můj kufr

Sunday, 23. January 2005

Výstava kufrů, moje noční můra, byla otevřena 20. ledna v galerii AVU.

Nikdy se mi nestalo, že bych nedodal něco na výstavu nebo to jinak sabotoval. Sice bylo několik případů, kdy to některým zúčastněným tak mohlo připadat, třeba v mnichovské Galerie den Künstler jsem při instalaci zjistil, že mi zbývá místo, které se mi jevilo podřadné a poškozující i celou instalaci. Manželé Ševčíkovi, kurátoři výstavy, si mou naivní nabídku stáhnout věci z výstavy vyložili (dneska už se jim nedivím) jako hysterický vyděračský pokus získat lepší místo. Ještě za pár let při vstupním pohovoru na AVU se mě rektor Knížák ptal, proč chci učit na Akademii, když jsem tak neodpovědný, že den před vernisáží ruším svou účast. Mnichovská výstava nakonec proběhla normálně, věci jsem dal na původně plánované místo, jen se s něčím ještě nepatrně pohnulo.

Taky v Havířově jsme dojeli na vernisáž přesně v pět hodin, což byl ovšem současně také čas zahájení výstavy. Bohužel se mi nepovedlo, aby se lidi účastnili instalace (jak se stalo před dvěma lety v Behemotu), místo toho zůstali na chodbě před zamčenou skleněnou stěnou. Ale i tato vernisáž proběhla nakonec víceméně jak měla.

Těch výstav, na kterých jsem domalovával obraz nebo obrazy deset minut před vernisáží, bylo spousta, ale vždycky jsem to stihl přesně, samotného mě to překvapilo, poslední tah tak vycházel sám.

Pro výstavu kufrů jsem však jednoduše nedostal nápad. To je trapas. Přitom jsem už přislíbil účast – šlo o společnou výstavu Akademií v Norimberku a v Praze, která se loni uskutečnila ve Weidenu a teď má pražskou reprízu. Doufal jsem pořád, že nápad dostanu, a i ve chvíli, kdy se už měly odevzdávat podklady pro katalog, jsem zkoušel letovat k sobě jakési drátky. Ale nefungovalo mi to. Pro fotku jsem ale odevzdal alespoň prázdný kufr; nenašel jsem jiný, než dětský kufírek mého syna s tapetou a přilepenými obrázky letadýlek a autíček. Jako název jsem uvedl „Vzduch“ neboli „Luft“. Tak to i zůstalo, kufr se tak vystavil, reprodukoval se v katalogu, na plakátech, ve Weidenu dokonce na bilboardu.

Můj kufr sice připomíná umělecké objekty, které se dneska vyskytují na výstavách, ale sám bych takové nikdy nevytvářel. Těm, kdo neznali, co normálně dělám, se kufr celkem i líbil, bodejť, mé dítko si ho přece pěkně vyzdobilo.

Nejenže takový druh věcí nedělám, ale už nějakou dobu mě přímo iritují. V posledních asi tak pěti nebo šesti letech se roztrhl pytel s výstavami, instalacemi a objekty, které používaly hračky, panenky a další dětské relikvie, někdy pouze s hravým, ale častěji s erotickým, nebo přímo sado-maso podtextem. Jakoby největší životní trauma, z kterého může vzniknout umělecký počin, bylo v životě mladých autorů, že jim někdo v dětství zašlápl kuličku nebo utrhl ručičku plyšákovi (přeju jim to, určitě lepší, než být zatížení něčím skutečně traumatickým, jako to zažila generace vyrůstající za války – viz Drvotovu knihu o psychózách českých umělců). Z „plyšáků“ se stalo snadné řešení, které díky tomu rychle zmasovělo, a mám dojem, že už se pomalu dostává za svůj zenit. Takže ve chvíli, kdy tato poněkud trapná tendence mizí ze scény, přicházím se svým kufrem. Dobře mi tak.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.