výtvarný jazyk

Saturday, 31. May 2008

Modelová situace: profesní skupina mluví svým jazykem. Jazyk je to zvláštní, například dovoluje mluvit mrtvým s živými a mluvit s věcmi, se světlem aj.

Mnoho běžných věcí ovšem vyjádřit nedokáže, zato jiné snad ani nelze říci jinak, než právě tímto jazykem.

Jazykem se v každém případě říká něco. Není to jen hra bez obsahu.

O skupinu přichází pečovat skupina čerstvě příchozích, kteří však neznají ten jazyk, byť ho kolem sebe slyší. Zkoušejí v něm zaslechnout nějaké rozdíly: tohle zní roztomile, tohle je moc hlasité, tahle melodie mi něco připomíná. Stávají se experty na pomlky, šumy, proměny dikce, všímají si frekvence opakování, statistických významností a dalších doprovodných jevů.

Možná, že jejich profesí mělo být původně právě tlumočení z jazyka profesního do běžného jazyka verbálního. Za jazyk, z něhož mají překládat, považují ovšem jen ty zajímavé zvuky. Pravý jazyk nejenže neznají, ale nemusí si všimnout, že vůbec existuje, a že se jím jiní dorozumívají.

Používají cit, protože rozumět nemohou. Tak činí dojem, že mají citlivost. Avšak stále neznají ten jazyk! Cit jim nezjednává jednoduchý přístup k věcem, o kterých se dorozumívá pravým jazykem. A proto jsou náchylní věřit, že ta řeč je od podstaty nesrozumitelná, říká všechno a nic, a je proto otevřená libovolné interpretaci.

Pročež i kdyby jim někdo kompetentně vysvětlil, o čem se řeč v onom cizím jazyce skutečně vede, řekli by, že jde prostě o jednu z řady možných interpretací. A možná ani ne o tu nejzajímavější – ale právě naopak, v porovnání s advanced finesami ostatních výkladů.

Dlužno uznat, že i zvuky jazyka, jakkoliv neznáme jejich pravý význam, stejně bez významu pro nás zůstat nemohou, i ony přirozeně vytvářejí svého druhu jazyk. Který někdy bude náhodou či nějakou hlubší logikou vyjadřovat i obdobné skutečnosti jako jazyk původní. Může mít dokonce větší kouzlo. Pro pečovatele (kurátory) se posléze stává vlastním a uspokojivým profesním jazykem.

Užívání původního jazyka a celé povědomí o něm slábne i mezi původními mluvčími. Místo rozumění jazyku jim totiž mnohdy stačí jen aplikace citací ve vhodných situacích. Není divu, že se jim pak vlastní jazyk zdá formální a nezřídka podnikají pokusy naučit se nový úspěšný jazyk pečovatelů.

Ono něco, které se původním jazykem vyjadřovalo, tak pomalu mizí za horizont.

původní komentáře: 

1 trochu jinak nebo k věci? Amanita 17.01.2009, 23:35:42

Původní jazyk (profesní skupiny)
Opět meta-fór. A dosti posmutnělý. Zdá se mi. Co je to původní jazyk? Kdo Vás jej naučil? Kde jste se ho naučil? Kdy jste se ho naučil? Co Vám vadí na změně jazyka. Profesní skupina se mění, někdo odejde, někdo přijde. Jazyk se zákonitě musí měnit, jinak zahyne. Vezměte latinu. Ta se nemění. Proto se používá k jednoznačnému popisu druhů, povinně. Základní věci života (obecně) se v podstatě také nemění, a přesto se o nich mluví a různě až i zbytečně až k překroucení. Spíš mne zneklidňuje, že se některé základní věci života vzhledem k člověku oslabují, čím více se o nich mluví. (Prý je 30% dětí z umělého oplodnění!).
Aplikace citací připomene určitý konkrétní prožitek, který ti původní mluvčí zažili společně. Stačí tak připomenout určitý prožitek a skupina se potvrzuje a posiluje. S koncem skupiny mizí. Poslední člen skupiny má nejtěžší úkol, ale také největší.
A opravdu ono něco pomalu mizejícího za obzor se ztrácí proto, že slábne užívání původního jazyka a povědomí o něm? Snad se mění profesní skupina?
Není to snad onen přechod reálné složky exponenciály (blízké sférické spirále) do imaginární fáze? Pak by stačilo derivovat, tedy rozpoznávat a ohmatávat jednotlivé části původního jazyka a tak jej znovu dostat (objevit) v nové realitě (viz komentář k úvaze ze 3. července 2008, komentář č. 2.).
Tak se mi to jeví, že učení se původnímu jazyku je daleko zajímavější a napínavější, protože je spojeno s jeho ohmatáváním, ochutnáváním a poznáváním jednotlivých částí, které posléze jsou ohmatány, ochutnány a poznány. Je to takové bytostné prorůstávání s ním. Je to proces. Jakmile ohmatáno, ochutnáno, poznáno, přestává být výzvou. Tak je to asi se vším. I se vztahy. Jakmile se dostaneme do fáze, kdy jazyk ovládáme, je třeba jej alespoň umět používat (ne plýtvat). Domnívám se, že je dobré dokonce vítat jeho proměny a znovu je ohmatávat a ochutnávat, proměny přinášejí nové výzvy. Opět se mi tady prosazuje analogie se vztahy, omlouvám se, jakoby tady byly společné rysy, tvary a principy.
Ještě k té spirále. Pokud si uvědomuji, spirála není rovinný útvar, to by končila uprostřed anebo v plochém nekonečnu. Sférická spirála, podstatě, jak ji chápu já, začíná např. nahoře a končí dole, jakoby opisuje kouli. I když při vlastním cvičení jde zřejmě o (imaginární až velmi skutečný) přesah dolů nebo nahoru, přesah přes hranici, kam až fyzicky dosáhneme.
Budeme-li vnímat jazyk profesní skupiny jako sférickou spirálu, budeme mít alespoň určitou jistotu zakotvenosti. Ale nemůžeme unést jeho změnu, která ovšem zákonitě nastává. Jakmile tento jazyk přesáhne svůj tvar, asi znejistíme. Jen se obávám, že to nebude chyba v jazyce.
Pro mne nejspíš zůstává úžasnou výzvou ta imaginární část exponenciály. Co se s ní děje, přichází zpět v jiné kvalitě (doufám, že ano, jinak bych postrádala smysl toho všeho)? Předpokládám, že vidění za realitu zvládáte. Já nosím ty brýle, abych viděla každý lísteček. Jistota detailů, hmm. Nejsem velký dobrodruh.
Díky za zajímavé téma. Ama

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.