsme se pokusili nedat příliš najevo, že jsme právě jakoby mimochodem bojovali o život. Vyvalili jsme se na písek, tentokrát ale přece jen o něco dál. V rukou jsme oba stále cítili společný stisk.

původní komentáře: 

1 Na Penangu udeřila devátá vlna Jana Oliveriusova Kent 17.01.2006, 00:30:01

Nadherna povidka, moc hezky napsana. Tohle leto jsem navstivila ostrov South Padre v Texasu a pri koupani jsem se proborila do pisecne jamy na dne oceanu – tekute pisky ci co. Chvili se zdalo, ze nohy jiz nevytahnu, ale evidentne se zdarilo. Kolena se mi trasly dost dlouho…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.