pohled

úplně vedle na TEDx Brno

Pro TEDx Brno jsem přehnal přípravu; dokonce jsem si svou prezentaci i napsal, přestože jsem věděl, že ji na místě číst nebudu. Pečlivé čtenáře tohoto blogu jako obvykle nepřekvapím, shrnuju věci, které jsem tady už určitě někde dal. Ale než než budou na webu TEDxu publikovaná videa, tak aspoň tuto ochutnávku. S výslednou akcí nemá moc společného…

Chtěl bych se s vámi podělit o jednu věc, myslím, že jednoduchou, a přes všechny proklamace ne dost rozšířenou. A to je hledění vedle, bokem, kolem, mimo, za, napříč a podobně.

světelný svět

Podívejte se na stín olistěného stromu – honem, dokud nepřišel listopad. Stínový obraz není prostou siluetou velikána vrženou ve směru od slunce na zem, jak by se snad dalo předpokládat. Vidíme, že projekce listoví je různě rozostřená – podle toho, jak vzdálená je větev. Ta rozmazanost má navíc zvláštní tendenci k okrouhlosti. Světelné sloupy, které se prodraly korunou, se na zemi promítají jako průniky shluků kruhových skvrn nebo i jako jednotlivé zářící kotouče.

malba světa

Koukáme na svět a na věci a říkáme si, jak je to udělané. Malíři si říkají, jak je to namalované. Podle nich je celý svět namalovaný.

Vincent van Gogh radí, abychom si při koukání představovali, z jakých barev by se daly barvy, které vidíme, namíchat. Vidět svět namíchaný nás vede o krok před jeho vznik.

Na opačném pólu stojí Paul Gaugin, který říká, že když máme namalovat modrou, tak ať uděláme tu nejkrásnější modrou na světě. Tím se sice nedovíme, jak je malba světa udělaná, zato činíme krok k udělání světa malbou.

fiat lux

Vidíme světlo. Bez světla se o vidění nedá moc mluvit. Náš svět je světlý. Fyzikálně je světlo energie fotonů. Fyzika ovšem neřeší, jestli jsou fotony světlé. Klidně bychom mohli fotony vnímat jako něco tmavého, je to jen „fyziologická konvence“. Absenci světla vidíme jako tmu, tak to prostě je – ale mohlo to být klidně naopak, tma, ono fotonové nic, by byla bílá a světlo by bylo „černé na bílém“. Že světlo vnímáme jako světlé je naše osobní věc – tak osobní, že dokonce nemůžeme mít ani jistotu, zda jiní lidé náhodou nevidí naši bílou jako naši černou.

uvnitř zeměkoule je druhá, větší

Taky jste se při čtení Švejka ulehčeně řehtali blbosti onoho profesora v blázinci, který tvrdil, že v zeměkouli je druhá zeměkoule, která větší než ta vnější?

Když něco vidíme, znamená to jednak, že ta věc má nějaký vzhled, nějak se jeví vůči pozadí. Je tam, v jasné vzdálenosti od našeho stanoviště.

upgrade rozlišení

Když Naďa Vávrová odjížděla (před třiceti lety) do Španělska, uspořádala u Plecha ve Střešovicích rozlúčkový mejdan, a tam jsem zaslechl jejího kamaráda Michala Pavlíčka, se kterým hrála v Expanzi, popisovat jakýsi halucinační zážitek, kterému ani nepředcházelo požití halucinogenů.

polož si hlavičku

Ležíme na boku a mžouráme před sebe. Naše hlava je naležato a s ní i celý náš pohled na svět.

Vypadá, že v tom není žádný problém. Prostě normální pohled, jak ho nosíme vzpřímení, nyní pouze otočený o 90°.

Víme přece, jak svět vypadá a proto se samozřejmostí každou ležatou věc v ležatém pohledu tlumočíme jako „vlastně“ stojatou, a stojatou, že je ležatá.

Připomenu tři dramatické okolnosti, které tuto pokojnou představu ohrožují.

všechno v jednom

Obrazovka televize se nám jednou smrskla na tenounký jasný vodorovný proužek uprostřed. Několikrát se po novém zapnutí vrátila do normálního režimu, ale vždycky jen na chvíli, načež se opět smrštila na jeden řádek. A jednou tak už zůstala.

Přesto jsme se na ni dívávali ještě nějakou dobu, než jsme koupili televizi novou. Světelná čára nebyla mrtvá – naopak pulzovala podle toho, co se vysílalo. Jakoby se v ní sčítaly všechny řádky obrazovky do jednoho. K tomu jsme poslouchali zvuk.

průhlednost

Pavla Kovaříková (dříve Francová) dělá průzkum mezi svými nevidomými známými. Některé odpovědi překvapují i ji. Třeba jak je pro nevidomé od narození nepochopitelný koncept průhlednosti. Například pohled oknem ven na krajinu – jak je možné vědět, že tam zrovna sněží nebo něco, když v tom prostředí nejsme.

catwalk

Na Miss kompost se zase vyrojilo šílených modelek. Měl bych koukat po hadrech, ale ve skutečnosti koukám na modelky. To asi dělá víc lidí. Mě na nich nejvíc zajímá jejich chůze a tu taky nejvíc kritizuju.

Začíná to od svislice. Potřebujeme mít podbřišek akorát ve svislici pod temenem. Hlava vpředu prozrazuje snaživost, někdy i laxnost, případně nutkání „zakrýt tělo hlavou“. Záklon je stejně tak nevhodný, příliš předsazená pánev působí vulgárně a nemá sílu.

mlhu tvrdou tužkou

Někde mezi osmi až patnácti metry se nachází bod, kde mezi potkávajícími se chodci přeskakuje jiskra. Zkazily se mi oči, a právě v téhle senzitivní zóně, v níž mezi vzájemně se přibližujícími pohledy probíhá intenzívní vyjednávání, vidím mlhu, do které si dosadím libovolný obličej.

Boží zrak

Řekněme, že Bůh je vševidoucí. Co bude vidět?

Bude vidět skrz. Ale jak pak bude vidět povrch. Vidí Bůh stín?

Bude vidět ostře. Ale pak nebude vidět neostře, to je chyba. Bude vidět ostré věci ostře, ale bude ostře vidět i neostré věci?

Bude každou věc vidět z každého stanoviště. I v každém měřítku. Nebo lze věci vidět bez stanoviště/měřítka?

Bude vidět proměny věcí naráz. Možná i v různých směrech, nejen po směru času. Bude vidět i jejich možnosti?

blansko

Před třemi lety jsem měl výstavu v Blansku, níže vlepím text, který jsem měl k té výstavě (protože na něj potřebuju udělat odkaz a nechce se mi ho dávat na moje stránky)

pět vět

Nenávidím umění, umění je pouhá dohoda o umění, a z malování mi je špatně. Nesnáším malování, protože si při něm zblízka sahám na hranici vlastní neschopnosti. Když už něco maluju, musí to napřed překonat můj odpor. Překoná ho jedině silná a krásná věc, která se mi vpálila do pohledu. A to nejpřiměřenější, co se s ní dá udělat, bývá namalovat ji. Starám se o vidění a o věci, a jen minimálně o malování a obrazy. Snažím se ze všech sil nevědět, jak svět vypadá. Když to pak uvidím, maluju to – ale jinak malováním nic neřeším, nic neříkám, nemaluju svoje názory, ani nevyjadřuju svoje pocity.

Subscribe to pohled