zrychlený tep

Friday, 16. March 2007

Otec mi o půlnoci volal do Prahy, že mamka má zrychlený tep. Chtěl zavolat na pohotovost, aby mu poradili, jestli s tím má něco dělat. Nebavili se s ním a hned vyslali záchranku. Doktorka přišla a řekla, že mamka musí na vyšetření do nemocnice. Potud by to bylo normální, dokonce v rychlosti reakce příkladné. Jenže když otec slyšel, že by mamku odvezli, vyděsil se, začal něco namítat a tím se rozvinula příšerná situace, kterou jsem měl příležitost celou sledovat z odloženého telefonního sluchátka.

Otcovy obavy a argumenty jsem chápal, měl bych podobné. Mamka silně zapomíná, a představa, že by ji někam v noci vyvezli do neznámého prostředí a podávali si ji přes přístroje, aniž měli zdání, že ji tím totálně dezorientují a způsobí jí tak zcela nepředvídatelný stav, vypadala hrozivě a reálně. Do sanitky s ní vás přitom nemůžou pustit a ani v nemocnici ji nemůžete doprovázet.

Nebylo v mých silách rozeznat, do jaké míry doktorka opravdu registruje vážnost stavu, a jak moc se na jejím rozhodnutí podílí obava z toho, jak se pacienti nebo pozůstalí v posledních letech s doktory začínají soudit za kdejaké pochybení. Odeslání k dalšímu vyšetření může být stejně tak alibistické jako životně naléhavé. Otec s tím, jak se lékař vyšetřením jistí, má svou zkušenost: jednou vezl svou maminku, vyšetřovanou na srdeční slabost, k RTG (věru nevím, co se na srdci ukáže pod roentgenem) a po půl hodině mu jeden ze zničehonic pobíhajících lidí v bílých pláštích sdělil, že naše babička při vyšetření skonala.

Slyšel jsem v telefonu, jak si otec vede svou a doktorka zase svou, a nakonec se dokonce podařilo, abych ji dostal ke sluchátku. Jenže lékařka byla už maximálně vytočená, skočila mi do věty úplně pokaždé hned po prvních dvou slovech, i když jsem ji prosil, ať mě nechá vůbec něco říct. Chtěl jsem jí hlavně sdělit, aby na otce šla pomalu, že on má pochopitelné obavy, a že je nyní potřeba je nějak minimalizovat, třeba tím, že by někdo s mamkou v nemocnici byl nebo tak něco. A taky jsem jí potřeboval připomenout, že i když teď mamku třeba úspěšně odveze, tak nechá v baráku samotného zoufalého člověka s nemocným srdcem, plného těch nejhorších obav o svou nejbližší, a kterého navíc rozčilila doběla – a tak lze očekávat, že za chvíli bude muset přijet i pro něj, a doufám, že včas. Bylo skutečně na místě mít stejnou starost o mamku jako o otce; ten v jedné chvíli mimoděk připomněl ještě další okolnost, když z něho vylezlo: já mám zrovna dneska osmdesát…

Nepodařilo se mi říct nic. Z místnosti jsem slyšel skoro každé slovo, zvlášť výrazně ale slova smrt a zemřít, které doktorka vynášela jako trumf: jestli otec chce, aby matka zemřela, tak ať jí zakazuje odjet. Ale vlastně ani nemá co zakazovat, pokud bude bránit odvozu, zavolá na něj policii České republiky.

Takže nakonec vytáhli formulář reversu, doktorka mamce nahlas četla text a – nemůžu si pomoct – v pasáži, v níž mamka souhlasí i s tím, že odmítnutím zdravotní péče vystavuje svou osobu možnosti zhoršení zdravotního stavu nebo i smrti, slyšel jsem v tónu osten vyzývavosti. Jenom dojem, mohl jsem se plést. Taky jsem byl na druhém konci linky na nervy. Z toho, jak profesionálka, která je předpokládám trénovaná pro krizové chvíle, podléhá situaci. Kdybych měl srdeční slabost a ještě k tomu měl v hysterické situaci podepisovat, že svou smrt na nikoho nebudu svádět, asi by mi to neulevilo.

Ale slyším mamku, jak se ptá: tady to mám podepsat? A ptá se jasným hlasem, který je jediný v místnosti uvolněný a klidný – kromě taťky a doktorky tam byli ještě dva další chlapi od záchranky. A dodává, tak se na nás nezlobte. Bouchnutí dveří, za dvacet minut jsou zpátky, doktorka zapomněla svůj blok.

Stav se zlepšil ještě tu noc. Druhý den mamka měla teplotu, ale puls v pořádku, třetí den už se to jevilo skoro normálně.

Možná existuje nějaká poradna, kde by člověku poradili, jak moc je to vážné. Ale spíš neexistuje, protože by hned měli na krku žaloby za podcenění případu.

Jsem strašně rád, že doktorka neměla pravdu, když (doslova) hlásala, že je dost pravděpodobné, že mamka bez vyšetření do rána umře. Ale jinak si přeju, aby doktoři měli pravdu, abych jim mohl věřit. Tentokrát to vypadalo, že si lékař poskytováním péče jen kryje záda. Příště ho můžem na kolenách prosit, ať udělá zázrak.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.