dětství

kdokolia

K mé dětské mytologii patřila představa, že žiju splněný život. Nežil jsem zkusmo, poprvé, ale až po nějakém vyhodnocení, za odměnu.

Situace, která se zdánlivě vyskytla teprve nyní a jedinečně – třeba někdo přišel a přerušil mou hru – byla z tohoto pohledu rozluštěním mnoha předchozích téměř totožných situací, v nichž hra byla přerušena v jiném místě a jinak, případně vůbec nebyla přerušena. A já mám bůhvíjak zasloužené privilegium, že po všech těch nesčetných pokusech nanečisto žiju tu nejlepší možnou variantu.

nejstarší vzpomínka

Vylezl jsem ze dveří a při silnici jsem uviděl naftovou skvrnu. Uprostřed jílovitého bahna rozježděného traktorem nádherně opalizující brána někam jinam. Od té doby se samozřejmostí očekávám, že pouhým díváním lze uvidět v duze se zračící svět. Neurčitě si taky vybavuju, že mě od toho zázraku odtrhli s tím, že je to špína.

splněné sny

V dětství jsem si přál, aby bylo možné nosit dlouhé vlasy jako Vinnetou.

Přál jsem si, aby podle mých dětských názorů tak obscénní část oblečení, jakým je sako – rozstřižené uprostřed těla na bříšku, kde měla právě hřát – nebyla až budu velký jediným a povinným oblečením pro muže.

Přál jsem si taky, abych v životě mohl jenom malovat.

Plnění snů bylo někdy tak nápadné, že jsem v dětství (a kdoví, jestli ne dodnes) považoval za reálnou možnost, že můj život je jen zkušební modul, na němž si skupina jakýchsi pozorovatelů testuje varianty.

Subscribe to dětství