zpěv

Wednesday, 7. February 2007

Před (asi tak dvaceti) lety ve vesnické sokolovně na androšské oslavě Wernerových narozenin začal po půlnoci někdo, možná Váša se Zogatkou, vydávat tón. Žádný zpěv, ani řev, jen tón. Přidali se k nim další, přehlušili ryk ze sálu, znělo to jako lidské digiridoo. Vydrželi jsme u toho, asi dvacet lidí, snad hodinu nebo dvě. Tón se všelijak moduloval, v zásadě ale zůstával stejný, vezli jsme se na něm a udržovali ho při životě. Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo byl fascinovaný skutečností, že vibrující jednolité unisono trvalo, i když jste na okamžik kvůli nádechu přerušili svůj zvukový podíl.

V poslední životní dekádě Ronalda Reagana nikdo neposlouchal jeho hlas – z decentnosti ho nikdo ani nechtěl slyšet. Na Reaganovy devadesátiny přišlo jen pár nejbližších, kteří dokázali snést pohled na kdysi nejmocnějšího muže zeměkoule. Byl dokonale vymaštěnej. Jaký neskutečný rozdíl oproti době před dvaceti lety, kdy právě on zásadním způsobem intonoval směs vokálů celého světa. To znění jsme slyšeli vzdáleně zpoza obzoru a začínali jsme se k němu mimoděk brumendem přidávat.

Teď to vypadá, že míním popisovat gerojské doby minulého režimu! Ale žádný strach, zmiňuju se o tom jen proto, že chci říct, že vidím společnost jako chór, který vydává tón. Je to ovšem bohatý akord, tak kompaktní, že přirozeně začlení i nejdisonantnější hlasy.

Kdo ten mocný společný hlas vydává? Podléháme dojmu, že my všichni, a že hlavním problémem bývá soužití s nesouzvučnými hlasy. Jenže hlas vydává jen část společenství: ta se zdravými hlasivkami. Pozdní Reagan slyšet nebyl, stejně jako nebudu slyšet já nebo vy, až budeme takhle dementní. A ani v dětství nebyly naše hlásky slyšet, musely zhrubnout a přizpůsobit se, doladit, než byly přijaty do sboru.

Mladí, staří, nemocní a nesvéprávní pro toto zvučné unisono neexistují. Sice volají, často zoufale a o pomoc, ale z hlediska většiny vydávají jen neslyšný infra/ultrazvuk, který se chóru projeví leda náhodně v součtech vysokých harmonických tónů.

Vopěnka by možná osobě, která produkuje takové společné znění, říkal veřejný anonym. Veřejný anonym si zpívá svůj jeden tón a nic nesejde na tom, že jednotliví nositelé hlasů, z nichž se skládá, různě odpadávají a noví se všelijak napojují. Jedinec může odejít na záchod nebo do penze a zvuk bude i bez něj trvat. A on, bývalý nosič, přestane být slyšet. Myslel, že znění je život, ale ukazuje se, že představovalo jen jeho osvětlenou část. Ten proužek světla upoutává všechnu pozornost. Takže si dlouho nevšimneme, že leží uprostřed hluboké tmy.

původní komentáře: 

1 Veřejný anonym Typlt WWW 12.02.2007, 12:53:56

Veřejný anonym je pokus o český překlad jednoho z ústředních Heideggerových termínů. Je to ono známé německé \"man\“, neboli \"ono se\“, ale protože se to špatně skloňuje, našlo se substantivum v podobě veřejného anonyma.
Jinak upozorňuji na možnost začít vytvářet na jednom tónu celou bohatou škálu alikvót a vytvořit alikvótní sbor, jako to před několika desetiletími začal dělat třeba David Hykes – a dnes se to tu a tam pokoušíme provádět i po českých městečkách.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.