otec

ing. Vladimír Kokolia CSc.

Smuteční oznámení se do blogu nehodí, ale někam bych zprávu o mém otci dát chtěl. Byla to osobnost formátu takřka praotcovského, a i když mu na pohřeb přijel obrovský zástup blízkých, stejně by měl mít ještě svůj virtuální pomníček. Nepovolil jsem komentáře, ale jestli jste otce znali, můžete poslat vzkaz.

Vážení přítomní.

Pro syna je vždycky těžké uvědomit si, jaký je vlastně jeho otec. Ta blízkost, částečně i stejnost, znemožňuje odstup. Je téměř jisté, že mnozí z vás znali mého otce lépe a také docela jinak.

tajenka

Otec vyplňoval křížovku a najednou narazil na oříšek: český malíř na sedm. Zná jenom mně, a kupodivu, podle příčného směru mělo jméno taky začínat na K. Nakonec se ta legrační možnost, že by tam mohl napsat vlastní jméno, stala skutkem.

Mám obavu, že to bylo první zadostiučinění po těch dlouhých letech, co se zemědělskému inženýrovi a skladnici ukázalo, že se jejich syn upíše tomu záhadnému oboru, kde se kreslí nahé baby, vystavují nesrozumitelné výkřiky, a v němž se lidi chovají pokud možno nepředvídatelně až psychopaticky.

pochodně

„Měli jsme tady jednoho učitele, a ten zapaloval. Vodil žáky a zapaloval. My taky zapalujeme.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, o čem paní ředitelka klatovské galerie Flašarová, v roce 1993, kdy jsem tam měl krásnou výstavu, vlastně mluví.

Subscribe to otec