Vladimírku, tohle bude tvůj stromeček!

Monday, 20. November 2006

Vybrečel jsem si, že ta jablůňka zasazená na dvoře bude moje. Chvíli předtím jsem ovšem v brekotu prohrál závod se svou sestrou, čí bude ten nádherně červenohnědý kmínek broskvoně – onu kouzelnou barvu vidím před očima stále stejně svěží.

Jabloň rostla, předstihla všechny ostatní zákrsky. Nevěděli jsme, co to je za odrůdu, tak se jí začalo říkat Bráchovo; doma mi totiž všichni, včetně mých rodičů, říkají Brácho. Byla bezvadně rostlá, do její košovité koruny se dalo vylézt jako po žebříku a nahoře se pohodlně rozvalit na růžici vodorovně vybíhajících větví. Užíval si to můj synovec David, pak i všecky moje neteře, strašně rády na ni lozily i naše děti. V té době ale už utrpěla několik šrámů: při couvání vlečky od traktoru se vždycky odřely některé větve, ty pak někdo odřízl a zbyl po nich zahnívající pahýl a asymetrie oné růžice v koruně. Neuměli jsme ji nikdo stříhat, takže obrazila vysokými vlky, a taky stupačky na kmenu se časem odřezaly, ulámaly, až tam zbylo pár nespolehlivých výčnělků.

Ale pamatuji si jeden rok, kdy nebyly skoro jabka, a tahle jediná jich měla dost, tak nás zachránila. Vinou našich neodborných řezů začala trpět střídavou sklizní. Avšak i když úroda byla vysoká, jablka nikdo moc nejedl. Nebyla totiž nijak zvlášť dobrá. Muselo být opravdu dlouhé léto, aby vyzrála do sladkosti.

Za tu chuť jablek jsem se cítil trochu nést odpovědnost, vždyť to byla moje jabloň. Časem jsem si začal všímat, že mezi pěstitelskými výkyvy stromku a mými vlastními výkyvy existuje spojitost. V některých rocích neměla ani jabko, v jiných bylo jablek dost, ale nikdo je neprotrhával, takže byla drobná a nakonec je taky nikdo netrhal. Koukal jsem na zasněžené plody na větvích a zároveň jsem cítil v hrudníku všechny ty impulzy, nápady, obrazy, které se v tom roce z různých důvodů nedostaly přes práh uskutečnění. Sralo mě to neskutečně, zároveň jsem to však vnímal s fatalizmem, což je vražedná kombinace, způsobující, že budete obviňovat všechny ostatní, jen ne sebe.

Při rekonstrukci kanalizace jsme ke kořenům jablůňky odložili hromadu rumu, která tam zůstává dodneška. Cítím ji, jako bych ji měl položenou na hrtanu. Zeptáte se, proč ji jednoduše nenaložíme a neodvezeme. Nevím. Některé věci doma uděláme a je to, jiné obcházíme, jako by byly zakleté. V případě téhle hromady se občas vzmůžu na všeobecný apel k jejímu odvezení, ale to znamená domluvit vlečku, místo skládky a akci zrealizovat; zatím jsme všichni dělali něco důležitějšího.

A tak už několik let sleduju se svíraným srdcem jednou totální neúrodu, pak zas nesklizenou nadúrodu, vždy orámovanou tou zbytečnou hromadou. Vidím se v tom jak na dlani, ta konfigurace se do mě vpíjí i díky tomu, že právě pod touhle jablůňkou doma cvičím. Vyhýbám se přitom popadaným jabkům, kterých je tam jak naseto.

I letos to vypadalo beznadějně – a to bylo dlouhé léto! Už přišly i mrazy a koruna stále obsypaná těmi nic moc plody. Předvčerejškem jsem zaznamenal, že Kuba část jablek střásl na plachtu, Eva je pak dala do beden, pochybuju ale, že je bude někdo jíst. Zase asi jenom já. A předpokládám, že na otrhání zbývajících nebudou kapacity.

Připravuju dost velkou výstavu k Josefovi Chloupkovi. Nemám namalováno nic, jen v hrudníku mi překypují obrazy, skví se mi před vnitřníma očima jako ty jabka proti obloze. Nějak se nedají otrhat, nějaké snad půjdou setřást, ale stejně pochybuju, že se sní. Mám ještě čtrnáct dní.

Takže: když sázíte stromky, nevažte k nim dětskou dušičku, i kdyby usedavě brečela.

původní komentáře: 

1 změna koko WWW 15.12.2006, 11:54:03

Jedno ráno, když jsem šel zas pod jabloň cvičit, hromada rumu byla odvezená!
To byl ten pravý dárek, jaký bych si vysnil k narozeninám.
Jabka jsou z větší části otrhaná už pár týdnů, ale jsou v pěti benách postavené venku pod stromem. Budu je jíst za trest.

2 b. 29.12.2006, 09:26:47

mám také takouvou jabloň a z jablek jsou skvělé křížaly a mošt,..,
asi chtějí trochu přeměny – alchymie
:-)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.