hroby

vždycky musel mít poslední slovo

Opilý zřízenec při čtení pohřební řeči poplete nebo vůbec nezná jméno zemřelého. Hraje hudba, kterou nebožtík upřímně celý život nenáviděl. Smuteční síň zdobí nevkusné normalizační dekorace, a estetické utrpení z nich drsně konkuruje vaší kontemplaci. Po vás se už hrne další várka, přičemž mladému střihounovi, který nevybíravě vytlačuje konsternovaný zástup pryč ze síně a pak i z nádvoří, nemůžete dát ozdravnou bombu, protože byste tím nabourali pietu ještě víc než on. Při hostině číšník briskně pochopí, že hosté s červenýma očima nebudou úzkostlivě ověřovat položky na účtu.

ruční štěrk, osmidotykový

ZCR mi doporučil příručku Upravujeme hroby (máme ji přímo dvakrát, ježíšek nám ji navíc nadělil k vánocům), která nás rozhodně nezklamala. Například jako materiál pro úpravu povrchu hrobu se tam doporučují skleněné střepy – samozřejmě pokud souzní s životem zesnulého. Protože už dvacet let nechlastám, dospěl jsem místo rozbitých flašek k místnímu materiálu, podřadnému polnímu kameni barvy umbry přírodní, asi nějakému jílovci či prachovci, který už několik roků sbírám na zahradě.

pěšinka mezi hroby

Končil den, když jsme vyjeli s Éčkem hrát někam na sever. Pepa zvolil zkratku přes hřebeny zalesněných kopců, hnal Volhu po okresce, obloha byla už podzimně vysoká, nit konverzace se tenčila a úměrně tomu sílil pocit, že se pohybujeme při dně sklenice kosmických rozměrů, v níž se turbulence malinového sirupu zvolna roznášejí Brownovým pohybem po celém objemu horizontu, dokud se každá věc v krajině neocitla v naředěném růžovém nálevu.

Subscribe to hroby