příběh

kosmická bitva

Souběžně s každou bitvou pozemskou se vždycky odehrávala bitva bohů.

Pravidelně to byla právě bitva bohů, která určila vítěze.

Bůh Západu se v posledních stoletích ukazoval nejsilnější, vyhrál toho většinu.

(Paradoxně jeho nejmocnějším znamením byl obraz krajní bezmoci – zobrazení chvíle, kdy ho lidé odporně potupili a nakonec dokonce zabili.)

Posledních deset let začínáme tušit, že Alláh je silnější. Samo naše tušení se mocně podílí na jeho síle.

Slyšíme volání, že Západ potřebuje ideu. Nezdá se ale, že by tušení nějaké velké myšlenky bylo ve vzduchu.

cesta a cíl

Čest!

Zdar!

Kam jdeš Cecile?

Ale nevím, Česťo. Za nosem.

Co to? Jsi hledač nesmrtelného noos? To tě chválím! Je skvělé, když se pokoušíš v životě nalézt smysl a cíl! Přeji ti mnoho úspěchů!

Co tě nemá! Jsem na cestě, a smysl nacházím v každém kroku, průběžně. Cíl je sucharský, odsvobozuje. Nejsem strup, abych všechno podřídil nějakému zabetonovanému cíli, o kterém ani nemůžu vědět, jestli je ten pravý.

jednoduchá hra

Pro kolokvium v Kroměříži píšu „přednášku“. Dávám ji sem, i když na ní budu ještě měnit. Dejte mi když tak vědět, co tam chybí nebo je špatně, ď.

Představme si hru.

Má jediné pravidlo: musíme ji hrát.

Na první pohled se zdá, že to znamená až příliš volnosti v pravidlech, aby to vůbec byla hra.

Na druhou stranu to vypadá, že hra je nádherně volná, v ničem nás neomezuje, může ji hrát kdokoli, kdo se o ní doví.

Je to lidová, nebo, chcete-li, demokratická hra.

Možná tuto hru však hrají i ti, kdo se o ní v životě nedoslechli.

začátek nové éry sportu

Zdá se, že už končí doba, kdy jsme si mohli ze sportovců utahovat jako z poněkud jednostranně specializovaných jedinců, kterým se muskulatura vyvinula na úkor mozku.

Mezinárodní sdružení DCA a MRSC, zaštiťující rozhodující sportovní organizace na planetě, jsou jen krůček od prosazení klíčového rozhodnutí, po němž fanoušci, zejména ti náročnější, volali prakticky od vzniku západní tradice sportu jako takové.

příběh bez běhu

Naše kamarádky nás už pár let zvou na pustý ostrov ve východní Asii. Ostrov se jmenuje Velké prase, a turisté ho nenavštěvují, asi to nezní dobře. Měli bychom tam strávit nejmíň tři měsíce. Rozlohou ostrov odpovídá knínickému katastru, je tam i sladká voda, tropický prales a takové ty západy slunce. Na opačném konci žije asi dvacet rodáků. Ony to myslí jako umělecký projekt – jenže mám neurčitý dojem, že už něco takového existuje. Ne v umění, ale jakoby to byla nějaká reality show nebo seriál.

Subscribe to příběh