výzkum Zdeňky Pincové

Wednesday, 23. September 2009

Zdeňka Pincová (osobně se neznáme) studuje sociologii na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a píše bakalářskou práci z oboru sociologie umění na téma Pohled na umělecký úspěch očima studentů a pedagogů.
Protože jsem se s ní nemohl potkat, abych odpověděl na pár otázek, poslala mi je mailem. Odpovídám většinou to, co už jsem předtím v jiném slovosledu řekl někde jinde, tak to berte jen jako moje i vaše opakování.

Zjišťuji jaká je představa profesní kariéry. Tzn. i Vaše – proč děláte to, co děláte a proč také učíte. Jak jste se k tomuto oboru vůbec dostal (myslím výtvarnému) a co Vám to v současné době dává, zda Vás to naplňuje, co by se dalo vylepšit a s čím jste spokojen.

Učím kvůli sobě: proto, že jsem měl dávno představu, nebo spíš předtuchu, že učím, avšak to bylo z mnoha důvodů naprosto nemyslitelné.

Taky učím kvůli oboru: měl jsem dojem, že existuje část výtvarné tradice, která upadla v zapomnění a měla by se předávat dál.

A dneska učím taky ze setrvačnosti (občas říkám, že ze zbabělosti), protože se pomalu začínám to učitelství učit a nechat ho mi najednou připadá nepatřičné.

K malování jsem se dostal tím nejsamozřejmějším způsobem – od mala jsem jenom maloval. Na druhé straně jsem u nás na vsi dlouho neměl zdání, že existuje umělecké školství, takže jsem se samozřejmostí předpokládal, že budu zemědělcem.

V současné době sám moc nerozumím, co mi to dává. Říkám, že mám „krizi“, ačkoli se mám tzv. dobře. Asi na to krátce nebudu umět odpovědět.

Jaká je podle Vás úspěšná profesní kariéra (ve výtvarném oboru) u nás v současné době.

Janě Klusákové jsem řekl, že úspěch zní, jako by se něco uspěchalo. V našem oboru je úspěch obzvlášť zrádné slovo. Když se úspěšně uživíte malováním, je možné, že za cenu nějakého ošklivého kompromisu; když máte práci, tak se patrně nevěnujete naplno volné tvorbě; když se stanete slavná, tak nikdy není jisté, jestli vás to právě nekazí. A naopak když něco ztracenecky šmudláte po nocích v kuchyni, tak můžete být blízko něčemu klíčovému a jedinečnému, co za vás nikdo jiný neudělá.

Nevím jestli úspěšná, ale relativně šťastná kariéra je to, když máte kolem sebe komunitu lidí, kteří s váma tu práci trošku prožívají a máte mezi nimi dobré konkurenty.

Jde mi také o to, jak se jako profesor díváte na možnost úspěchu svých studentů v současné době.

Moje studentka Katka Šedá je pravděpodobně nejúspěšnější umělec/kyně v historii Česka – nebudu vypočítávat všechny ty její nepravděpodobné a přitom zpětně zcela logické úspěchy, ale u sportovce by to představovalo pár zlatých z mistrovství světa, olympijské zlato a několik vyhraných těch Golden League nebo jak se to jmenuje. V jejím případě to vypadá, že umělec může být úspěšný, když se naplno stará o všechno – kromě úspěchu. Ona má v hlavě v první řadě svou vizi (anebo v mezidobích starost, aby ve své hlavě nějakou vizi objevila).

Chci tím říct, že úspěch pro mé studenty je, když si najdou svůj „problém“. To už je ono. Jestli se k tomu přidají běžné světské příznaky úspěchu je už pouhý bonus, zpravidla příjemný, někdy ale ani to ne.

Zda jde vůbec nějak zjistit, chápat úspěšnou profesní kariéru. Do jaké míry je jistá a do jaké nejistá. Jak se dá předvídat, jestli se vůbec dá.

Existují jedni, kterým posměšně říkám kvalitní umělci. Ti celkem jistě udělají důstojnou kariéru, budou zasedat v komisích, posléze budou mít pár výstav ve významných institucích k životním výročím.

Pak jsou jiní, kteří jsou jasní looseři, ale protože riskují velkou ztrátu, mohou i mnoho vyhrát.

Kupodivu neexistuje typ (nenarazil jsem na něj), který by měl napsaný na čele výhradně jenom úspěch – zřejmě tam vždycky musí být ten looserský pól, aby to mělo i tu hvězdnou možnost. Těch pár studentů, kteří na první pohled působí, že budou úspěšní, si nakonec vybudují kariéru spíše jako činovníci a manažeři, než že by úspěšně dosáhli silného uměleckého výrazu.

A poslední typ je ta většina šikovných, které někdo v dětství pochválil za kresbičku, a oni až během studia nebo až někdy zjistí, že je to vlastně vůbec nezajímá. Někdy nezjistí a pokračují, čímž zaručují přežívání výtvarné obce.

Co všechno úspěšné profesní kariéře pomáhá – jaké jsou hlavní faktory.

Vidíme různé, byť ne vždy vědomé strategie.

Ve výtvarném umění má tradici bouřliváctví, které se tváří jako popření jakékoli strategie. Tahle strategie nezřídka narazí při pokusu o proniknutí do vyšších pater, protože si to z principu sama pokazí. Ale na okresní úrovni dokáže vytvořit neprůstřelné (svým způsobem úspěšné) struktury.

Další přístup je profesionalistický. I zde musíte být zažraná, ale v mezích, nemůžete nemít nápady, povinnou složkou je i trocha obsese, věci musíte dotahovat, musíte mít cit pro PR, vyladit svůj art talk a chodit včas. Často dopadáte jako galerijní designér.

Nebo jste prostě sympatický člověk, všichni vás mají rádi, tak by jim utrhlo srdce, kdyby vás opomněli při nějaké společné akci. V některých případech to bude přirozeně posíleno tím, že jste dobrý milenec/milenka. I když je ze začátku každému jasné, že nejste žádný velký umělec, překvapivě mohou tyto osobnosti v dalších letech vyzrát.

Kuchyňská puťka (což bývají chlapi stejně často jako ženy) věří na to, že po létech trpělivé a kvalitní práce bude po létech odměněna. Někteří tak končí poté, co neúspěšně prošli předchozími uvedenými strategiemi. Občas, ale výjimečně, je puťka objevena a může to být i velký úspěch.

Strategií je daleko víc, nebudu vypočítávat, mají asi svou typologii a hierarchii. Při všech je ale zásadní role kurátora, který se v situaci objevuje vždy jako ten, kdo úspěch fakticky způsobuje. Takže možná jsme měli víc mluvit o dvojici umělec a kurátor.

Jakou roli v pozdější kariéře hraje škola.

Škola hraje naprosto zásadní roli, avšak nikoli tím, co vtiskla do mladé duše, ani tím, že škola má jméno. Rozhodující jsou spolužáci: ti vytvářejí generační vlnu, která vás pak může nést i pár desetiletí. Bez spolužáků je to strašná piplačka, samouci to mají těžké ne proto, že by se museli tolik sami učit, ale že nemají spolužáky.

Jakou roli hrají galerie a galeristé.

Je štěstí, když se vyskytne dobrej galerista – některý je schopný být vaším trenérem, sparing partnerem, au pair, fanouškem aj. a může vás víc než kdo jiný stimulovat. Častěji nejde o galeristu, ale teoretika, kurátora, který vás interpretuje a spoluvytváří váš mýtus. Lze říct, že bez toho neexistujete. Špatný galerista resp. kurátor je však horší než žádnej.

V některých zemích, třeba ve Španělsku, není jiná cesta než přes galerii. U nás je to rozmazané, kurátoři (pod které v naší rozmazanosti spadají nejen autoři výstav, ale i teoretici, kunsthistorici a kritici) mají zřejmě podstatně větší moc než běžní galeristi.

Jakou roli hrají další různá sdružení.

Jsou skupiny, spolky, včetně Unie umělců nebo jak se to jmenuje, i třeba ne definovaná, ale vyhraněná komunita kolem Karlína aj. Já se v tom moc neorientuju, neumím vliv těchhle sdružení posoudit, fakticky v žádném nejsem (tam, kde jsem, třeba v Umělecké besedě, se neprojevuju).

Vlastně vy se ptáte na roli, ne na vliv: role kromě sebeprosazení spočívá v rozvoji spolkového života, což je pro scénu jistě prospěšné. Zatím skoro žádné nejsou tak uzavřené a mocné, aby to situaci nadmíru deformovalo. V tom se mnou někteří kolegové jistě nebudou souhlasit.

Jsou rozdíly v generacích?

Určitě. Nejmladší generace se vymezuje vůči generaci svých otců (s několika ikonickými výjimkami, což je momentálně asi jenom Kovanda se Skreplem) a taky trochu proti bezprostředně předcházející generační vrstvě – i když to druhé asi trochu míň, než bych si očekával.

V našem oboru je hodnotou samo mládí: do těch asi pětatřiceti se o vás (alespoň nominálně) všichni starají, existuje spousta programů, projektů, grantů. Poté se celkem logicky předpokládá, že už zvláštní péči nepotřebujete. Z tohoto důvodu jsou nejvíc ohrožení umělci kolem čtyřicítky. Tam existuje velké síto. Ti ještě starší, pokud zůstali v oboru, už mají za tu dobu přece jen vypracovány nějaké způsoby přežití – i když si vám budou samozřejmě stěžovat.

Kam až se dá v honbě za úspěšnou profesní kariérou zajít – morální představa.

Gaugin opustil ženu a děti, byl příšerný sobec, ale jako malíř je „čistej“. Nechci tvrdit, že je dvojí morálka, ale sám koukám přednostně na to, jestli autor lže, krade nebo jinak šíří zlo ve svých obrazech, než jestli jezdí v tramvaji načerno. Obraz (pokud je skutečně nový) je nově vzniklá bytost, jejíž karmický řetězec máme na svědomí my a nikdo jinej. V malbě můžete být nevinní, třeba i svatí.

(Měl bych k tomu dodat, že tím nemyslím, že se to malířské zlo na obrazech pozná podle nějakého znázorněného násilí nebo škaredosti – naopak, může to být i velmi líbezné dílo.)

Jaký je ve výtvarném umění existenciální rozměr profesní kariéry – význam bytí, žití…

Nevím, jestli rozumím otázce – nemyslíte existenční, že ne.

Jakou roli hraje kolektivní jednání.

Probíhá kon-kurence, lidi v oboru si konkurují, ale jsou zároveň ve společném proudu. Mají tudíž zájem nejen se vymezit vůči sousedovi, ale potřebují i spojení s ním, aby proud byl silný a vymezil se proti jiným proudům.

Co všechno je potřeba k úspěchu – co za tím stojí, jaká práce je za tím… je to pro všechny stejné, má někdo jiné možnosti.

Velkou roli hraje geografie. Když jste ze vzdálené gubernie, jste mimo. Když jste z Prahy, tak pořád ještě nejste v Londýně. A i v Londýně můžete sedět v nesprávné kavárně, jen o pár metrů od místa, kde se to děje. Tam, kde se to děje, si občas z rozmaru pozvou divocha s jeho totemy – to je příležitost pro ony gunberniální génie.

Pak potřebujete píli. Když skutečně prorazíte, musíte mít určitý počet děl, abyste je mohla rozptýlit do důležitých sbírek. Ty vás pak tak trochu podporují, protože není v jejich zájmu přiznat, že koupili blbosti.

Nejdůležitější je mýtus. Uříznuté ucho, něžný barbar a podobně. Bez mýtu budou vaše věci jenom etudy. Mýtus se dá vyfabrikovat, ale také vykutat z hloubky. Někdo si ho umí vybudovat kompletně sám, říkám tomu mýtotvorná schopnost, která se dá i pěstovat, jiný páchá pamětihodné výkony, avšak bez vykladače se vše vzápětí zapomene. Někdo je k mýtu zcela nekompatibilní, a pak, i když jeho dílo má navenek vysoké parametry, stejně nezarezonuje.

Co si lze vůbec představit pod pojmem úspěch ve výtvarném umění.

Určitě ne ty „důležité“ věci, jako někde uváděl Jiří David: že se jeho věc dostala do aukce u Sotheby's. A už vůbec ty různé, co občas uvádějí lidi u mně. Je úspěšný Milan Knížák, jehož cop a náušnice jsou známy každému občanovi Česka, který dlouhodobě obsadil rozhodující instituci vytvářející české dějiny umění, jenž v roce 1990 přeměnil AVU, a který je u nás považován za významného člena Fluxusu? Podle těchto příznaků ano, jednoznačně. Jenže (a to není tak hloupé, jak to zní!) ho nikdo nemá rád… Z toho pohledu je to propadák. K úspěchu přece taky patří, že vám ho alespoň někdo přeje. (Podle mně byl nejúspěšnější, když se v 70. letech věnoval sebezdokonalování a jednoduchým textovým konceptům.)

On vlastně žádný český umělec nebyl na světové scéně skutečně úspěšný (jakž takž výjimka: Kupka). Kdyby existoval nějaký řebříček světových umělců, žádný současný Čech nebude snad ani v první tisícovce. Jestli jste v pomyslné stupnici na pozici 1550, je pak úplně jedno jestli to není třeba 2582 – a možná pak musíte začít hledat jiné hodnoty, než je světovost… A to je skutečně dost pitomá meta. Nejdřív musí díla našich umělců těšit nás, nám musí fungovat. A když pak zaberou i za hranicemi, jedině dobře.

Krásné je, když je Mária Bartuszová pozvána (posmrtně) na Dokumentu. To je asi úspěch. Nebo když Adrianu Šimotovou obklopuje všeobecná úcta a aura.

Co umožňuje úspěch z hlediska sociologického (společenského).

Nejen, že jsou vaše věci vidět, ale můžete o nich ještě mluvit. Spousta lidí nesnáší pohled na obrazy, ale zbožňuje příběhy. Díky tomu můžete pomoct propagovat obor a také naznačit, že za vaším malováním jsou ještě nějaké další vrstvy, než jen podmalba.

K čemu úspěch pomáhá.

Může se stát, že díky němu máte prostředky na realizaci dalších projektů.

Jak se vyznačují úspěšní a neúspěšní – dá se to takhle kategorizovat? Jakou roli hrají pedagogové, co mohou studenty naučit, co je učí, jak jim pomohou pomoci.

Pedagogové jsou mnohem míň důležití než generační souputníci studentů na škole, přesto svůj vliv mají, a to i ve smyslu vzdoru, který si proti nim musí student vybudovat.

Fráze říká, že se umění nedá naučit. To hlavní je skutečně na každém jednotlivci, ale my můžeme učit alespoň některé věci okolo. Tedy všemožné technologie – včetně technologií, jak zacházet se sebou. A pochopitelně, protože malování je jazyk, můžeme učit výtvarný jazyk.

Je přitom ale důležitá ještě jedna věc: aby si student na některé věci přišel sám. Čím víc ho učíme, tím pro něj hůř.

původní komentáře: 

1 Amanita 14.10.2009, 10:04:47

Docela bych chtěla vidět všechen podkladový materiál pro bakalářku, docela náročné téma pro tuto úroveň, řekla bych. V mém téměř důchodovém věku bych si ho užívala. Asi půjdu studovat, jen co se vypořádám s těmi muchomůrkami. Přeji Zdeňce mnoho úspěchů. Existenciální rozměr umělecké kariéry, jakékoliv kariéry. Čím je ta která kariéra delší, tém ztrácí na přesahu, anebo jsem diletant. Uff.., těžká otázka pro mne.
Pěkné dny přeji, Ama

2 žádná legrace – slouti pedagogem avu antonín 28.05.2010, 18:44:00

asi bych se dříf zbláznil, než naučil

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.