západní myšlenka

Wednesday, 2. April 2008

A: „Čtverec nad přeponou se rovná čtvercům nad odvěsnami."
B: „Zato ty jsi poďobanej a smrdí ti z huby."

Čestmír Berka, jinak velmi nečitelná postava učitelského sboru AVU z dob našeho studia, se nám zapsal kromě náčrtků bitvy u Thermopyl pomocí vojenských značek (byl to bývalý lampasák) a s popiskami v řečtině, také exaltovaným vyzdvihováním „řeckého slunce“ v kontrastu oproti „myšlení asijských despocií“.

Čínská kultura mě fascinuje, ale všiml jsem si i jednoho poněkud děsivého rysu: pravdu má ten, kdo si získá veřejné mínění. A nikoli ten, kdo má jasné doklady, že se něco skutečně stalo tak a tak. Prostě nemají tuhle tradici věcnosti, objektivní danost jim jaksi není dost daná. Můžeme říct, že je pro ně důležitější člověk! – což normálně zní dobře, ale v tomto příkladě vůbec ne. Zhai Hua mě jednou navštívila s celým komandem svých bojovníků, a chtěla, abych odvolal poznámku z internetové diskuze, že náš společný kamarád Radek je silná osobnost. Chtěla ho tenkrát znemožnit a nepotřebovala k tomu žádná usvědčující fakta, stačit měl jen tlak.

Člověčinu vidíme i v Rusku. Alespoň většina cestovatelů do této země konstatovala lidskou vřelost, s níž vás ruský člověk pozve do rodiny, pohostí vás a dojemně se rozloučí. V USA se vám to asi nepřihodí: komunikativnost ve společenském styku tam jen zcela výjimečně vyústí v pozvání k návštěvě doma. Dozvuky ruského zaměření na člověka si pamatujeme i ze starého bonmotu o socialistickém realizmu: podstatné není, co je namalované na obrazech, nýbrž kdo je namaloval.

„Asijské“ přístupy se čile pěstují i v české politice. Opozice paušálně odmítá cokoli, s čím přijde vládnoucí strana. A přitom, oč důvěryhodněji by působilo, kdyby občas uznala, že protivník dělá něco obecně prospěšného! Pak by se jí snad lépe dalo věřit, když je jindy nucena prohlásit, že se druhá strana v něčem dopustila závažné chyby. (Netřeba dodávat, že druhá strana se projevuje naprosto symetricky.) Důsledkem je, že za špatné nejsou vyhlášeny jen konkrétní postoje a kroky oponentů, zásadně špatné jsou přímo osoby – ať podnikají cokoli. Tím jsme se ocitli blizoučko k odstraňování osob ze scény.

Skutečně, nemůžeme to svádět jen na asijské despocie. Nakonec i Zhai Hua byla doprovázená samými Čechy, a ti všichni ochotně převzali způsob jednání, který si pamatuju z nelogických dětských let. Ačkoli vlastně ten způsob neskončil dospěním – zápolím s ním dokonce i na akademické půdě – a člověk nikdy neví, nemá-li nevědomky sám svůj podíl na jeho šíření… Je v nás totiž dost hluboko.

Příznaky fixace na osobu spatřuju dokonce v takových momentech, když mladá matka v parku plísní své dítě slovy: ty seš zlej! Místo aby řekla, že to a to udělal špatně.

Čas od času se diskutuje o evropské nebo západní ideji. Nebo spíš o její absenci. Myslívám na to taky, ale k ničemu pořádnému jsem nedospěl – i na veřejnou diskuzi Jany Hybáškové o evropských tradicích jsem raději poslal Jiřího Davida. Přesto chci nyní říct, čím západní civilizace přispěla světu, a proč by neměla být jen tak odmazána z dějin. Vždycky si přitom připomenu obraz mejdanu před odjezdem do Trojské války, jak ho vykreslil Zdeněk Kratochvíl. Při této klíčové události evropských dějin se – patrně především díky heroickým dávkám alkoholu – poprvé překonala pokrevní rodová pouta ve prospěch společné věci.

Ano, věci. Věc získala přednost před člověkem. Věcnost, neboli usilování o blaho věci, je tím šťastným produktem řeckého slunce, které západní civilizaci odlišuje od ostatních.

Já vím, že to zní děsně. Odmítám lidské teplo a pléduju pro technokracii, pro zvěcnění? Copak nevím, k jakým strašlivým důsledkům v dějinách vedlo opomenutí člověka a upnutí se k nějaké neosobní či nadosobní věci?

Musím proto pečlivě volit slova, pohybuju se na minovém poli. Předně, co to má být ta věc? To slovo označuje všechno možné. Já je právě používám ve smyslu, jak se vyskytuje na úředních papírech, například „Věc: Žádost o stavební povolení“.

Běžně se přihodí, že věcí se takto stane i člověk. Nemusíme si hned představovat koncentráky. Rozhodující je zdánlivý detail: že umíme odlišit dva stavy. Jeden, kdy je člověk věcí, tj. věcí k řešení. A druhý, kdy se neřeší nic, ale prostě se žije, pije, spí, modlí se a pracuje. Evropský vynález spočívá právě v tom, že se i na člověka dokážeme podívat jako na věc – a díky tomu se na něj můžeme podívat jindy jako na člověka. Když to ponecháme k nerozlišení smíchané, jako je tomu v myšlení asijských despocií, pak teprve dochází k hlavnímu průšvihu: věci začnou být osobní a osoby zvěcněné.

Možná to říkám pořád moc složitě. Jasně to vysvítá například z nějakého rozhovoru. V dialogu můžeme okamžitě vycítit, jde-li o věc nebo o člověka – přesněji, o moc nad věcí nebo moc nad člověkem. Při rozhovoru věcném se zúčastněné strany sdruží ve společném cíli: prospět blahu věci. A jestliže všichni ze svých sil slouží věci, není ani poražených.

Vedle toho se též mocenský rozhovor nemůže nezaobírat nějakou věcí. Ta ovšem jen slouží za kulisu; mocenský přístup se typicky tváří jako věcný. Jeho pravý účel je zcela jiný: rozhovor nad druhou osobou vyhrát.

Nepleťme si věcnost s pragmatičností. Té rozumí diktátoři a chytrolíni z kteréhokoli kouta světa. Nenechme se mýlit tím, že se nezřídka vedou věcné rozhovory o nesmyslných věcech. Nebo přímo zrůdných. Ani tím, že za věcné lze považovat nakonec i ony mocenské rozhovory, protože věc, o kterou v nich skutečně jde, je moc. A naopak, mocenskou konfrontaci stejně nelze vymýtit ani ze sebevěcnějšího dialogu, je to prostě archetyp. Takových paradoxů se najde spousta a neměly by zastínit tu křehkou obhajobu, ke které směřuju.

I když tvrdím, že věcnost je hlavní evropský vynález, kterému z ostatních kultur můžou vnitřně rozumět jedině snad Japonci, nejde ani na tomto území o nic zaručeného – a nebylo zaručené ani v klasickém Řecku. Je to vzácná, choulostivá, náročná záležitost, která snadno nachladne nebo se oprudí, snadno se s něčím splete, ztratí cestu a přijde pozdě. Ale zároveň jí náleží značný kredit, takže všichni dělají, že ji mají, že jim jde především o ni.

Kupodivu se může stát, že najednou zmizí docela. Jednoho dne se probudíme a bude pryč, vyhyne jako přírodní druh. přinejmenším ve světě politiky už je kriticky ohrožená.

Udržíme ji tady jedině, když zůstaneme jako Malý princ, který nikdy nezapoměl, na jakou věc se ptal.

původní komentáře: 
1 vladimirlada 21.07.2008, 15:23:05

…a když nejde o nic,….nebo snad o věc? co s čím pak?

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.