vstaň a běž

Friday, 10. June 2011

Překážkář Edwin Moses měl charakteristický styl, se kterým vyhrál 122 závodů po sobě, dvě olympijské medaile a čtyřikrát posunul světový rekord. Pamatuju si jeho slib, že na konci kariéry prozradí svůj tajný recept, jak dokázal tak hezky a rychle běhat.

V jednom japonském filmu se samurajové učí po zápaďácku běhat, nejde jim to. Oni se pohybují malými krůčky, sice rychle a stále vystředění, avšak snaživý lektor, který jim vzorově předvádí náš normální běžecký způsob, je snadno nechá za sebou.

Před rokem jsem zjistil, že jsem chcípák, nestačil jsem nikomu v chůzi. Když jsem zkusil krok natáhnout a zrychlit, tak to nešlo. A když to silou trochu šlo, tak mě to nutilo kňučet, a po chvíli stejně zastavit. Jako bych rozviřoval stoletý prach na zapomenuté půdě a každou chvíli mi měla na hlavu spadnout ztrouchnivělá vazba.
Budoucí dráhu kolem Stromovky jsem několik týdnů obcházel krokem. Nebyl v tom žádný plán postupného nakládání zátěže; rozběhnout se prostě nebylo možné. Až jeden den jsem napodobil alespoň takové to namistrované vyklusávání vrcholových sportovců. Znáte to, skoro na místě, vykopáváte kolena, tváříte se neúčastně. Namohl jsem si lýtko a na několik dnů jsem vysadil.

Běžec musí též řešit běhací úbor. Z dobíhání na autobus již mám rozsáhlou zkušenost s používáním občanského oděvu při fenomenálních sportovních výkonech. Na druhé straně mě těší vývoj všech těch goretexů a podobných materiálů budoucnosti. Nakonec jsem si pořídil několik klonů jedněch kosmických kalhot, přičemž v některých běhám a v jiných žiju a navštěvuju společenské příležitosti.

Na běhu je důležitá rutina. U mně už získává konkrétní obrysy. Ráno hned po taiji vyběhnu, a první čtvrtku dráhy lituju, že jsem kdy vyběhl. Následně se uplatní vnitřní opiáty a až do půlky pociťuju neurčitou euforii. Jenže pak se spatřím očima kolemjdoucího pejskaře, vrátím se do reálu, uvědomím si všechny kosti a šlachy, a závěrečnou čtvrtinu opět lituju, že jsem vyběhl. Až později během dne mě dostihuje nemístná pýcha, že jsem to dokázal, a mám pak co dělat, abych o tom každému nevykládal.

Učím se různé praktické finty. Například zneužívám toho, že ve Stromovce vlastně nikdo neví, jestli náhodou neběžím několikátý kilometr. A tak hned od začátku nasazuju styl, jako bych už teď měl v nohách ranní desítku. V zádech cítím obdivné pohledy, které říkají: ten je ale unavenej!

V pobíhající komunitě je nás hodně takových, kteří doufáme, že nejsme vidět. Ovšem na člověku je jakýmsi způsobem vidět, že doufá, že není vidět. Na pozadí lesa a ostatních běžců ho to podstatně zvýrazňuje. Teprve, když jsem se přemohl a obohatil svou siluetu asertivní aurou, jsem začal mít osvobozující dojem, že občané v parku už raději odvrací tvář.

S ostatními běžci se ale sledujeme, byť jen po očku. Cítíme sounáležitost, avšak bylo by bláhové popírat, že ve Stromovce neexistuje přísný kastovní systém.

Nejvíce je příslušníků skupiny hubnoucích, přesněji řečeno nehubnoucích, protože – jak sám mohu doložit – zhubnout nelze. Někdy je ta nemožnost zjevná hned: třeba u děvčat, která chtějí běháním shodit zadek, ačkoli jeho dimenzi mají určenou kosterním substrátem. Když to vidím, říkám si, že by rozhodně bylo průchodnější přesvědčit partnera, že právě takhle je to ono. Jakože vesměs i je.

Tato množina zahrnuje též manželky, které doposud věří, že shodí-li běháním pár kil, tak se k nim ten jejich od té druhé vrátí. Zjištění, že nevrátí, trvává cca dva měsíce.

Pobíhají tu i manažerky. (Manažer, co to je za slovo? – asi něco žere! – a co žere? – manu? – nebo money?) Ty se poznají buď podle budíků, které jim měří mozkové vlny nebo tak něco, anebo místo běžného běhu praktikují nějaký nově dorazivší fad z USA, který jim přikazuje tvářit se zarputile a opakovat mantry ze sluchátek.

Objevují se i celé firmy, které sem chodí budovat pracovní týmy pomocí společného běhu a prostinkých zábavných soutěží. Zaměstnanci na sebe nápadně srdečně halekají a vyzařují tak bezvadnou energii, že upaluju pryč.

Do sebe zahleděný styl mají všelijací bojovníci a členové speciálních jednotek. Vyskytují se dokonce i čistokrevní sportovci. Ale ti nám hned utečou. Nechybí ani klasičtí pošuci.

Jak věřím, že mě nikdo nepozná, tak tu běhá i jeden sympaťák, který vypadá jako pan architekt Lábus, a ten mi vždycky řekne ahoj Láďo. Bez brejlí nevím, jestli je to Lábus nebo ne. Ale máme stejné tempo, onehdá jsme asi deset metrů prchali spolu.

Můj styl obsahuje samurajské prvky. Dole kmitám nožičkama, abych od bránice nahoru se jenom vezl. Všechno dýchání deleguju dolů, čím níže, tím lépe. Jakmile bych vyklenul hrudník a začal dýchat budovatelským způsobem, v tu ránu bych umřel.

S tím souvisí i pozoruhodný jev, který jsem sice objevil už před pár lety, ale až teď mi ho pravidelné běhání umožňuje metodicky ověřovat: klesnutím dechu lze ovládat a regulovat kmitočet nohou. Pocitově to je jako drezína, člověk stlačí píst a tím zvýší otáčky. Běží to jakoby samo. Můžete si do běhu sednout, rozvalit se jak v křesle.

Edwin Moses mohl myslet něco takového. Taky další sprinteři se naklánějí dopředu leda u cílové pásky. Jinak si udržují přímou, neprohnutou páteř, kolmou k povrchu zemskému. U Michaela Johnsona to chvílema vypadá až na záklon, ale to by bylo přehnané. V každém případě neběží čelem ani hrudníkem, nýbrž pánví. To není nijak samozřejmé, alespoň u sebe se musím pořád korigovat, jestli mě hlava, naplněná vůlí k pohybu vpřed, tím směrem nepřevažuje. Běh by pak byl permanentně oddalovaným pádem dopředu. Zato když se většina vůle nechá na pánvi a břichu, máte hlavu volnou a prostor pro radost ze života, z jeho běhu.

Na závěr disclaimer (jak se to řekne česky?): když si přečtete v novinách, že mě to kleplo při zdravotním běhání ve Stromovce, nijak mě nelitujte, nýbrž vězte, že jsem byl dozajista i v té chvíli šťastnej.

původní komentáře: 

1 Půvabné Honza 10.06.2011, 11:06:06

Mistře, Vy to umíte tak nádherně popsat, že Vám člověk drží palce, abyste těma nožkama kmital čím dál jistěji a abyste u toho byl pořád šťastnej.

2 Já že vypadám jak Lábus?! Pavel Beneš 10.06.2011, 15:11:28

Já a Lábus, jo? Cha cha… hezky napsaný!
Připomínám se ti – taky jsem se účastnil těch Konfrontací ve dvorech Prahy, taky chodil na E!, chodil na UMPRUM a tak… :-) Jsme vrstevníci.
Pavel B.

3 koko. WWW 10.06.2011, 15:50:11

jasně, navíc friend z Facebooku :o)
zdravím tě!
…ale uznej, že záměna dopadla ještě dobře!
http://bloguje.kokolia.eu…tem.php

4 Homunkulus WWW 10.06.2011, 16:45:15

Objevný – jako většina věcí tady; já mám (jsa botanikem) problém jen tak probíhat mezi stromama, je třeba na ně zdvořile brát ohled a to vyžaduje čas. A zvolit krok, který by jim byl přiměřený, není snadné. (Ale v parku by to asi bylo nenáročnější, tam jsou cesty umetené.)

5 annamae 10.06.2011, 20:58:19

Nádherně napsáno :-)

6 Dobry pozorovani. Antonin Kosik 14.06.2011, 00:26:16

I s tou panvi dopredu.

7 Pe Ku WWW 14.06.2011, 10:03:34

Děkuju! Já běhat nemohu, však po přečtění radost stejná, jakobych běžela… smích v břichu. Pokusím se o pravidelnost * *

8 Topi 14.06.2011, 18:36:23

Po stylistické stránce vynikající materiál. Odkázal mě na něj Facebook a musím říci, že rád posílám dál s odkazem, že TAKHLE se má psát. A možná i běhat.

9 Kouzelné ! Magdalena Juříková 15.06.2011, 10:25:52

Ahoj, tak to si uložím mezi literární skvosty. Magda

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.