ty ilustrátore!

Wednesday, 26. September 2012

Když mi David Böhm řekl o příspěvek do jejich nepravděpodobného časopisu KIX, nadmul jsem se pýchou a napsal tento text o ilustraci a stylu.

nadávka

Ilustrace je nadávka. Modernistická. Jenže i modernismus se dostal mezi nadávky. Pošramocená pověst ilustrace – měl bych mluvit spíš o ilustrativnosti, ale nebudu to zde rozlišovat – se stejně pěstuje dál.

služebná

Proč ta věčná hana? Když ilustrace doprovázela text, stala se vůči němu druhotná, odvozená, služebná. Bez textu zas přestává být ilustrací. Závislost a méněcennost ilustrace byla zpečetěna v její definici.
Leda bych zkusil totéž říct pozitivněji a diplomatičtěji: ilustrace a text se vzájemně umocňují. Každé z těch dvou médií má přístup do jiného světa, nepřístupného druhé straně, a zároveň existuje i průnik, na němž se obě setkávají. To už zní líp.
Ani o nadřazenosti textu nad ilustrací nelze v mnoha případech jednoznačně mluvit: jak ji vůbec chápat u obrázkového písma? Obraz dominoval v žánru bible chudých, je výchozí pro Svět v obrazech Komenského aj. Rovnocennou roli přirozeně hraje obraz v případě autorských ilustrací k vlastnímu textu.

pro blbé

Avšak i když jsem závisláctví ilustrace pojmenoval příznivěji a upozornil na protipříklady, narazím na další námitku: ilustrace je pro blbé. Biblia pauperum, bible pro chudé duchem, nebo alespoň pro analfabety, se i zde nabízí jako příklad. Pro blbé může být ilustrace též v tom smyslu, že se ilustrováním význam vysvětluje trapně polopatisticky. Tak múzickému posluchači připadá deklasující vykládat hudbu Smetanovy Vltavy jako ilustraci jejího programu – tu svatební scéna, tu rej divoženek nebo bitva.

vášeň

Osobně jsem na ilustraci vyrostl, v příbuzenstvu nebyl žádný výtvarný umělec, celé dětství jsem myslel, že už malíři nejsou, že skončili v době hradů a zámků, a dneska že už jsou jen ilustrátoři. Miloval jsem je. V „krizovém“ osmašedesátém se poprvé vynořily disneyovské komixy, na stáncích se dal najednou koupit francouzský komixový magazín Pif, a jednoho dne moje vyspělé sestry donesly druhé číslo časopisu Pop Music Expres se záhadným fragmentem komixového příběhu na zadní straně od Káji Saudka. Ve svých dvanácti třinácti jsem to po něm donekonečna varioval a netoužil v životě dělat nic jiného. Odtud zajisté pochází moje souznění s vášní, se kterou vznikl a pokračuje KIX.

odvaha

Překonávání hranic mezi obory patří k příkazům doby. Pokud jsou hranice rozmazané a nehlídané, nevyžaduje to ovšem žádnou odvahu. Vezmu na sebe nyní úlohu suchara a postavím ostře hlídanou hranici mezi ilustrací a volnou kresbou. Zvlášť zdůrazním jeden nepřekonatelný rozpor, který se týká stylu.

imperativ

V ilustraci i v komixu musíte mít svůj styl. Hlavní starostí začínajícího autora je vytvoření vlastní, na první pohled rozpoznatelné značky. Je to těžké, protože zorné pole člověku zakrývají vyhraněné stylizace, které vymyslel už někdo předtím. Práce na osobním stylu zabírá podstatnou část ilustrátorova vzdělání. Mýtické případy, kdy se někdo se stylem rovnou narodí, nepočítám. Styly se vymýšlejí, půjčují, kradou, falšují, zastarávají.

strašák

Fascinují mě originální styly kreslířů komixů a ilustrátorů – ale pozor, jediným malým přesunem, a sice z pole ilustrace na pole volné kresby, stane se ze stylu hrozba! Pro co? Pro samotnou volnost.

styl Mondrian

Ale vždyť Piet Mondrian bývá uváděn jako příklad zakladatele abstraktního malířství, který – jak se všichni učili – dospěl k abstrakci právě tím, že postupnou stylizací proměnil motiv stromu až do pravoúhlého rastru. Umělecké hnutí, k němuž náležel, neslo přímo název De Stijl, česky Styl! Na Mondrianově retrospektivě v Albertině jsem si ale mohl před jeho rannými krajinami potvrdit, o čem psala Rosalinda Krausová v The Optical Unconscious: že Mondrian vykoukal ze svých motivů „pozadí pozadí“. Jeho rastry rozhodně nemají být zajímavým desénem; jsou konfigurací obrazů v obraze, na nichž chtěl Mondrian vystihnout víc vzájemné vztahy, než partikulární obsahy. Jako kdyby někdo chtěl vidět v koruně stromu hlavně komixová okénka… O stylu bych mluvil, až když si designéři začnou vypůjčovat mondrianovskou vizualitu, jako třeba Yves Saint Laurent v roce 1965 pro svou skvělou kolekci Mondrian.

prvek

Mondrian i Saint Laurent jsou nazýváni tvůrci. Slovo tvoření, resp. tvorba, se používá zcela běžně – přitom označuje něco krajně nepravděpodobného. Nebo je snad možné vytvořit něco nového? Jistě, novou konfiguraci starých prvků ano – ale vytvořit prvek? Jedině omylem nebo zázrakem. Ve výtvarném umění vládne veliká pověrčivost, jak takového protipřírodního úkazu dosáhnout. Jeden věří na rituální opíjení, druhý na ušmiknutí ucha, třetí na přísun informací. Jde o absurdní úkol, a absurdní techniky jsou tudíž adekvátní. Z toho pohledu je příliš málo absurdní spoléhat se na algoritmus.

algoritmus

Umělec si zadá sled instrukcí, a už ten sled může být vrcholně zajímavý. Díky němu vytvoří věc, která bude vrcholně zajímavá. Nemá to chybu, pokud zároveň nežádá potvrzení, že si šáhl na přírodu. Ale to nebylo možné, zůstal přece zakletý v algoritmu. Což je cena za suverenitu. Ti opravdu dobří se propracovali k rafinovaným algoritmům, dokonce mohou činit zdání, že algoritmickými proměnami stylu unikají definici. Zato slabší algoritmy dokážou zařídit jen poslušnou dobovou stylizaci.

primordiální chaos

Sebezamotanější algoritmus se dá rozmotat. Co se rozmotat nedá? Drát nebo kořen zapuštěný za obzor. Napojení na hlubokou přírodu zní lákavě, avšak nemylme se, chaos není žádný plyšák, nýbrž principiálně děsivé neznámo, způsobem nám neznámým omezující vlastní svobodu i odpovědnost. Dělicí čára vede právě tudy: na straně tohoto hlubokého nebezpečného zdroje roste volné umění, zatímco na straně stylového algoritmu kvete umění aplikované.

my x oni

(Obávám se, že takové rozdělení zní okamžitě jako hodnotící soud. Ze kterého má zřejmě vyjít lépe volné umění. Ale já neříkám, že je něco lepší. Říkám, že co se pěstuje na jednom poli, může být na druhém obtížným plevelem – a naopak.)

přístup x výstup

Kdo má svůj styl, má automaticky jasno nejméně v jednom aspektu budoucího výsledku, ví alespoň rámcově, jak výstup bude vypadat. A naopak, kdo chce nakreslit volnou kresbu, takové jasno nemá a nesmí mít. Rozhodující pro něj bude začátek, přístup. Vizualitu musí přinést samo téma, autor nechť je průhledný. I kdyby se na konci ukázalo, že kresbu lze k nějakému stylu přiřadit, půjde jen o koincidenci.

moc

Právě styl na věci způsobuje ono neodolatelné svědění – snad tím, jak ladí s danou dobou. Pobízí nás, ať se připojíme, je ideologický, spojuje a rozděluje lidi, značkuje každého, má moc. Nemějme ho tedy jen za pouhý doplňkový parametr. Není před ním úniku, různé typy jeho absence nebo proměny jsou také stylem, a za stylového je vzápětí prohlášen i „abstraktní realista“ Mondrian. Tvrdit za nějakou oblast lidské činnosti, že styl v ní má hrát druhořadou roli, je troufalost. Zvlášť když ta oblast má za sebou století po okraj naplněné všemi těmi modernistickými styly, a pořád to pokračuje.

kde jsou všichni

Co tady vlastně hájím? Není nakonec i volné umění přecpané výhradně autory, kteří si v pravý čas přivlastnili dobový styl? Kolik je ve skutečnosti těch, kteří se odhodlali nereflektovat vzorce stylu a zůstávají před věcí pokaždé nanovo nepředpojatí? Možná se blamuji a ukáže se, že to nedělá vůbec nikdo. Nejlepší důvod s tím začít.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.