vždycky musel mít poslední slovo

Monday, 29. June 2009

Opilý zřízenec při čtení pohřební řeči poplete nebo vůbec nezná jméno zemřelého. Hraje hudba, kterou nebožtík upřímně celý život nenáviděl. Smuteční síň zdobí nevkusné normalizační dekorace, a estetické utrpení z nich drsně konkuruje vaší kontemplaci. Po vás se už hrne další várka, přičemž mladému střihounovi, který nevybíravě vytlačuje konsternovaný zástup pryč ze síně a pak i z nádvoří, nemůžete dát ozdravnou bombu, protože byste tím nabourali pietu ještě víc než on. Při hostině číšník briskně pochopí, že hosté s červenýma očima nebudou úzkostlivě ověřovat položky na účtu.

Od základní školy bychom měli být vedeni k tomu, jak si nejlépe nadizajnovat vlastní pohřeb. Podle svého hudebního vývoje bychom proměňovali oblíbené songy na rozloučenou, osobní epitaf by byl jedním ze standardních slohových cvičení z jazyka českého, podklady pro pohřební řeč bychom nosili v ochranné schránce na těle pro případ nepředvídatelné smrtelné nehody. Optimální okolnosti našeho pohřbu bychom si měli umět představit bez sebelítosti, ale citem pro detail. Jinak riskujeme, že naše image, náš vlastní výklad hodnot, úspěchů a zásluh, celoživotní snaha být někým jiným (nebo sám sebou, což může být totéž), příchylnost k nějakému životnímu názoru, a vůbec památka na nás, budou bezostyšně odosobněny, k nepoznání přeonačeny zmrveným posledním rozloučením.

Máte v tom jasno? Já tedy ne. Obtížně překonávám stud za sebestřednost, která se k zaobírání vlastním pohřbem automaticky váže. Cítím stejně jako jiní tendenci dělat, že na zabývání se takovými blbostmi není čas. Když ta blbost nastane, skutečně čas není, a tak se nyní pokusím pro pozůstalé uvést alespoň pár základních instrukcí a námětů.

Bude-li co pohřbívat, chtěl bych zřejmě do země, asi na knínickém hřbitově, i když nemusím nutně ležet v rodinném hrobě. Ani v tom, který jsme koupili, a který je plný vody. Na hřbitově jsou ještě volná dvě místa, která se mi líbila, jedno napravo od márnice a druhé ještě víc doprava. Za nimi stojí fronta tují a hned nad vrcholky stromků dráty vysokého napětí – ty mě jistě nenechají jen tak spát.

Ani s muzikou nevím; některé skladby, které považuju za nejkrásnější hudbu, jsem slyšel jen jednou, jako Poulencovy Dialogy karmelitek nebo Stravinského Žalmovou symfonii. Pak myslím samozřejmě na Bacha (i když vždycky mám nutkání se omluvat, když zmíním Bacha – je to takový zaručený velikán!), to by byl asi třetí z Braniborských koncertů nebo pětihlasý ricercar z Hudební obětiny, anebo cokoli z Umění fugy. Ale zase není žádný důvod hrát na pohřbu nejkrásnější hudbu.

Napřed jsem si v hlavě rezolutně odmítl jakékoli songy od E, ale když jsem si to pak přece připustil, tak bych snad snesl něco, kde moc nejsem slyšet, třeba Tróju. Asi bych měl vědět i kterou nahrávku. Teď v létě se jima budu probírat, tak se snad na nějaké se sebou shodnu. Rozhodně bych tedy nehrál Ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou!

Jenže hudba se hrává v krematoriu, že ano, tam pro to mají ve velínu nějakou hifi věž – na venkovském hřbitově by nejlíp zazpívalo právě těch šestnáct karmelitánek, živě…

A jelikož teď máme bezvadného faráře, tak kvůli němu bych rád strpěl i obřad v kostele. Tam se taky asi nehraje kde co.

Pohřební řeč jsem si napůl napsal už v textu jednoho katalogu, ale nemusím všechno říkat sám. Kdyby tam měl mluvit někdo jiný, než já, tak bych asi nejraději Jiřího Oliče – ten je myslím schopný tam dostat jak drsnou ironii, tak taky nějaký cit.

Už se mi chce spát a začínají mě napadat různé marketingové nesmysly, třeba, že každý účastník pohřbu dostane kresbičku ze skicáku nebo tak něco. Vidím jasně i úmrtní oznámení. Zřejmě pořád si to představuju jako velkou vernisáž… Ty bývají taky dost smrtící. Dobrou noc!

původní komentáře: 

1 služba zuzi WWW 29.06.2009, 07:59:11

… Více jak tři roky jsem na vedlejší poměr smuteční řečnicí. V našem městě to nesekáme jak na běžícím páse. Šiji každou řeč na míru, ve spolupráci s pozůstalými. Není neobvyklé, že si pozůstalí text vyžádají na památku nebo projeví jinak svou spokojenost. Je to zvláštní, vciťovat se v tu chvíli přípravy tak intenzivně do osudů lidí (popisuji běh života), jsou to jen ty hodiny přípravy, pak se musí zapomenout a věnovat později pozornost zase jinému osudu, je to logické. Mám v tom směru zajímavý archiv. Mnoho životů ve zkratce. Svým způsobem mne to obohacuje, ale to je těžko vysvětlovat… ostatně všechno v životě se má dělat s plným prožitkem a soustředěně. Málokterý živý si připraví scénář svého rozloučení… jen jednou si pan Svetozár Vítek připravil na CD hudbu, kterou chtěl abychom si poslechli. Obvykle máme živou hudbu. Varhaník a vynikající houslista, případně máme kontakt na člena pražské filharmonie, hráče na violoncello… buď si přijede jen tak zahrát (v tomto prostoru nechci popisovat zvláštní aspekty s tím spojené)nebo si ho náročný zákazník vyžádá.
Mohu vám nabídnout své služby. Ještě nikdy jsem nepřipravovala obřadní řeč s potencionálním nebožtíkem a zajímá mne to nejen z profesního hlediska, ale i z lidského. Rozepsala jsem se abyste věděl, že u nás se loučíme s mrtvým důstojně. Za zmínku stojí i našěe neobvyklá obřadní síň. Ve tvaru koliby, celá zadní stěna prosklená s nádherným průhledem do přírody, na skalku s přirozenou vegetací a vzrostlými stromy. Nejpůsobivější je ta scenérie když vane vítr…. omlouvám se za délku komentáře, ale málokdy mám možnost vyjádřit se k tomuto tématu:)

2 Bach asTMA 29.06.2009, 11:09:28

Pane Kokolio, neomlouvejte se za žádnou cenu, zaručený nezaručený, ta muzika má prostě grády! Kdyby se to pustilo i beze jména, stejně to naladěné uši chytne za všechny dostupné součástky. Neubližujme skutečným velikánům tím, že si je v hlavě naštelujeme jako omleté klišé. To si vážně nezaslouží.

3 koko. WWW 29.06.2009, 11:42:09

[1] to zuzi

to je dokonalé!
díky za příspěvek – ze začátku jsem si říkal, jestli to není mystifikace (navíc jsem si napoprvé chybně přečetl kobliha místo koliba…), ale asi opravdu došlo k podivuhodnému setkání článku s vaší profesí – sice vaši milou nabídku nejspíš nevyužiju (spolehnu se na toho Jiřího Oliče, ten mě jistě přežije), ale třeba to zaujme tady další čtenáře!

kvůli \"vyváženosti\“ bych mohl uvést i některé kladné příklady, ale pak bych zase nevyjádřil ten apel, abychom z nepatřičné skromnosti neodsouvali tyhle nevyhnutelné okolnosti někam do zapomenutého kouta

4 koko. WWW 29.06.2009, 11:55:44

[2] to asTMA

máte pravdu – vidím to ale i ve výtvarném umění – v prostředí, ve kterém se pohybuju, je prostě interesantnější mluvit o Pontormovi, Bellinim, Pisanovi, než třeba o Michelangelovi – i když nikdo Michelangela nezpochybňuje – jen to prostě nezní tak objevně – i Rafael prošel obdobím od adorování a všeobecného napodobování k dnešnímu skoro zapomenutí – nepamatuji si, kdy někdo v nějaké diskuzi zmínil Rafaela…

souhlasím, že Bach se nedá nijak shodit (leda nějakými \"populárními\“ úpravami),
tak se omlouvám, že jsem se omlouval! :o)

5 /3/ zuzi WWW 29.06.2009, 14:25:35

Mám ráda absurdní humor, ale se smrtí se nežertuje….
Myslela jsem si, že využijete služeb svého přítele, ale kdybyste si to rozmyslel, jsem zde.

6 koko. WWW 29.06.2009, 15:24:30

musíte navštívit El Día de los Muertos!
ne, že by se tam žertovalo, ale je to veskrze radostný svátek

smrt je trapná – v původním i v běžném smyslu slova – a není k ní žádná univerzálně adekvátní reakce – Frajer Luke hraje po obdržení zprávy o smrti své matky nějakou oddrhovačku na ukulele – jsme tváří tvář absolutnu, což je vždycky absurdní – a tedy reakce jsou nejen vážné a děsivé, ale kupodivu taky komické – v každém případě jsem ale přesvědčený, že pozůstalí musí zažít katarzi – a k tomu účelu existuje pohřeb – a známkou, že katarze byla hluboká, je smích a společné veselé vzpomínání na nebožtíka při hostině…

7 Smrt je velmi osobní a intimní Amanita 29.06.2009, 22:17:41

tak proč ji oznamovat a předpokládat účast na pohřbu? To jen pozůstalí si s vámi vyřizují účty, případně zapomínají co vám dluží a těžce se možná loučí s tím, co jim dlužíte vy. Takže poslední vzkázání by mohlo být jen velmi stručné až neuctivé. Tělesné ostatky vnímám jako dosti trapné, jenže v tomto systému je nelze obyčejně zkompostovat, bohužel, a kosti člověka kdekoliv pohozené jsou podezřelé a jaksi se zkoumá, kde se vzaly. Na rozdíl od kostí srn, zajíců a podobné havěti.Také mi přijde vcelku mimo veškerý smysl, vlastně velmi absurdní, ty různé, kytičkami a svíčičkami ozdobené stromy, meze a nyní i jedna trafostanice, kde lidé ze své či jiné hlouposti zahynuli. Jakoby pozůstalí oslavovali tato místa, kde našel jejich blízký svůj fyzický konec.
Přála bych si v předtuše svého konce odejít někam do hor a lesů a zcela jednoduše se tam vytratit. A pak mě mějte všichni rádi, anebo neradi. Stejně s vámi zůstanu, tak, jako se mnou jsou moji blízcí a nyní již nehmotní. Zdravím, vaše Ama

8 koko. WWW 29.06.2009, 23:54:01

naučil jsem se neodsuzovat formální věci – přesně ty, které jsem celé mládí odsuzoval a sabotoval, formální příležitosti pro mě znamenaly leda bezduchou maškarádu – no ale zrovna třeba pohřeb je dobrou ukázkou, že \"forma má obsah\“ – bez pohřbu je ze zemřelého zombie, něco, o čem nevíme, jestli je živé nebo mrtvé – je potřeba daná forma, aby se regulérně přesunul do říše mrtvých

smrt je tak osobní, že víc už být nemůže :o) – ale současně lze říct, že sám pro sebe člověk neumře – umře pro ostatní, je to jejich problém
(nemusím dodávat snad jasnou věc, že právě řečené se nijak nevylučuje s tím, že člověk současně žije v ostatních)
k životu patří, že žijeme s tímto tragickým rozporem – jakkoli mu ubírat na tragičnosti znamená ubírat životu život…

Češi mají tendenci zatloukat, že smrt existuje, spousta lidí umře bez obřadu – to je strašidelné – jakmile začneme něco vytěsňovat, můžeme si být jistí, že se nám to vrátí tím nejmíň očekávaným způsobem

ale jinak nemám nic proti odchodu do divočiny a sežrání divou zvěří
- je to ale způsob, jak odejít z života; avšak co si s tím mají počít pozůstalí? – zase si musí najít nějakou formu rozloučení

9 Václav 30.06.2009, 09:43:26

s tou katarzí a smíchem při vzpomínání na hostině s Vámi naprosto souhlasím, jen se mi chce k tomu zatloukání existence smrti ještě dodat, že to nějak souvisí s celkovou náladou ve společnosti ve vztahu k tradici a rituálům vůbec

10 Václav 30.06.2009, 09:48:24

př. tolik rozšířený konkubinát

11 ad 8 Amanita 30.06.2009, 14:32:18

Právě v individuálním pojetí ve vnímání smrti i pohřbu se naše pohledy zřejmě liší. Možná právě potřeba kategorizace živý a mrtvý je potřebná pro zachování určitých jistot. Možná je vnímána odlišně i těsnost mezi bytím v životě – hmotě a nebytím ve hmotě tedy v ne životě. Já žiji se svými mrtvými a nevnímám to negativně. Nemyslím však, že by byli \"zombii\“, vnímám pohodu. Oficiální obřad se nekonal. Samozřejmě neoficiální a velmi osobní rozloučení se uskutečnilo. Přesto k instituci pohřbu, jak je prezentován u nás, včetně projevů (byť v duchu \"poslední slovo\“) pociťuji nedůvěru. Zřejmě ji sdílím i se svými mrtvými, kteří si obřad nepřáli.
Toť moje zkušenost.
Odchod do divočiny atd.. Pozůstalí jsou schopni mne případně pohřbít i za živa, budou-li to potřebovat. Pokud však mají ke mně relativně kladný vztah, věřím, že se srovnají s mým hmotným vymizením i bez oficiálního obřadu. Asi se jich ještě zeptám. Předpokládám, že již slyšíte, co mi odpoví. Zdravím, Ama

12 obřady, rituály zuzi WWW 30.06.2009, 17:12:53

Rituály, obřady, zvyklosti, svátky, to vše se vyvíjelo odnepaměti, má tedy své kořeny, vývoj a není to jen tak, že by TO nějak viselo ve vzduchoprázdnu. Nectít tato pravidla, zvyklosti, se člověku vymstí, stejně jako ledabylost v žití, v konání. Nic v životě se nemá šidit a tohle je jistý životní rámec, tak to vidím. Nerozloučit se s mrtvým společenským rituálem je neslané nemastné a já osobně bych měla dlouhodobý vtíravý pocit, že jsem mého blízkého o něco ošidila. To nenahradí nějaké intimní rozjímání u svíčky, musí se to dohrát až do konce, včetně toho jak píšete, karu atd… Už to nebudu protahovat… smuteční obřad je zvláštní kombinace exaltovaného afektu i velmi osobní intimity. Je věcí praxe najít správnou míru. Pohybuji se v té oblasti 3 roky a ještě mi ta služba nezevšedněla. Přimlouvám se za obřad, je to důstojná tečka za životem. Člověk je jen jedinou kapku v neohraničeném moři lidských osudů, ale ta jediná malá kapka znamená současně i nekonečně mnoho pro jeho blízké. omlouvám se za délku příspěvku :)z.

13 ad 12 Amanita 30.06.2009, 23:40:57

Zuzi, zřejmě je Vaše odpověď namířena k mému postoji. Každá kapička v moři, dokud je kapkou má svou cestu, své omyly a svá poznání. Každý obřad je výsledkem dlouhého vývoje té které kultury. To, že se pojetí obřadu pro jednotlivce vymyká tomu, co je v těsném okolí zvykem, neznamená, že je to špatné, domnívám se. Tolerance a respekt je docela dobrý dar. A už vůbec bych si nedovolovala odhadnout, jaké rituály si kdo vytvoří, a nedovolila bych si je popisovat dle svých představ. Jak blízko by bylo k honu na čarodějnice, ach. Přeji Vám mnoho úspěšných obřadů a radost z práce. Ama

14 zuzi 01.07.2009, 07:25:23

Amo, nemyslela jsem to osobně, omlouvám se jestli to tak vyznělo, jen jsem využila příležitosti, abych si ohřála svoji polívčičku :), je mi jasné, že jsem už \"postižený člověk\“ v tom smyslu, že to prostředí je velmi bizarní a je mi blízké smyslem pro svou výlučnost, výjimečnost a neobvyklost. Malé divadlo. Jsem introvert, a tak vám rozumím, můj postoj k tomuto obřadu byl velmi dlouho obdobný vašemu. Viděla jste film Útěk do divočiny? To se ptám jen tak bez nějaké hlubší souvislosti, umírat o samotě může člověk i \"uprostřed hlučícího davu\“. zdraví zuzi

15 děvčata, nehádejte se :o) koko. WWW 01.07.2009, 07:48:30

když jsem tady psal o potřebě formálních situací (a opakuju, že by mě kdysi ani náznakem nenapadlo, že bych se někdy mohl dostat do role jejich obhájce), tak jsem měl dodat, že pokud mají mít svou sílu, musejí být cítěny jako závazné, povinné.

Když kosmatí vesničané nastoupí v neděli do kostela, vymydlení a narvaní do svátečních šatů, tak mě to dojímá. Tedy, pořád mě to irituje a vzpouzím se tomu (a taky tam s nimi nejdu), ale uznávám, že právě ta jejich tzv. nesvoboda je krásná, protože se lidi musejí překonávat. Když by dělali, co chtějí, asi by se váleli v posteli, nebo by vůbec neděli nezaznamenali. Že poslušně poslechnou volání slavnostní/formální příležitosti je imponujícím projevem síly události a účastníci tu sílu mohou dobře cítit. Nemluvím prosím o obsahu té akce, protože je z tohoto pohledu dokonce druhotný! Mluvím o síle formy.

Naopak by bylo přímo neslušné, kdyby o individuálních rituálech měl rozhodovat někdo jiný, než individuum samo.

Takže si neprotiřečíte, pouze se míjíte. Zuzi musí hájit objektivní status obřadů, protože ty by bez určité míry alespoň pomyslné závaznosti nebyly tím, co inzerují.
Amanita zase brání právo na osobní prožitek. U něho není co přikazovat. A tím ani není proč vyžadovat toleranci.
(Netřeba snad dodávat, že osobní prožitek je účelem obřadů a naopak rituál dává prožitku objektivnost – v tomto jsou ty dva póly nerozlučné.)

Možná, že Ama si vyvzdorovala právo na osobní rituály po celoživotním akceptování a plnění všech možných obřadů (?).
Já jsem si i k panu prezidentovi šel pro rouru ve svetru (neměl jsem nic jiného na sebe), a tak mi teď zpozdile připadají exotické a zajímavé naopak ty formality.
Každý, ať si doplní, co mu schází, ať je úplný/úplná.

16 ad 13 Václav 01.07.2009, 09:14:48

\"Tolerance a respekt je docela dobrý dar. A už vůbec bych si nedovolovala odhadnout, jaké rituály si kdo vytvoří, a nedovolila bych si je popisovat dle svých představ.\“ – do jaké míry půjde po Vaší smrti o Vás a do jaké o pozůstalé? Nebylo by poctivé a slušné, zjistit dopředu jak Vaši potenciální pozůstalí budou asi tak potřebovat pohřební obřad nejen s Vašimi tělesnými ostatky, ale především se všemi těmi lidmi, které spojujete? Další otázkou, která se už týká víry, je, že se Vás to nějak dotýká i po smrti, zvláště když se během obřadu odehrává zádušní mše

17 děkuji za reakce Amanita 01.07.2009, 11:20:45

To mě těší, že tady diskutujeme o takovém závažném tématu a že jste mne hned neposlali k šípku. A také mne fascinuje, jak se nabalují další souvislosti.
Všechny vaše poznámky jsou dobrá výzva. Dovolím si na některé navázat, snad i odpovědět a asi budu dost nesouvislá (a zcela určitě zopakuji známé myšlenky): Už za života je dost dobré, být s potenciálním zemřelým v dobrém rozpoložení, takže při rozloučení s ním se již můžeme věnovat jen a jen \"modlitbě pro něho\“ (ideální stav). Ona totiž ta \"smrt\“ nám sedí na rameni každým okamžikem. To je takový imperativ, který nás může vést při každém kontaktu s bližním i nebližním (je v tom rozdíl?) a naplnit nás smutkem, když se setkáme s uzavřením a nekomunikací. Takže smrt a rozloučení se zemřelým přednostně vnímám jako moment, kdy je třeba povzbudit a poděkovat. Horší je, když jsme nebyli s blízkým zemřelým v pohodě. To si může člověk dost „vychutnat“.
Hmotné pozůstatky mi \"překážejí\“, ne že bych živé tělo považovala za špatné, naopak, ale mrtvé je rozbité, je nutné recyklovat, takže to kompostování mi přijde asi nejvhodnější. Jenže zabudujte se do kompostu sami, ostatní si netroufnou.(Brala bych nějaký \"kompostovací úřad\“, bez vlastně zákonité tragikomiky pohřebních obřadů, kde je současně adorace mrtvého těla i duchovní části člověka, snad jisté oddělení od duchovního poslání. Oheň vnímám jako očištění, jenže rychlá produkce oxidů asi neprospívá atmosféře). Na klid kostí ve vztahu k zemřelému nevěřím. Jsou, z mého pohledu, zcela evidentně imperativem pro nás, kteří tu jsme.
Zádušní mše – asi jsem na žádné nebyla anebo si to nepamatuji. Ale v podstatě bych ji vnímala jako poděkování a povzbuzení duchu – duši – fyzicky zemřelého k další cestě. A asi by mne rušily znaky té které \"ideologie\“, která svazuje a \"ohřívá si svou polívčičku\“. Jenže v té ideologii je také série symbolů, na které jsou většinou lidé naučeni, které patří ke kulturnímu dědictví, takže pozůstalí jsou lépe vyváděni z případného zmatku a smutku nad odchodem zemřelého a mohou se nakonec sejít při závěrečné hostině.
Opravdu, zkušenosti ze smutečních obřadů jsou pro mne dost drsné, jako osoba snadno hypnotizovatelná podlehnu vždy tragickým pohledům, uplakaným rodičům, partnerům a babičkám, celkové náladě. Zmocní se mne bezvýchodný pláč a současně jsem naštvaná, že nejsem mocna vlastní myšlenky. (Ovšem podobné pocity davové hypnósy prožívám i při svatbách, promocích a pod. – je šílený vnitřní zmatek). Pak mne opravdu zachraňují pohledy oknem na stromy ve větru, velmi vzácně silná osobnost, člověk, který se usměje nebo vydá signál klidu. Při pohřbu se snažím, pokud chvílemi zvládnu příval společné emoce, povzbudit toho zemřelého, aby se nebál do nového \"světa\“ a nedbal nářku nás, trapně pozůstalých. Z toho pohledu pak vidím každodenní trénink v nejistotách na tomto světě jako velmi užitečný. Naposledy jsem byla i naštvaná i na zemřelou, že se nepodělila o své trápení a zemřela vyčerpáním. Měla jsem číročirý vztek. I na sebe a na celý systém.
Ještě ona závěrečná katarze – zpěv a smích v závěru pohřebních hostin asi bude to nejlidštější a nejupřímnější na celém obřadu. Zpočátku jsme vedeni \"oficiálními zvyklostmi\“, obřadníkem, jsme v „kvádru“, celí v pozoru, vypořádáváme se se svými rozpaky. A teprve když uvolnění požitím alkoholu popustí normální lidskost, vzpomeneme na zemřelého jako na člověka a začneme přemýšlet nad tím, že by byl raději, když se budeme veselit a vzpomínat na něj v dobrém.
Takže celý obřad vnímám trochu jako léčbu šokem. Setkání s imperativem smrti, relativností a v podstatě marností našeho pozemského pinožení (namísto pěstování míru a naplnění ve vztazích, účasti a povzbuzení) a nakonec návrat do normálního života. Určitě je dobré se obřadů zúčastnit a pěkně si je do dna prožít. Možná také by člověk neměl svým bližním takové očistné zážitky upírat a nakonec „netrhat partu“.
Se svými bližními jsem alternativu odchodu mého tělesna do „divočiny“ již probírala. Jenže ti moji nejbližší jsou docela mladí, takže celou věc vnímají jinak. Vcelku mi nebránili. Jsou velmi tolerantní anebo je jim to jedno, kdoví.
Film Útěk do divočiny jsem neviděla. Určitě bude zajímavý a zřejmě by ukázal určitou bezvýchodnost mého směřování. Obecně jsem došla k tomu, že každý shlédnutý film, přečtená kniha atd. jsou potenciálně nebezpečné, přinášejí určité modely a příklady, jak se mohou situace vyvíjet a tím do určité míry ovlivňují autenticitu vlastního prožitku. Nečíst a nevidět je škoda. Člověk se vystavuje tomu, že ztrácí souvislost s ostatními, chybí mu slovník. Možná získává autenticitu, naplňuje vlastní a možná i určené vedení, které jako informace nebo příklad mohou být pro jiné přínosné (nakonec se může jevit zcela jedno, co si osobně vyberu, vždy moje cesta může být užitečná, ať je sdělená nebo dokonce ne). Je někdy velmi těžké se toho či onoho zážitku či informace v našem hmotném světě vzdát. Neúčast na společném kulturním balíku vede vždy k určité izolaci v daném prostředí. Kdoví, co je dobré. Nemám to docela vyřešeno a nejspíš to ani neřeším (nakonec toto do značné míry souvisí s bogem „Jednoduchá hra“).
Nakonec se mi jeví respekt a tolerance znovu a znovu tak velmi důležité proto, abychom nepoškodili unikátní proces jedince. Jako chodit po špičkách. Při žití a naslouchání běžného a neběžného s těmito atributy se otevírají nové prostory nekonečného světa. Můžeme a nemusíme přijmout.
A ještě k určité změně postoje k formálním obřadům. Zjistila jsem změny v postojích vůči různým věcem a jistotě ve vlastních reakcích. Již neříkám: \"To bych nikdy neudělala, to či ono…\“ Nevím zda se mohu považovat za konzistentní osobnost v té skutečně pozorovatelné vlastní proměnlivosti. Jen se spoléhám, že snad existuje nějaká červená linka na pozadí. Jinak by toto vše ztratilo smysl.
Děkuji vám všem za reakce a sdílení a přeji dobré dny. Ama.

18 ad 17 Václav 01.07.2009, 13:19:39

\"Opravdu, zkušenosti ze smutečních obřadů jsou pro mne dost drsné, jako osoba snadno hypnotizovatelná podlehnu vždy tragickým pohledům, uplakaným rodičům, partnerům a babičkám, celkové náladě. Zmocní se mne bezvýchodný pláč a současně jsem naštvaná, že nejsem mocna vlastní myšlenky. (Ovšem podobné pocity davové hypnósy prožívám i při svatbách, promocích a pod.\“ – pokud jsem porozuměl správně, píšete zde o soucitu, a myslím, že za soucit by se člověk na sebe zlobit neměl, alespoň o sobě ví, že má srdce z masa – a chtít být za každou cenu vždy a všude autentický snad ani dost dobře nejde – nejedná se vždy jen o více či méně uvědomělou kompilaci modelů a příkladů, na kterých se právě učíme, se kterými jsme se setkali za celý život, od nejrannějšího dětství až po současnost?

19 zuzi 01.07.2009, 14:29:12

Hezké komentáře… je fakt, že se člověk, jeho postoje a konání, s časem a přibývajícím věkem mění. Kdo by to řek´, že bude klidně a samozřejmě dělat věci, ke kterým nikdy neměl vztah a dokonce si ani nedovedl představit, že je jednou bude dělat sám? Tedy po svým, ale po vzoru své babičky, maminky… a tím zdánlivě trochu nelogicky končím :)… zuzi

20 ad 18 Amanita 02.07.2009, 00:18:44

Václave, to není o soucitu, to by vypadalo jinak, ostatně obvykle nereaguji soucitem, ale akcí, hledám východisko. Soucit je spíš k ničemu. Na pohřbu jsou již všechny akce zbytečné. Je to tam jakési stržení do společného pocitu smutku, nelze reagovat akci, protože není možno zemřelého zachránit. Zbývá popřát dobré pořízení na další cestě anebo modlitba, cokoli dobrého v soustředěném přání.
S tou kompilací máte asi pravdu, i když asi jen zčásti. Pokud člověk rozkryl v chování svých dospělých něco, co se mu nelíbí a je pak ve svém konání svým způsobem soustředěn, může se od nežádoucího oprostit. Jda se to podaří, se ukáže snad až po čase. Také však hrozí nebezpečí, že se najednou člověk tím vybočením dostane do neznámého prostoru, takže to pak nemusí ustát. Někdy je vědomé vybočení z kruhu vzorů svých babiček a matek nutné. Hlavně v případě negativních rodových \"konců\“ – např. v případu alkoholismu, násilí a pod. Ale našly by se i méně drastické případy. Lidé si je někdy rozkrývají pod vedením terapeuta. Například pocity provinění jsou dost časté a hodně svazující.
Děkuji za sdílení tématu a přeji hezké dny. Možná by také bylo dobré změnit téma. Ama.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.