malování

Kateřina Farná pro Salón

Kateřina Farná se mnou dělala rozhovor pro Salon, čtvrteční přílohu Práva z 29. dubna 2010. Druhý den už jsem vydání nikde nesehnal, tak text vkládám sem.
Návštěvníky tohoto blogu svými odpověďmi nepřekvapím, ale mně překvapilo, že Kateřina dokázala vůbec něco artikulovaného vytáhnout z nahrávky zmateného několikahodinového proudu mojí řeči.

malba světa

Koukáme na svět a na věci a říkáme si, jak je to udělané. Malíři si říkají, jak je to namalované. Podle nich je celý svět namalovaný.

Vincent van Gogh radí, abychom si při koukání představovali, z jakých barev by se daly barvy, které vidíme, namíchat. Vidět svět namíchaný nás vede o krok před jeho vznik.

Na opačném pólu stojí Paul Gaugin, který říká, že když máme namalovat modrou, tak ať uděláme tu nejkrásnější modrou na světě. Tím se sice nedovíme, jak je malba světa udělaná, zato činíme krok k udělání světa malbou.

dvě dušičky

Při mentálním pohledu na Slovensko mi mezi kulturními stánky, galeriemi a muzei dominuje Šamorín. Netvrdím, že můj pohled je ten nejobjektivnější, ale pro mě je At Home Gallery v Šamoríně prostě klíčová slovenská galerie, a to i navzdory tomu, že existuje v malém, převážně maďarském městečku na Žitném ostrově hned pri vodném dielu Gabčíkovo, a že vznikla původně v čtyřpokojovém panelákovém bytě, když Czaba a Suzane Kissovi usoudili, že jim vlastně stačí jeden pokoj a v ostatních ubytovali výtvarné umění.

malba pro boží zrak

Koukám, že mi články v blogu nějak píárovatějí! Píšu pořád o sobě a více či méně nenápadně ukazuju, co se zase skvěle podařilo. Ale tady jsou dvě akce, které skutečně vyšly, takže strpte ještě jednu PR relaci. Vrátil jsem se právě ze Šamorína a nedá mi, abych o tom nedal vědět, a nezmínil se též o podobné cestě do Belgie v březnu.

Mám dojem, že jsme v belgickém Mechelenu kdysi hráli. Bydleli jsme týden v hospodě předělané z benzínové stanice a plné desítek druhů piv, včetně asi čtyř čepovaných, které jsme měli za úkol extenzívně ochutnávat.

mám v tom b.

Přemýšlím, proč Bordel. Jméno pro výstavu přišlo tentokrát intuitivně, a když se mě na to při vernisáži tu a tam někdo ptal, dostával mě do rozpaků.

Bordel se přitom zcela spontánně promítal i do doprovodných jevů: návštěvníkům jsem jako brejlatej profesor při „přednášce“ předal zbytečné informace, jako vegetarián jsem jim zařídil rožněnou krkovičku, plnou chutných akrylamidů, nitridové nakládací soli a dehtových sloučenin, a jako kdysi „alternativní“ rocker jsem je potěšil nekonečným proudem recyklovaných středoproudových Rudových hitů.

polož si hlavičku

Ležíme na boku a mžouráme před sebe. Naše hlava je naležato a s ní i celý náš pohled na svět.

Vypadá, že v tom není žádný problém. Prostě normální pohled, jak ho nosíme vzpřímení, nyní pouze otočený o 90°.

Víme přece, jak svět vypadá a proto se samozřejmostí každou ležatou věc v ležatém pohledu tlumočíme jako „vlastně“ stojatou, a stojatou, že je ležatá.

Připomenu tři dramatické okolnosti, které tuto pokojnou představu ohrožují.

slyšeli jste někdy o sférické spirále?

Pokud jste jeřábníci/jeřábnice nebo motýlkáři, tak ji možná z praxe znáte. Já s ní denně zacházím při cvičení nebo při koukání na staré mistry. Pojmenoval jsem si ji takhle sám, protože jsem o ní v životě neslyšel.

Karel na bidýlku

Maloval jsem celý den a celou noc obraz a myslel na Karla. Mluvil jsem s ním způsobem „ať jsi nebo nejsi“, protože jsem nevěděl, jestli ještě je nebo není.

Při téhle konverzaci skrze membránu plátna občas vypluje nad hladinu nějaké slovo nebo věta, většinou ale nejde o moc víc, než o přichýlení vašeho proudu k proudu toho druhého. Stejně jsem nevěděl, jestli Karel ještě rozeznává řeč. Spoléhal jsem na to, že vnímá alespoň, že je někdo s ním. I když geograficky někde jinde a vědeckými nástroji nezjistitelně.

přání

Vánoční přání vždycky zablokovaly poštu v celé zemi, v posledních letech se částečně transformovaly v elektronický spam. Sám neposílám nic – když někomu něco přeju, posílám to zdarma telepatií bůhvíkam a věřím, že to jednou bůhvíjak dojde.

cena za vyvinutou modelaci

Díval jsem se jeden večer na dokument o Pavlu Brázdovi, hlavně na jeho tvář a hlavu, která má kompaktní tvar pokrytý síťovinou vrásek – v podstatě totéž, co vidíme na jeho obrazech. Tahle symbióza velkého celistvého tvaru a povrchového rýhování (zbrázdění…) není podle mě jen tak.

dodatek k „tiskové zprávě"

Ještě se k výstavě v Brně vrátím, tady jen přikládám text, který jsem tam nechal na stole.

Můj profesor Smetana nám vyprávěl, jak si francouzký gestický malíř Georges Mathieu připravil obrovské plátno (snad to bylo pro Májový salón v polovině padesátých let). Odehrávalo se to na veřejnosti, akce byla filmována – a Mathieu pak to plátno během asi dvaceti minut zkazil.

Tedy, aby to bylo jasné – neměl to zkazit, měl jistě záměr ze sebe i z prostředí dostat maximum energie a udělat nádherný obraz.

pauza na pocení

No nevím, přijel jsem z Prahy co nejdřív, jak to bylo možné, v úterý před dvěma dny, protože musím (nemusím, ale chci) malovat v galerii. Nikdo moc nevěří, že namaluju všecko – ani já to nemám nalinkované – může se stát, že jeden obraz mi najednou sežere všechen čas, který mám na ostatní – ale v zásadě jsem klidnej.

tisková zpráva

Z konverzace s návštěvníky výstavy mi krystalizují věty k výstavě, které dohromady mohou dát cosi jako tiskovou zprávu. Ne, že by měly něco vysvětlit, ale snad můžou aspoň cosi osvětlit.
Co se opakuje nejčastěji:

Kde je ten Bůh?

Předpokládám, že si ho každý přinese s sebou.

mezistav

Změnil jsem plány – původně jsem myslel, že budu malovat jen během zavíracích hodin galerie. Ale je málo času, a taky jsem se trochu rozmaloval, pročež pokračuju i během provozu.

To je trochu pitomé, protože jsem naladěný na malování, a vůbec ne na performování. Za ty roky mám už celkem nacvičené, jak na sebe při malování zapomenout, ale tady stačí, aby se mi pohled zkřížil s návštěvníkovým, a už se jeho očima vidím jak na dlani.

výstava předobrazů

Nejlepší výmluvou, aby člověk nemusel něco dělat, je nutnost dělat něco jiného. A abyste nemuseli dělat to něco jiného, začnete dělat něco ještě úplně jiného. Atd. Takhle jsem udělal skoro všecko, co jsem kdy udělal.

anketa Radana Wagnera

Další text patřící do kokopedie; když mi vyjde chvilka, vložím sem ještě další, které jsem k nějaké příležitosti v nedávné době na úkor tohoto bloku sesmolil. Tenhle vyjde v časopise Revue Art, který vydává art.cz

1) Domníváte se, že má Cena Jindřicha Chalupeckého stále ještě svou prestiž a že jsou každým rokem ocenění mladí autoři (do 35 let) skutečně těmi nejzajímavějšími umělci na české výtvarné scéně?

Myslím, že je to čím dál lepší.

„Byl jste jednohlasně zvolen jako Artist in Residence pro letošní Artmill.“

Před měsícem jsem dostal zprávu, že jsem byl „jednohlasně zvolen jako Artist in Residence pro letošní Artmill“. Bylo to jako jeden z těch dopisů, které přišly s kapitalizmem do Čech, v nichž se vám sděluje, že jste šťastným výhercem.

les v plzni

Dneska je vernisáž výstavy Les v Galerii města Plzně (na náměstí), kterou dělá Václav Malina, bohužel se na zahájení nedostanu, ale zvu Plzeňáky a z okolí – může to být myslím dost pěkná výstava, od Mařáka, přes Váchala až po Šárku Trčkovou, mou asistentku, kterou bych ale i bez toho ctil jako silnou figuru české grafiky.

Abych neopomněl někoho zmínit v tom od-přes-po, uvedu všechny autory, abecedně:

Alena Andrlová

Pavel Baňka – klasik

Karel Frauknecht

Pavel Hayek – klikni

František Hodonský

Helena Horálková – to je solidní grafička!

blansko

Před třemi lety jsem měl výstavu v Blansku, níže vlepím text, který jsem měl k té výstavě (protože na něj potřebuju udělat odkaz a nechce se mi ho dávat na moje stránky)

šokující zprávy

Když v roce asi 88 Vladimíra Sedláková zapracovala do svých obrazů vystavených v Českém spisovateli v Brně barvu, považoval jsem to za událost. Přišlo mi nespravedlivé, že se o tom nemluví, taková věc, které muselo předcházet velké rozhodnutí nebo nezvratná nutnost. „Co je nového?“ – „Sedláková použila barvu, a vypadá, že jí to chvilku vydrží!“ Nemyslel jsem, že by se tím měli vzrušovat hlavně teoretici. Představoval jsem si, že zpráva o barvě u Sedlákové by se optimálně šířila šeptandou, nejrychlejším a nejvzrušivějším médiem.

můj kufr

Výstava kufrů, moje noční můra, byla otevřena 20. ledna v galerii AVU.

pět vět

Nenávidím umění, umění je pouhá dohoda o umění, a z malování mi je špatně. Nesnáším malování, protože si při něm zblízka sahám na hranici vlastní neschopnosti. Když už něco maluju, musí to napřed překonat můj odpor. Překoná ho jedině silná a krásná věc, která se mi vpálila do pohledu. A to nejpřiměřenější, co se s ní dá udělat, bývá namalovat ji. Starám se o vidění a o věci, a jen minimálně o malování a obrazy. Snažím se ze všech sil nevědět, jak svět vypadá. Když to pak uvidím, maluju to – ale jinak malováním nic neřeším, nic neříkám, nemaluju svoje názory, ani nevyjadřuju svoje pocity.

duchovní umění

Umění a duchovnost, duchovní umění – nezní to báječně? Duchovní umění je jistě něco lepšího než to ostatní, neduchovní. Jestli budu dělat umění, tak určitě duchovní.

Co k tomu potřebuju: především se přihlásit ke slovníku. Slova jako intuice, spontánnost, energie, velký obrat, symetrie, Bůh, dostředivost, matka Země, dračí žíly, tao, nový věk, podstata, poznání, šamanizmus, čakry, singularita.

A jiná slova musí být uvržena do hajzlu: racionální, vědecký, analytický.

Subscribe to malování