rozhovor s D. Ž. Borem pro Tvar

Friday, 13. May 2005

Ještě jsem ho nečetl, nevím, kde se dá Tvar koupit, zkoušel jsem to po trafikách, vůbec ho neznali (ale u Vládi mám autorský výtisk). Proto snad neublížím distribuci Tvaru, když sem rozhovor vlepím. Přitom jsem hned po vyjití dostal čtyři maily a ohlas na kokolia.cz, takže čtenářstvo Tvaru je překvapivě čilé.
Přetiskuju to ve verzi, kterou jsem měl na počítači, možná, že pak ještě došlo k redakčním zásahům, takže se omlouvám za případné chyby a rozdíly.

MALOVÁNÍ SE MI PROSTĚ PŘIHODÍ…

S Vladimírem Kokoliou rozmlouval D. Ž. Bor
Vladimír Kokolia, narozen 1956, v letech 1971-75 studoval SUPŠ v Uherském Hradišti a 1975/81 Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Jana Smetany. Věnuje se malbě, kresbě, grafice a všem příbuzným žánrům. Do širšího povědomí se dostal v roce 1990 jako první laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Seznámili jsme se ještě za starých časů v antikvariátě v Dlážděné ulici, kam jsi přinesl své školní grafiky. Tehdy jsi chodil s dírou v botě a měl v chlebníku čerstvý chléb, o který jsi se s každým dělil. Jak se přihodilo, že jsi se ocitl v popředí zájmu širší veřejnosti?

Neviděli jsme se ještě před tím kdesi na Žižkově? Moje paměť se nedá brát moc vážně, okolnosti si nevybavím, ale vzpomínám, že než jsem tě poznal, tak jsi mi někde na ulici věnoval pět set korun. Sám od sebe, asi jako podporu chudého umělce. To bylo přece hodně peněz. Až daleko později jsi přinesl Klímu, abych ho ilustroval. Když si to pokouším dát dohromady, tak to možná bylo po vernisáži v Atriu v roce 1985, náhodou zrovna v den mých třicátin – a tu noc jsem pak vyskočil na Pohořelci z tramvaje rovnou na hlavu. Od té doby nepiju, nejím maso a nevím, co všechno nedělám, jak se mi to tím nárazem přeskládalo. Vidíš, to jsem si nikdy neuvědomil, že jsme se potkali v takový uzlový den.

Na chlebu přežívám pořád, zdá se, že je to součást mé image. Jen nevím, jestli si toho všimlo kromě tebe víc lidí. Chleba náleží ke KáPéZetce, neboli, jak mnozí víme, krabičce poslední záchrany. V té době jsem musel mít žvanec s sebou pro přežití, čekal jsem konec světa, nebo aspoň civilizace, potřeboval jsem být stále připravený. Vliv na mě možná měl i náš technolog na AVU, malíř Kadeřábek, který nám referoval o jistém umělci, který uchovával v průvanu nasušený pytel chleba – a tím měl zaručenou uměleckou svobodu. Boty mám taky pořád ještě rozbité, protože se je snažím donosit. Takže se možná od té doby v Dlážděné tolik nezměnilo, alespoň ne v těch povrchních věcech.

Připomněl jsi mi žižkovské Atrium; od převratu jsem tam nebyl. Tehdy to bylo jedno z center alternativní kultury. Od roku 1989 se přece jen něco změnilo, v tvém případě třeba to, že vyučuješ na Akademii výtvarných umění. Jak jsi k té funkci přišel?

V polovině 80. let jsem těžko mohl plánovat, že bych učil na Akademii; stejně jsem ale měl vždycky pocit, že se tam jednou vrátím. To byla tak absurdní představa, že jsem ji potlačoval, ale nakonec nejspíš právě ona stála za nepravděpodobnou pohnutkou, abych se v roce 1992 přihlásil do konkurzu na tehdy revolučně proměněnou školu. Akademie je pro mě důležitá, ale nevnímám ji jako nějaký kariérní posun. Spíš naopak, jsem tam kvůli několika způsobům nebo přístupům ke kresbě i malbě, které nechci, aby byly upozaděny. Stojí mě to šíleně času. Bez školy bych bezpochyby procházel většími výkyvy. Namaloval a nazoufal bych si toho víc, měl bych buďto mnohem víc peněz nebo už byl někde v háji. Ale zkušenost z učení je v něčem strašně hluboká, asi jako je zkušenost zahrádkářů a drobných chovatelů; jsi při tom, když se věci ujímají, pučí a někdy i rozkvétají. Vědomě se stylizuju do trochu konzervativní polohy, to zní jistě nesympaticky, ale chci, aby studenti měli proti čemu reagovat. Odmítám být padesátiletý diblík hlásající anarchii, když už jsem fakticky dospěl do věku a do role, kdy nemůžu svádět odpovědnost za svět na předchozí generaci.

Ale ty jsi byl také pilný v hudební oblasti. Pamatuji si na tvůj – podle mého názoru – skvělý koncert s kapelou E na Chmelnici, kdy jsi se uzamkl do přesně vyznačeného imaginárního prostoru a vyvolával Boha či koho přesně tak, jako jsi kreslil dlouhou řadu kreseb, z nichž mnohé mi tvoji uzamčenost v prostoru připomněly: bylo to tak, jak si myslím? Bál jsi se přímého kontaktu a zároveň chtěls tu neviditelnou přehradu rozbít?

Při zpěvu jsem se hlavně staral, abych nespadnul z pódia – měl jsem oči zalepené stříbrnou páskou. A pak jsem měl nastražené uši, kdo tam sedí. Nemyslím jednotlivci. Obecenstvo se dohromady sčítá v jednu nadosobní osobu, která má svůj výraz, svou podobu, tvář. Pěstoval jsem za zavřenýma očima pocit, že lidi jsou kolem rozmístěni jako parabolické zrcadlo, přes které se dá přijímat ještě něco dalšího. Nepotřeboval jsem to nějak nazývat, a když už bych musel, stejně bych volil zástupné termíny: zajíc, prach, kaluž. Rozhodně bych nemluvil o Bohu, jednak by mi to stud nedovolil, jednak jsem si předem nestanovil, co tam najdu, jestli to bude veliké, pozitivní nebo třeba úplně nepředpokládatelné či zbytečné. Máš pravdu, že jsem narážel na obruče, možná pomyslné, ačkoliv ve chvílích, kdy praskaly, byly pro mě nanejvýš fyzické. Ale na to, abych se bál přímého kontaktu, jsem byl ještě příliš odstíněný překážkami, na které člověk v takovém prostoru narazí. Na vytvoření nějakého kontaktu ostatně ani nezáleželo, jak je řečeno v té písničce: ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou. Konverzace s něčím takovým je z principu vždycky samomluva.

Vzpomínám na tvůj smíchovský ateliér, kde si nebylo kam sednout. Na moji nemístnou otázku: „Proč děláš právě linoryty?“ jsi ukázal rukou na podlahu a řekl: „Protože tady všude linoleum bylo.“ Přišlo mi to k smíchu. Ale když jsem tě navštívil doma na Moravě, pochopil jsem, že je to dokonalý případ zákona o nezničitelnosti hmoty: všady na zemi ležely vyřezané staré linorytové matrice, po nichž se chodilo.

Tehdy jsi hodně kreslil. Tvoje kresby mi připomínají stále přítomnou a ne dosti zhodnocenou „grotesknost v českém výtvarném umění“, zejména práce Karla Nepraše, ale při tvém svérázném přepisu kreseb do linorytové podoby myslím spíše na Váchalovy a Boudníkovy tisky z povrchu i z hloubky. Jsou pokaždé jinak barevné, takže co list, to originál. V duchu jsem se bavil představou jak chodíš bosýma nohama po papíře položeném na matrici, a prsty ho vtlačuješ do prohlubinek, aby se otiskla i druhá barva, protože jsi neměl grafický lis. „Zápas masitého s kostnatým“ se může pověsit rubem i lící – tak dokonale je z druhé strany papír protlačený. To je… jak už je to dlouho?

„Explozi“ matric jsem měl v lednu 1984, ryl jsem asi tak jednu denně. Zajímalo mě rytí, tisk mě nebavil, ostatně i z toho důvodu, že jsem, jak říkáš, neměl na čem tisknout. Dělal jsem z nich jen frotáže. Pak mi spolužák půjčil ždímačku, a když jsem ji musel vrátit, tak ses zase objevil ty jako dobrý duch a bez udání zápůjční doby jsi mi půjčil satinýrku. (Ten tvůj vliv na mě byl v průběhu let tak kladný, že čtenáři Tvaru budou myslet, že náš rozhovor je placená inzerce!) Ale je to tak, víckrát jsi mi vytrhl osinu ze zadku, nebo jak se to říká. Když jsem měl konečně na čem tisknout, tak mě zas začal přitahovat samotný tisk. Vrtala mi v hlavě symetrie s otiskem, vytvořil jsem si kolem toho celou mytologii.

Na Váchalovi a Boudníkovi mě zajímaly spíš jejich osudy, ve vlastních grafických snahách jsem si jejich vliv ani neuvědomoval. Myslím, že kdokoli se pokouší dostat z matrice maximum, objeví se v jejich blízkosti. Ani u kreseb nemůžu říct, že bych měl vzor, i když možná mě kdysi „nahodila“ jakási malá reprodukce Lautreca, který se ke konci života pokoušel v blázinci doložit sérií kreseb a litografií z cirkusového prostředí, že je normální. Ty věci byly v úzkostlivé snaze o popisnost opravdu šílené – já bych ho nepustil!

Možná jsem někdy chtěl najít vzor v malování, ale nikdo vhodný se nenaskytl. Na ostatních malířích mě zajímají jejich zdroje daleko víc než namalovaný výsledek. Bude to znít pyšně, ale necítím na sobě žádné vlivy – i když podprahově je určitě nasávám, kde můžu. Nemusím se rozhodovat, jestli se připojím k tomu nebo onomu trendu. Moje role malíře je daleko pasívnější, malování se mi prostě přihodí. Najednou vidím, že mě něco zajímá, těší nebo trápí, že si to začíná hledat způsob, jak na tom mám pracovat, pak se přistihuju, že na tom skutečně dělám, ale i při realizaci převládá pocit, že jen poslouchám, jak to má být. Snažím se, abych se nenadřel. Aby se většina práce udělala sama.

Chceš říct, že proces malby – nebo kresby – se odehrává „cizím zaviněním?“ – že někdo za tebe myslí, vede tvoji ruku až do skončení obrazu – a ty se potom nepřestáváš divit…?

Nevím, jestli to umím vyjádřit přesněji; teprve když je vše dokončené, začnu být chytrý, nacházím souvislosti a vnucuju tomu významy. Není to jen u samotného malování; dokonce taková monstrakce, jako byl brněnský Dům umění, probíhá takhle organicky. Do posledních chvil jsme nevěděli, jak to celé bude, v jednom kuse jsem čekal, že mi situace sama řekne k čemu je zralá. Pan ředitel Horáček se mnou měl svatou trpělivost, ale já se opravdu nikdy nerozhoduju. Občas je to dost nepraktické.

Tvoje brněnská výprodejní výstava napověděla, že buďto za dosavadní tvorbou pálíš mosty, nebo…?

Spíš to bylo naopak – pokusil jsem se přemostit zpátky ke starým věcem, za které jsem se pořád styděl, nechtěl jsem je ukazovat. V Brně to byla výstava pro rodáky, někde jsem vyšťoural odvahu se jim přiznat. Do Prahy ani nikam dál bych takovou výstavu nevezl. Vystavoval jsem „hříchy mládí“, tlačenice z konce sedmdesátých let, a pak věci z osmdesátých, kdy jsem musel na jeden normální obraz namalovat nejmíň další tři blbé. Pokoušel jsem se tenkrát dostat se ve svém nevědění jak obraz má vypadat ještě o úroveň níž, ale tahleta nepředpojatost přinášela plody jen zřídkakdy. Až o něco později jsem přestal zkoušet stále další slepé uličky a vybral jsem si jednu; od té doby vytrvale zjišťuji, jestli je taky slepá. Novější věci už vypadají jako normální obrazy a taky je normálně vystavuju: možná si je už někteří milovníci umění se mnou spojují – ale ze stejného důvodu v Brně chyběly.

Ty možná ale myslíš pálením mostů „Velký vánoční výprodej“ a další marketingové akce, které jsem tam spáchal. Míval jsem pověst nekomerčního umělce, protože jsem občas odmítl prodat nějakou věc – ačkoli nabízená cena byla možná krásnější, než ten obraz. Měl jsem strach vypouštět obrazy do světa, kde budou u cizích lidí. Ale když pak tahle nekomerční image začala fungovat jako bezvadnej komerční trik, musel jsem se přeformátovat. V Brně jsem už definitivně dorazil všecky zbývající, kteří v mou nekomerčnost ještě věřili – asi i tebe, i když výstavu znáš jen z toho nevkusného nabídkového katalogu.

Ale vůbec ne. Měl jsem najednou tentýž dojem, jako když jsi v devadesátém prvním roce vystavoval Cameru obscuru ve Špálově galerii: dírkou v papíru, kterým bylo zatemněno prosklené čelo místnosti, se promítal zvenčí na zeď obrácený obraz rušné ulice. V pološeré místnosti jsem spatřil podivného ryšavého „Julia Fučíka“ s bradkou a přihlásil jsem se k němu. Tehdy, když jsi se v zákulisí odličoval a zbavoval nalepených vousů, řekl jsi mi: „Chtěl jsem aspoň jednou vidět výstavu jako někdo jiný!“ Tahle příhoda se mi vybavila, když jsem si prohlížel katalog Velkého vánočního výprodeje, který vyhlížel nevkusně, skoro jako pravý. A ty ceny! Grafický list za 120,-. Máš příjemný zvyk provokovat lidi: dole se krčila maličkým písmem vytištěná poznámka: Ceny jsou uváděny v EURO.

Ve skutečnosti ten výprodej byla jen pomůcka, jak lidi dostat před obrazy: každý strašně rád říká, že nerozumí umění, cenám ale rozumí každý. Nakonec v Brně přišlo přes pět tisíc lidí, a já můžu říct – protože jsme tam ty dva měsíce bydleli – že se mezi návštěvníky prakticky nevyskytoval ten unylý výraz, který občas registrujeme na uměleckých výstavách. Dům umění je ovšem nekomerční instituce a zájemci, kteří si přišli něco koupit, byli ve zdrcující většině ti, se kterými jsem se domlouval už předtím, ale odkládal jsem to až na někdy.

Když se dívám na tvoje nové obrazy – například ty „léčivé“ – mám pocit, že ses už zbavil svých „tělových problémů“, žes vykročil do volného prostoru; souvisí to s tvými expanzemi do Číny, která tě přivedla k taiji? Používáš špičku svého štětce jako meč – a přece jindy dáš přednost labyrintu zmuchlaných otisků provázkové malby a zašifruješ poselství jiným způsobem?

Asi rozumím, čemu říkáš tělové problémy – měl jsem silnou „metafyzickou“ úzkost, že z těla nelze vystoupit a potkat se s někým druhým. A že ta těla tak snadno zvěcní a jsou pak k dispozici pro celou škálu krutých úkonů, které lidi dokážou vymyslet. Hrůzy představují pro malíře – tak jako pro všechna média – vděčný materiál. Nemusíš nabízet pozitivní řešení, stačí hlasitě žalovat. To pro mě bylo od začátku úskalí mých kreseb. Že bych si udělal živnost z utrpení. Víš, že jsem je nemínil ani vystavovat, bál jsem se, že bych propagoval zlo. Ani fakt, že je to moje utrpení, se kterým si snad můžu dělat co chci, na tom nic nemění. Věřím, že jakmile člověk začne čerpat z těch sraček, když se mu osvědčí jako hluboký zdroj, tak je nejvyšší čas zmobilizovat síly a zkusit z nich najít cestu ven. Proto maluju „krásu“, pohledy, které se mi vpálily do hlavy, protože byly nesnesitelně krásně prozářené, probarvené, promodelované. Obvykle se přihazují uprostřed normálního dne a vlastně při tom všem vypadají i normálně a ne nějak exoticky. Je v tom ten osvětový prvek, který se vytrvale pokouším dostat do širšího povědomí, že jediným dokladem vlastního života je úžas. Taiji se při tom projevuje skoro jen jako pouhá technika: jak se nastavit, aby člověk byl na příjmu, jak má se sebou zacházet, aby při procesu minimálně překážel.

Malování je otírání skvrn z jednoho předmětu na druhý, a spíš je to paradox, že se při něm může objevit nějaké vznešeno. Většinu malovacího času trávím asi v podobném stavu, v jakém je normálně třeba řidič: ten ani nezapomíná, kam má namířeno, a ani se nemusí nějak zvlášť vciťovat do chodu motoru anebo prožívat situaci na silnici, nemusí mít za každou cenu ani prožitek z krajiny. Tyhle aktivity probíhají skoro podprahově a vynoří se do vědomí, jen když něco hapruje. Nebo když se naopak něco krásně povede.

Taiji má k vedení pohybu úžasně vypracovanou metodiku, srovnal bych ji třeba s klasickou harmonií v hudbě. Škoda, že v malbě něco takového nemáme. Kdysi jsem se pokoušel přijít na nějakou takovou malířskou harmonii, ale pak jsem si adaptoval právě principy taiji. Jenže od doby střední školy, kde jsme měli předmět polygrafie, se změnila hlavní věc: Mezinárodní společnost pro osvětlení vytvořila barevný prostor, ve kterém můžeme pojmenovat „všechny barvy na světě“. To za nás nebývalo! Se spektrofotometrem můžu určit jedinečné jméno každé lokální barvy. Snaha o objev té malířské harmonie by dneska už mohla vypadat jinak. Ale nemám spektrofotometr.

V poslední době tě vídám stále častěji pracovat na počítači. Chceš vytvářet virtuální obrazy, anebo tě k počítači přilákala možnost kontroly vlastního myšlení?

V Mánesu jsem před pěti lety měl 3D projekce, se kterými mi pomáhalo Studio Mirage, ale to je asi jediný případ, kdy jsem tyhle technologie použil. I když značná část mého myšlení probíhá v počítači, ke kterému jsem trvale přiroubovaný, dělám si dokumentaci věcí a publikuju vlastní stránky na www.kokolia.cz, se samotným výtvarným snažením se mi to nemíchá. Nacházím velké uspokojení v tom, že počítače dovolují uspořádat data, takže esteticky ujíždím na databázích, na informačních systémech nebo na správě barev. Neobyčejnou zkušeností se mi stalo ilustrování knížky Luďka Skočovského o UNIXu. Kreslil jsem pod jeho vedením věci a vztahy, o kterých se nedá pořádně říct, jak moc – a zdali vůbec – jsou materiální. Otázka vztahu ducha a hmoty zůstane věčná i nadále, ale v knížce jsem mohl například sledovat, jak se prakticky zařídí, aby se mentální impulz od uživatele zanořil do „železa“ a na terminálu nebo na jiném konci sítě se z něho vynořil a stal se znovu myšlenkou.

Jsi ve stálém pohybu. Když jsi koupil ruinu statku a řekl, že do dvou let z ní bude obyvatelný prostor, kdesi uvnitř jsem zapochyboval. Ale připomněl jsem si, žes neřekl: Bude to tu jako ze škatulky, ale „obyvatelný prostor“, což je něco jiného. Co všechno v té možnosti vidíš a co tě k ní tak mocně táhne, kromě toho, že vznikne prostor pro chystané workshopy?

To místo pro mě má skutečně mocné kouzlo. Je tam jiné světlo, ačkoli se usedlost nachází asi jen pět domů nad naším. Trvá tam stejná prozářenost, jakou si pamatuju z dětství, když jsem si šel půjčit od babičky Rosenbaumové cínovou naběračku do zátiší.

Bydlit by se tam dalo hned, i když velmi prostě. Neplánuju z toho baráku vytvořit něco úplně jiného, nejsem ani chalupář, ani si nepřipadám jako „kumštýř z Prahy“, který bude sedět ve stylovém mlejně na malované truhle – to mi bylo vždycky odporné. Jestli tam budou převládat různé společné akce nebo se tam naopak uchýlím před dosavadním způsobem života, ještě nevím. Zatím je to vděčné místo pro převýchovu prací. To zrovna potřebuju, až moc věcí se mi děje jenom v hlavě – a tak týrám tělo. Fyzickou únavu používám jako praktický způsob, jak si všimnout věcí: když už skoro melu z posledního a vnímám jakoby z tunelu, vyvalím oči a exponuju celé zorné pole. To je ta krása, o které jsem mluvil.

Máš vůbec čas na čtení, při tom všem?

Mám rozečtených vždycky několik věcí; právě louskám Teorii hmoty od Karla Vachka nebo knížky Vaška Cílka. K beletrii se dostávám ostudně málo, občas to vypadá, že čtu, jedině když něco ilustruju – například díky tobě jsem si přečetl povídky od Petra Chudožilova, kterého jsem v pubertě zbožňoval. Mám nabiflované básničky Milana Ohniska, dokončil jsem k nim právě asi dvanáct kresbiček. Ale hlavně teď čtu pořád dokola korektury knížky Jany Klusákové: jsou to texty rozhovorů, které se mnou vede už rok. Knížka má vyjít v září v nakladatelství Petrov.

Přeju ti, ať se ti stále daří. Díky za rozhovor.
AttachmentSize
tvar2005_8_str1.pdf5.94 MB
tvar2005_8_str4.pdf2.28 MB
tvar2005_8_str5.pdf3.32 MB
původní komentáře: 

1 25.05.2005, 07:18:42

V září? Jak to víš?
A proč je ten rozhovor z TVARU tak smutnej? Skoro jako já…

2 empty_bell WWW 26.05.2005, 02:08:05

jak se má pan Zadrobílek, zdravíčko mu slouží? Již 10 let jsem se s ním neviděl…

3 Zadrobílek koko 26.05.2005, 11:52:57

Právě před chvílí jsem se s ním potkal na Mainerově profesuře – svítí, vypadá dobře, k.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.