věc

vypadá, že neumí do jedné počítat…

Dva krát dva jsou čtyři. Chápete to? Činitel, činitel, součin. Nechápu. Ty dvě dvojky, ti dva prý zaměnitelní činitelé, nejsou stejní. Dvakrát – to je počítání, akce, vlastně sloveso. A teď krát co? Dva. To je přímo opak akce, vidíme dva kusy, dvě podstatná jména. Mícháme tady činnost s objekty, dva běhy s dvěma patníky. Míchání hrušek s jabkama nám vždycky výsměšně zakazovali.

předmětné myšlení

Trojúhelníkem prochází duch trojúhelníka, skvrnou duch skvrny. Věc je věcí, protože má ducha. V duchu se věc ví. Trojúhelník není, než vědění trojúhelníka, věc není, než vědění věci. Žádné zprostředkování. Duch věc tvoří tím, že ji prochází. Duch ví, kdyby nevěděl, nebyl by to duch. Ví ale vždycky jen svou věc, tu, kterou prochází. Nejde o dvě věci, ducha a věc, ale o vědění; to je jedna věc. Než, že existují, můžeme o věcech říkat, že se vědí.

kolektivní předměty

Z povrchní mladické četby Sartra, jejíž vinou mi připadal povrchní Sartre, mi utkvěl tenhle termín. Nemůžu říct, co tím myslel on, ale jen to, co jsem si z toho vzal:
Příkladem kolektivního předmětu mi zůstal národní výbor nebo nějaký jiný úřad, zahrnující chodby, kanceláře, hierarchie, osoby, procesy, pach kantýny atd. Byl to pro mě osvobozující objev, že úřady lze takhle uchopit, že se z nich stávají obyčejné věci – když ovšem obyčejným věcem naopak připustíme jejich institucionální povahu.

Subscribe to věc