duchovní umění

Wednesday, 22. December 2004

Umění a duchovnost, duchovní umění – nezní to báječně? Duchovní umění je jistě něco lepšího než to ostatní, neduchovní. Jestli budu dělat umění, tak určitě duchovní.

Co k tomu potřebuju: především se přihlásit ke slovníku. Slova jako intuice, spontánnost, energie, velký obrat, symetrie, Bůh, dostředivost, matka Země, dračí žíly, tao, nový věk, podstata, poznání, šamanizmus, čakry, singularita.

A jiná slova musí být uvržena do hajzlu: racionální, vědecký, analytický.

Jinak pro to nemusím dělat nic, můžu si i malovat co chci – i když mi přece jen prospěje, budou-li moje věci připomínat mandaly, východní ornamenty, automatické či mediumní kresby nebo nejlíp rovnou symboly známé z duchovních nauk.

Co za to získám? Budu patřit mezi „lepší lidi“, s právem blahosklonného vyjádření se prakticky k čemukoliv. Hezky si popovídám se sobě rovnými. Náš rozhovor se změní v soutěž, kdo je duchovnější, tj. kdo vidí více hlubinných souvislostí. Připomíná to hovory o UFO, kde byl za hlupáka ten, kdo přiznal, že UFO nikdy neviděl. V konverzaci o velké jednotě všeho máme navíc definovaného nepřítele, jímž je starý sucharský způsob uvažování. Je nutno ho zavrhnout. Díky duchovnímu slovníku už v zásadě vím všechno na světě, nová fakta to jen potvrzují. Dvanáctirozměrný vesmír? Ano, vím o něm dávno, vždyť dvanáctka je popisována ve starých naukách. Superstruny? Podívejte se tady na ty moje kresby obouruč, věděl jsem o nich už v roce 85. Příslušnost k duchařům se mi bude hodit i prakticky, mám naději, že se zúčastním nějaké výstavy nebo akce se zaměřením na spirituální aspekt umění.

Proč už tam dávno nejsem? Ale vždyť k nim taky patřím! Přinejmenším věřím, že na tom nejsem úplně beznadějně. Názvy výstav Léčivé obrazy, Energie, Vidění, Uprostřed pole aj. doufám jasně naznačují duchovní závažnost mého usilování. Věnuji se víc než patnáct let taiji, tradičnímu čínskému cvičení, k němuž podle mnohých patří též práce s energií. Řízením osudu moji dva učitelé patří k absolutní špičce autentického taiji. Mám do mrtě vypracovanou metodiku přenosu síly do štětce, její základy jsem vyučoval na brněnské fakultě. Při malování se cítívám i zvláštně. Mé obrazy mohou být vnímány jako duchovní výrony mentálních krajin, při kterých dosahuji vhledu do podstaty. Už v osmdesátých, ale vlastně již po polovině sedmdesátých let, jsem se soustředil na výzkum vidění, a neznaje tvorbu a východiska Karla Malicha, ocitl jsem se na obdobné platformě spatřování vizí v ordinérní realitě. V kresbách jsem zase vyjádřil nesčetné podoby samsáry utrpení. O desce E kdysi napsal Pepa Vlček, že probít se přes ni je cesta k osvícení, a nemyslel to ironicky cialis ou acheter. Kazím rozjeté mejdany položením několika základních filozofických otázek. Dva či tři kolegové z AVU mě při veřejných diskuzích nebo při mé habilitaci bůhvíproč notoricky viní z image východního guru. Dostávám telefonáty někdy i zcela neznámých lidí, kteří se spoléhají na to, že jsem léčitel. Mám obavu, že si to myslí i má lékařka. Je mi všechno vlastně úplně jedno. Jsem tedy podle všeho hotový avatar. Doufám jen, že i tento článek bude chápán jako klasický čchanový kóan, a jen doloží, jakého uvolnění jsem dosáhl.

Ale možná tak chápán nebude a jenom ty, kterých se týká, po právu nasere. (Ano, nasrat se kupodivu dokáže i duchovní jedinec.) Píšu ho totiž jen proto, abych vám – respektive nám – kolegové, navrhnul: vybodněme se na to. Dejme si předsevzetí, že to sprosté slovo duchovnost vyřadíme ze slovníku. A že ani další, jen zdánlivě neškodná a pěkná slova: vnitřní, energetický, podstata apod. nebudeme používat jako zaručené trumfy k uzemnění publika. Vraťme těm křehkým termínům z duchovní či filozofické oblasti jejich riskantnost a napadnutelnost. Přestaňme se také tvářit, že máme pochopení pro ty chudáky, kteří nejsou tak duchovně zaměření jako my. Třeba mají něco jiného, lepšího – proč by měla být meditace lepší než koupel ve vaně, uctívání mistra lepší než ucházející vztahy se sousedy, zázračno lepší než cesta na autobus? Zkusme překonat euforii nad zprávami, že špičkový americký vědec (býval ruský, ale je to pryč) dokázal existenci nějakých energií, podzemních emanací, psychických částic nebo Lazarovy dvakrát zatlučené rakve. Jenom tím prozrazujeme, že jsme ve skutečnosti pořád závislí na tom, co nám dovolí věřit právě ta pitomá fyzika. Ani řádná křesťanská víra nám na poli umění (a možná ani na jiných polích) nic nezaručuje, ten podivný boží dar tvorby může klidně obdržet hříšník a neznaboh. Nechme tajemství tajemstvím, nebo dopadneme jako surrealisti, kteří tak dlouho vynášeli věci z freudovských hlubin na povrch, až vytvořili bezvadnou metodu, jak učinit hluboké věci povrchními.

A tady s hlubokými (případně s vysokými) věcmi nepochybně zacházíme. To pochopitelně přitahuje celou škálu zájemců, od pozérů po sugestibilní jedince, a jistě taky ty, kteří budou povoláni – ale ti o tom nebudou sladce žvanit. Mám na to příklad; někdo je přitahován čarodějnickými praktikami, přitahuje ho na tom tajemné zacházení se silami. Když se ale stane regulérním čarodějem, tak chodí na půlnoční rozcestí s psím chlupem a nevímčímještě jako do továrny. Proto když někoho zajímají bílé řízy, vznešené pokyny, záhadná slova a duchovně zatížené termíny, mimoděk na sebe prozrazuje, že si na spirituální svět myslí jako na neškodnou pohádkovou alternativu k obyčejnému životu. Podobně ornamentálně někdo uvažuje o umění, je to opět „něco lepšího“, svět ušlechtilých kulturních tvůrců a souznějících diváků a posluchačů. Když se obé prolne do „duchovního umění“, nemá to chybu.

Já ale tady nepolemizuju s těmi, kdo tak kýčově ve své prostoduchosti smýšlí, může to mít i své kouzlo, není jim pomoci, uvádějí se nakonec do patřičných rovin sami. Nýbrž polemizuju se svými blízkými, kteří v loňském roce publikovali texty obhajující duchovní aspekt v umění. To nejsou žádní naivní či pověrčiví nešťastníci, jsou to erudovaní dospělí lidi, a u nich bych očekával vyšší rezistenci vůči zakuklenému blábolu. Ukazují příklon k pompéznímu žargonu new age (Jirka Zemánek v katalogu Ejhle světlo), bojují za jediné správné duchovní umění (Marek Trizuljak a Václav Vaculovič v článcích v Ateliéru), nebo trpně předkládají novou ideologii (Dana Puchnarová rovněž v Ateliéru). Na konkrétní reakce k jejich článkům si zde nedělám místo (ale nebráním se jim, když by k tomu vznikla diskuze), protože mi nejde konkrétně o tyto jmenované, ale o celkový trend rozpravy o výtvarném umění, který by při silnějším rozvinutí „duchovna“ začal obávám se odporně zapáchat. Tak ještě jednou: važme svůj jazyk, řiďme se prosím raději oním neméně profláknutým vittgensteinovským: o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

původní komentáře: 

1 Proč? mysha WWW 24.12.2004, 14:43:11

O čem tento příspěvek vlastně je?

Můžeš to popsat několika (3-5) slovy?

mysha

2 dovětek – vysvětlika mysha WWW 24.12.2004, 15:02:38

…nejde o nějakou řízenou provokaci, skutečně mě zajímá, nakolik lze sdělení redukovat, aby ještě neslo onu kýženou informaci…

Samozřejmě nejde o 3 až 5 slov, to bylo míněno symbolicky.

Díky za případnou (duchovní) odpověď :o)

mysha

3 tema martin v. 21.01.2005, 00:19:22

je to Problem. casopis At. je jeden sveho druhu. Nema konkurenci. I tam pise jen malo lidi, casto tech co se „obetovalo“, delaji to z tzv. dobreho umyslu. Casto to jsou kunsthistorici a obdobne erudovani, nepisi z nevedomosti, ale z tezi ktere si mysli vetsinu sveho zivota, a predmet „Umeni“ je jim jednim z moznych pruduchu jak samy sebe vyslovit. Casto je to takove jak jsi zminil. Diskuntinuita toho, ze se o tom NEDA mluvit, a toho, ze pokud se o tom sporit nikdo nebude mit zajem, tak je to egoisticke nehrani, mimo lidskou zivost a pod… (???)

4 Duchovní je v nás Jan Paul WWW 20.02.2005, 14:00:19

Ahoj Vláďo, bývalý kolego klubisto z ABC !!!

Rezistence vůči „zakuklenému blábolu“ je problém i u tzv. erudovaných dospělých lidí, nota bene v oblasti vědecky tak subtilní, jako je výklad umění, či kunsthistorie, takže vybodnout se na to nelze. Vždycky se najde dost rozumbradů, kteří „vědí“, o co jde, to je naše riziko vstupu na křehkou půdu umění – být nepochopen je bolestivé, být pochopen těmi, co nevědí, bolí ještě víc :-))) Jenže zemřít jako „nezařazený umělec“, je přece hrozná představa, jistěže ironizuji.
O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet, to je metafora a já mám rád metafory, protože jsou shrnující, avšak ptám se tě, kde se právě v úctě k Wittengsteinovskému motu vzal v Atelieru tvůj článek? Vůbec totiž nechápu, koho chceš oslovit. Ti co vědí, že Kokolia ví o světle své, ti to vědí, ti druzí mají ta slova, slova nadužívaná, slova, na kterých se shodla současná kunsthistorie a nebo její vlivná část. Když se ale mlčí, tak problém neexistuje, to je zase systemický přístup, shodne-li se 100 lidí na tom, že „slon“ je slon, tak bude slon a jako slonu mu budou rozumět, ale v podstatě to je úplně jedno pro ty, pro které je „slon“ něco úplně jiného. Problém je jediný, obě skupiny si prostě jen nebudou rozumět :-))
Hlupák usvědčený svým okolím o svém hlupství má dvě možnosti : buď své blbství ještě více upevní, ohradí, zabezpečí a nebo se bude snažit nebýt hlupákem, hádej jaká volba je v našich krajích jednodušší :-)) Alena Potůčková v textu Atelier.č.2 v souvislosti s výstavou mimo jiné napsala, že Otto Placht nechává ve svých psychedelických obrazech skrze sebe promlouvat démony, jenomže co ví Potůčková o démonech? Vždyť je to prdel, prča, legrace, jen si říkám, co se to tu děje, když už i kolega Kokolia se ozve, nebyl snad na té výstavě zastoupený, nebo co??? :-))))
Tyhle tématické výstavy, zabývající se duchovnem, jsou tendenční, ale galerie přilákat diváka nějak chce, ovšem o nějaké vyústění většinou ani nejde, prostě vše zůstává v rámci konceptu stejně nedořečeno a otevřeno. Vzpomínám si, jak jsem tě jednou viděl ve Snídani s Novou, když jsi mluvil o své výstavě PRSA v Mánesu a naprostou korunu tomu dala dramaturgie, když po tobě nějakej odborník začal mluvit o rakovině prsu, to mi tě bylo fakt líto, prostě neházet perly sviním, to není arogance, jen volba prostředí, ale to už víš.
Pět let jsem se staral o mámu, v osmdesáti letech přežila přetěžkou operaci, o rok později mrtvici, vím co je to vůle, naděje a víra. Dostali jsme od „všejsoucího"; všechno, co jsme chtěli, protože jsme to moc chtěli, i když z hlediska lékařských statistik to prý nebylo možné. Její tělo ale stejně zestárlo a zemřelo v červnu 2004. Vzal jsem si ji umřít z nemocnice domů, byl jsem u ní a 38 hodin jsem se snažil ji pomoci odejít z tohoto světa. Ač nezkušený v této oblasti, snažil jsem se – prý podle budhistické knihy mrtvých – učinit nejlidštější čin.
Tuto knihu jsem ale nikdy nečetl, vedl mě cit, intuice, empatie, nic jiného jsem neměl. Ty chvíle byly ale tak lidsky prosté, že jsem se cítil být v zázraku umírání – v oné proměně pomíjivého ve věčné – skutečně tím bezejmenným a nejnicotnějším na celém světě. Viděl jsem smrt, které se lidé tolik děsí, ztrátu vitality, destrukci těla, ale cítil jsem duši, „vím“ jak to s ní je, ve chvíli smrti, byl jsem u toho a s člověkem, který pro mě mnoho znamenal. I tento zážitek je o světle, o světle vycházejícím z hustých stínů smrti.
Moje zkušenost je ovšem nesdělitelná a každý si ji musí prožít sám. Jsem mnohem bohatší, avšak izolovanější. Ano, chráním se před světem venku, i to je moje vnější změna, obrana duchovních věcí uvnitř sebe, nečtu noviny, časopisy, nedívám se na televizi. Když se u stolu začne někdo bavit o smrti, aniž by ji pohlédl do tváře, tak se zvedám a odcházím, chápeš? Nemám to těm lidem za zlé, ale o své zkušenosti nemohu mluvit, protože nemám slova a tak mlčím, je to mé tajemství.
To jsem ti chtěl říci, v souvislosti s tvým článkem. Až budou dělat hlavy pomazané výstavu třeba na téma smrt v umění, ani nepředpokládám, že na ní budu zastoupen, tak to je, vím o tom až příliš své. Nech jim ty iluze, umění není všespásné a má své limity v možnostech sdělení, ostatně jako všechno na tomhle pozemském světě. Satisfakcí těch, co vědí, je to, že vědí, co víc si mohou přát a dostat? :-))))

Přeji ti vše dobré Honza Paul
Bývalý NS-O5 Aramis

5 Duchovní umění – a proč ne? Václav Vaculovič WWW 21.02.2005, 00:06:15

Vladimíre, Tvůj článek o duchovním umění /At.4/2005/ je vtipný jako vždy a nemá zdánlivě chybu. Cítím v něm podtón našich společných rozprav – totiž &"sundat“ věci, které stojí na nezaslouženém piedestalu, zpátky na zem. Samozřejmě se také nemohu dočkat, až zase objevím nějaké ty šamany a jiné „plodivé síly“ v článcích týkajících se výtvarného umění. Máš pravdu, když poukazuješ na neudržitelnou profanaci podobného slovníku. Udivuje mne však, že tyto zjevné nesmysly figurují pod nadpisem Duchovní umění, udivují mne výrazy jako „sprosté slovo duchovnost“ apod. Navíc: otázka spirituálně orientovaného umění rozhodně na žádném piedestalu nestojí – alespoň ne u nás. Obávám se, Vladimíre, že Tebou doporučované mlčení o věcech, o kterých by se skutečně mělo mlčet jako o tajemství, může být zároveň pochopeno jako výzva k popření vertikální dimenze v umění vůbec.

Mlčením o současnosti si zaděláváme na neřešitelná traumata ve vztahu k vlastní minulosti, budeme patrně muset zavřít většinu našich muzejních sbírek a rezignovat na možnost vstupu na mezinárodní fórum. Není to už náš ryze český problém – při zvyšujícím se objemu informací mohou paradoxně zůstat izolovány celé nadnárodní komunity pokud se rozhodnou nekomunikovat. Separace v každém směru působí destruktivně…

Na stránkách světového hudebního tisku / The Full Score, Gaudeamus/ je možné číst uvolněné diskuse o duchovních aspektech v současném umění vedené se záviděníhodným nadhledem a dodal bych se záviděníhodným slovníkem. Premiéry duchovně orientovaných děl osobností jako John Tavener nebo Arvo Pärt se odehrávají za zvýšené pozornosti odborné i široké veřejnosti. Proč to nejde u nás? Nemohu uvěřit, že by výtvarné umění byla nějaká zapomenutá výjimka, když to v jiných oborech jde. Žádný „boj za jedině správné duchovní umění“ se zde nekoná. V zájmu objektivity je třeba připustit, že jsou i jiné inspirační zdroje – demokratický svět se prostě nemůže tvářit, že tyto věci neexistují.

Vzhledem k tomu, že ve zmíněných článcích /At.22/2003/ šlo o mezinárodní kolokvium a festival, který hostil skutečně důležité osobnosti kultury nejen evropského dosahu, musím Tě, Vladimíre, chtě-nechtě požádat o vysvětlení. Dobře víš, že pokud se týče mé osoby a mé práce, jsem vždy ochoten akceptovat bez komentáře každou Tvou připomínku. V publikované formě pro veřejnost ovšem naše jména ustupují do pozadí a předmětem bude diskuse na dané téma. Doufám, že i čtenáři to vezmou jako příležitost racionálně přistoupit k problému a pokusit se společně s námi seriozně řešit otázky, které budou když ne dnes, tak zcela jistě zítra na pořadu dne.

Václav Vaculovič

6 DUCHOVNÍ UMĚNÍ A ZODPOVĚDNOST Marek Trizuljak 22.03.2005, 18:39:33

Milý Vláďo, s velkým zájmem jsem si přečetl Tvoji stať, napsanou tak jiskřivým brilantním jazykem, že to na první pohled vypadá, že úplně každý, kdo si ji přečte, nemůže, než Ti dát za pravdu. Odpovědi Václava Vaculoviče a Honzy Paula jsou, myslím, velice pěkné, citlivé, a hodně vypovídají o skutečném stavu věci. I mně se zdá, že duchovní umění a cokoliv, co je spojené s vážným celoživotním duchovním hledáním, není u nás v žádném případě na piedestálu. V České republice to určitě není „duchovno“, co smrdí, ale úplně jiné věci, třeba netolerance, zášť k odlišným názorům a jejich nositelům, lhaní a nestydatost politiků, zlozvyk absolutně nefér argumentace, totalitní praktický materializmus, atd.

Je škoda, že většina Tvého textu se odvíjí v poloze paušalizující karikatury (duchaři, diskutující o superstrunách a dvakrát zatlučené Lazarově rakvi, čarodějové, kteří chodí s psím chlupem na rozcestí atd.). To neprospívá proklamované péči o úroveň rozpravy, mnohem užitečnější by byla věcná argumentace k článkům, o nichž se zmiňuješ.
Necítím však potřebu s Tebou nějak zvlášť polemizovat, protože se mi zdá, že některé věci vnímáme hodně podobně. Zdravý rozum a ucházející vztahy se sousedy jsou určitě lepší, než vizionářské blouznění. Zcela jistě musíme respektovat zranitelnost některých pojmů a zacházet s nimi nanejvýš opatrně. Plně souhlasím s názorem, že si nikdo nemůže nárokovat výjimečné postavení z titulu své víry (křesťanské, muslimské, buddhistické, či osobní, niterné, k žádné konfesi se nehlásící). Domnívám se, že cílem Tvého textu je především upozornit na jednostranné přehánění a nedostatek sebekritičnosti, případně na konjunkturální vypůjčování obsahů a symbolik, které by domněle mohly uměleckou tvorbu vylepšit. Kritické a zavčasu upozorňující hlasy jsou ty nejlepší! Přehánění a nadnesené postoje se však zdaleka nemusí vztahovat jenom na „duchovnost"; protože ani spoléhání na „starou dobrou vědu“ samo o sobě ještě nikoho z nás neučiní neomylným. Za zmínku stojí fenomén absolutizace, jehož podstatou je, že někdo začne sám sebe ztotožňovat s Pravdou a přisvojuje si právo potírat všechny ostatní jako „pobloudilé“. Děje se to ve vědě, v náboženství, filozofii, politice i umění (nejsme vůči tomu imunní, ani Ty, ani já, stane se, že se člověk nechá unést, jenom je potřebné včas se vzpamatovat). Imunní není nikdo, některé formy mohou být patologické, jiné jsou třeba jenom úsměvné.
Myslím si, že Ludwig Wittgenstein nemůže být tak úplně jednoduše použit jako argument k vyloučení některých témat z diskuse(1). Zkoumání myšlenkových a duchovních pohybů ve společnosti a jejich inspiračního potenciálu musí být součástí standardní rozpravy. Jenom tak je šance rozpoznat, co má rozumný relevantní obsah.

K pojmům a jejich používání:
V dnešní situaci není snadné hledat obecná rozlišovací kriteria a dohodnout se alespoň na základních souřadnicích vzájemné komunikace. Výrazy jako „duchovnost“ a „duchovní“ mohou u různých lidí vyvolat rozdílné představy, zejména proto, že vnímání jejich původního obsahu (náboženská zkušenost, osobní bytí), se posouvá směrem k abstraktním neživotným konstrukcím. V evropském kulturním kontextu lze vystopovat, že pojem „duchovní“ má původ v životní praxi, navázané na obsah křesťanské tradice. Duchovní umění ve světové kultuře jednoduše existuje a také v dnešní době se jím mohou umělci vážně zabývat(2). Rád Ti dávám za pravdu, že takoví tvůrci většinou sami o sobě neradi mluví a nemají ani tu nejmenší potřebu stylizovat se do kategorie „superduchovních osob“. Do hry vstupují i další okruhy, například vlivy velkých východních náboženství a osobní intuitivní hledání. Ke všem podobným cestám je možné přistupovat soustředěně a zodpovědně, ale objevují se i výstřednosti a pseudonáboženské výpovědi, včetně tragicky nebezpečného experimentování s negativními světy. Výše popsané jevy se reálně promítají do lidské společnosti, včetně umění, nelze je však bez rozlišení navzájem slučovat, protože každý z nich má jinou váhu a jiné důsledky. Vzhledem k riziku nejednoznačných výkladů bych při hodnocení aktuálně vznikající tvorby navrhoval používat pojem „duchovní umění“ dosti opatrně. Vhodnější a přesnější by bylo mluvit o různých zdrojích inspirace, mezi nimi i o podnětech z duchovní oblasti, ovšem za předpokladu rozlišování, s dostatkem prostoru pro analytický přístup.

Výtvarné umění a duchovní inspirace:
Připomenu projekt Petra Nedomy s názvem „Hořící keř“, výstavu „Znak a světlo“, kterou připravil Ivo Binder (obojí ze začátku 90.let 20. stol.), vídeňskou výstavu Marca Chagalla(3), současnou expozici Aléna Diviše v pražském Rudolfinu, či kroměřížský mezinárodní festival Forfest, který se už dvě desetiletí zabývá duchovními inspiracemi v hudbě a výtvarném umění. Uvedené příklady svojí rozdílností, doufám, dostatečně ukazují, že ani není možné vytvářet umělé elitní duchovní skupiny. O nějakém „boji za jedině správné duchovní umění“ nemůže být ani řeč. Prosím, jestli máš potřebu vytvářet si kategorie protivníků, s nimiž bys mohl bojovat, je zbytečné, abys to dělal se svými přáteli.
Umění je především kvalitní anebo nekvalitní, vnímá, či ignoruje civilizační proudy své doby, klouže po povrchu anebo jde na podstatu věci. Inspirace nepochybně může – a také nemusí – být duchovní, ale samo dílo je viditelnou materiální formou s vlastními zákonitostmi. Nemá smysl přetěžovat uměleckou tvorbu duchovní či jinou samochválou, mnohem lepší je střízlivá každodenní práce. Člověk při ní tak jako tak musí brát v potaz pravdivost, hledání krásy a rozlišování mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným. Nakreslení jedné přesně vystihující čáry, nanesení barevné plochy na správné místo a ve správné proporci, použití přesného slova v náležitých souvislostech, to nejsou indiferentní úkony, ale zodpovědná činnost. Umění je vnitřně propojeno se světem duchovního hledání a s přemýšlením o smyslu existence; a už nejednou v historii prokázalo schopnost ovlivnit běh věcí tohoto světa.

Rád bych uvedl příklad díla, které má hlubokou myšlenku a strhující humanistický obsah. Mám na mysli památník Yad Va Shem(4) v Jeruzalémě, zejména pavilon, který připomíná životy dětí, zmařené v nacistických koncentrácích. Vstup dovnitř je ponořením do tajemného prostoru téměř úplné tmy, v níž se vznáší nesčetné množství mihotavých světel. Odněkud z dálky je slyšet tichý táhlý zpěv. Mužské a ženské hlasy vyslovují jména dětí, jejich věk a název země, z níž pocházely. Dá se tam zažít pocit odhmotnění, jakoby se člověk vznášel a nebyl schopný ovlivnit svůj pohyb vůlí. Vše je založeno na prosté konstrukci ve tvaru mnohostěnného hranolu obloženého tmavými skly, jimiž se znásobují průsvity a odrazy světla několika málo svící. Výsledkem je mimořádná působivost celku. Ve vzduchu visí strašlivá otázka PROČ se to všechno muselo stát, ale také záchvěv naděje: jména dětí jsou vložena do ruky Někoho, kdo zná odpověď na všechny hrůzy a absurdity, které jsme my lidé napáchali.
Různé myšlenkové, filozofické a duchovní koncepty nelze rozvíjet bez vazby na zodpovědnost (O rozvíjení chladných odosobněných konceptů a jejich důsledcích jsem psal v kritizovaném článku před dvěmi lety). Jsem přesvědčen o tom, že je potřebné hledat konkrétní lidský obsah(5), jak v tvorbě, tak v diskusích o umění. Tím „lidským“ nemyslím ani tak figuraci, spíše vnitřní náboj tvorby – klidně to může být meditativní ponor při pohledu na kliku u dveří, anebo „vnitřní krajina“. Harmonickou složkou takového obsahu je i duchovní svět, který si nenárokuje nadřazené postavení a sehrává integrující roli ve službě lidskosti. Skutečně nevím, proč by se o duchovních inspiracích v umění nemělo mluvit, samozřejmě, v patřičných proporcích, stejně tak jako o mnoha dalších podnětech, přítomných v umělecké tvorbě.

Marek Trizuljak
_____________________________________________________

(1) Ludwig Wittgenstein (1889 – 1951), se zabýval logickou metodu jazyka, založeného na atomicky přesných, jednoznačných slovech a vyjádřeních. Kvůli tomu odložil stranou všechny složité a nesnadno uchopitelné pojmy. V pozdějším vývoji se snažil vlastní názory revidovat a formuloval tezi, že význam slov je určen až kontextem jejich použití.
(2) Například významná realizace sochaře Otmara Olivy, mobiliář kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu (dokončeno v r.1999).
(3) „Marc Chagall a biblické mýty“, Albertina, Vídeň, do konce března 2005.
(4) Název Yad Va Shem by se dal (velmi opatrně) přeložit jako Jména vložená do Ruky.
(5) Mezi mnoha možnými příklady lze zmínit projekty Jiřího Sozanského z poválečného Sarajeva (1993 – 96), britsko-francouzsko-švýcarský film „Himalájská karavana“ (1999), či knihu Pavla Florenského „Nezapomeňte na mne – Dopisy z gulagu“, (v italském originálu „Non dimenticatemi“, vyd. Mondadori, Milano, 2000).

7 Markovi Kokolia 22.03.2005, 19:03:13

Ahoj Marku, díky za reakci, je to dobře řečeno, souhlasím skoro bez výjimky (výjimka: „V evropském kulturním kontextu lze vystopovat, že pojem duchovní má původ v životní praxi, navázané na obsah křesťanské tradice.“, dodávám: nejen křesťanské).
Můj článek opravdu nemá jiné ambice, než asi jako může mít matka, když okřikne dítě: kdo tě naučil takové škaredé slovo? A přitom nevylučuju, že to dítko v dospělosti zjistí, že ona zakázaná sprostá slova se obecně používají, a pro významnou skupinu obyvatelstva dokonce označují to nejdůležitější – a u jiných skoro nejdůležitější… – o co v životě jde.
Matka obvykle okřikuje vlastní, a já se taky neobracím na strupy, kteří by nepochopili, co na tom pořád mám, nýbrž se obracím na své blízké (přičemž nejsem vaše matka, ale nanejvýš jen jeden ústnatý sourozenec). Necítím se jako jediný spravedlivý; copak můžu vyloučit, že si článkem kompenzuju jen vlastní podvědomé nutkání vyjadřovat se povzneseně? Ani neříkám, že se vůbec nesmí „mluvit sprostě“, v některých chvílích je to jediný slušný způsob, jak se k věci adekvátně vyjádřit. Napsal jsem to jako apel, ne jako polemiku. O čem bychom polemizovali? Vždyť spolu v té výzvě k uvědomělému zacházení s mocnými pojmy dokonale souhlasíme. Můžeme diskutovat o konkrétních článcích a formulacích, a o názorech za nimi, ale to bude jiná řeč, jiný žánr, než moje zvolání: prosímvás, nemluvte tak.
Díky, více snad někdy ústně, ahoj, K.

8 24.03.2005, 15:59:31

Ahoj, Vláďo,
moc děkuji za Tvoji odpověď! Je to přesné a moc doufám, že budeme moci někdy mluvit spíše napřímo než přes tyto trošičku odosobňující prostředky jako je elektronická pošta. Plně souhlasím s Tvojí připomínkou (nejenom křesťanské). Ve skutečnosti jsem hodně vážil, zda tam přesně tohleto vepsat, anebo ne. Protože se malinko a skutečně amatérsky zabývám otázkami mezináboženského dialogu a občas mám možnost si něco o tom přečíst, či slyšet od lidí, kteří tím žijí naplno, někdy si nejsem úplně jistý, zda některá jiná náboženství a po tajemství života pátrající směry vůbec používají termín duchovní, anebo zda mu rozumí v takovém smyslu jako křesťané. Myslím, že k evropským duchovním kořenům nepochybně patří také jedno období na Pyrenejském poloostrově, kdy spolu velice plodně navzájem komunikovali přemýšliví lidé z křesťanského, muslimského a židovského světa. Mnohé věci, napríklad z řecké antické filozofie, ze křesťanský svět ''dozvěděl'' až ve středověku od islámských učenců.
Moje nedůslednost v textu je jedním z mnoha příkladů, kdy se člověk mimoděk dopouští euroamerickocentrických zjednodušení, jakoby vše 'duchovní' a vůbec vše 'dobré' pocházelo jenom odsud.
Poznámka k těm sprostým slovům: Téměř si ani nemyslím, že by nějaká opravdu sprostá slova existovala, ovšem způsob, jakým se někdy používají i velice vznešené výrazy může být z gruntu vulgární. Horník, který vyleze ze šachty a vychrlí 15 vulgarizmů za sebou je mnohdy velice ryzí člověk ve srovnání s někým, kdo se třeba po celý život úzkostlivě snaží, aby žádné sprosté slovo nevyslovil, přímo se tím pyšní!, a přitom v mnoha jiných zcela základních věcech si sám nedal práci ani s minimem pravdivosti.
Takže dík a snad brzy, třeba u Vás v Knínicích?
M.T.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.