rozpětí

vy, kdo nemůžete

Pro ty, kdo nemůžete přijít, ač byste strašně chtěli, výstavu popíšu:

Špálovku mám rád, protože má tělo: tři patra nad sebou tvoří figuru, uvažovat můžete i v dimenzi předek/zadek. K tomu prosklenou fasádu do ulice; speciálně tu v prvním patře zatím ještě žádné vystavené dílo nepřekonalo.

pardubický kulturní prostor

V Pardubicích jsem se tento týden potkal s pozoruhodnými jedinci: Šárkou Havlíčkovou (Alfréd ve dvoře), Adamem Gebrianem (architekt), Adélou Svobodovou (skupina Ládví), Petru Nacu (vedoucí Odboru hlavního architekta Pardubic), Cyrila Říhu (teoretik architektury) a samozřejmě s Františkem Václavíkem a dalšíma z projektu OFFCITY. Pro panelovou diskuzi, kde se měl nejdřív každý během dvou minut vyjádřit, jak chápe kulturní prostor, jsem si poznamenal pár asociací. Moc se to nedá číst, i v Pardubicích jsem se ty nesourodé poznámky musel pokusit říct vlastními slovy.

milenci prostoru

Jednou hladím prostor krásně po srsti, pak do něho vnikám, protahuju se jím dál, pak ho polykám a trávím, pak jsem u toho, kdy vzniká.

To není žádná metafora, pouze suchý popis.

Lidi se ptají, na co mají myslet při taiji. Obecná odpověď je: na všechno. Jen prosím nechávejte myšlení volně proplout – zvlášť při tom bacha na protivné myšlenky, které se už ze své přirozenosti zadrhávají a nabalují.

Což znamená občas taky nemyslet na nic. (Pozor, to je něco jiného, než myslet na nic! – právě na nic při cvičení velmi myslíme – někdy mám pocit, že výhradně.)

cesta a cíl

Čest!

Zdar!

Kam jdeš Cecile?

Ale nevím, Česťo. Za nosem.

Co to? Jsi hledač nesmrtelného noos? To tě chválím! Je skvělé, když se pokoušíš v životě nalézt smysl a cíl! Přeji ti mnoho úspěchů!

Co tě nemá! Jsem na cestě, a smysl nacházím v každém kroku, průběžně. Cíl je sucharský, odsvobozuje. Nejsem strup, abych všechno podřídil nějakému zabetonovanému cíli, o kterém ani nemůžu vědět, jestli je ten pravý.

Subscribe to rozpětí