vizuální kultura a moderní technologie v A2

Monday, 6. October 2008

Přispěl jsem do týdeníku A2 nějakými znaky na téma nové technologie v umění, ale když se Eva pokusila v Rosicích u Brna číslo zakoupit (odebírám A2 jen elektronicky), trafikanti zírali, o čem je řeč. Proto pro Rosičáky a obyvatele dalších měst a obcí, kde trafiky nejsou ohnisky kulturního vření, vkládám text níže.
Plánoval jsem článek ještě zkrátit a místo toho přidat další okruhy o programování, reklamě a opensource, ale nakonec jsem raději maloval.
Čtení A2 mi před třemi lety doporučovaly komentáře pod článkem o Literárkách. Dělal jsem si tenkrát obrázek o Literárkách, dneska už ho mám jasnější, ale je smutný: do každého čísla prosákne primitivní zavilé stranické nepřátelství proti Bursíkovi (což lze považovat za doklad, že zde ani předtím nešlo o zelené ideály – jinak by přece museli být šťastní, že aspoň někdo prosadil z ideálů aspoň něco…) a zadaří se jen tu a tam, jako třeba v případě rozhovorů Pavly Francové (teď Kovaříkové) s nevidomými.

Levné obrazy

Ladislav Daněk u mě uviděl v roce 1994 počítač Apple, do něhož jsem v náhlém vnuknutí vrazil peníze na opravu střechy, a se smutkem mi řekl: ty už taky?

Okouzlovalo mě, že můžu mít celou obrazovku kobaltově modrou nebo kadmiově červenou, a to pouhým úderem do klávesnice; vůbec jsem se nemusel mazat s jedovatými a drahými pigmenty.

Zázračnost

Nečekáme nic menšího než zázračnost. Někdy už jsme z toho trochu unavení, ale jiný zájem v životě nemáme, a tak čekáme dál.

Je to jeden řetězec zklamání. Zázraky se rychle zapracují do každodennosti, a chceme-li si znovu vybavit jejich třeskutost, musíme jít do sebe a zapracovat na tom sami. Bývá to piplačka.

Mezitím vznikl celý monstrózní průmysl, který potřebě zázračného vychází vstříc. Je stvořen pro vytváření obrazů a drbů, což je přiměřené, protože zázrak se snad ani jinak nešíří, než skrze drby a obrazy.

Odpůrci pojmu pokrok jej nemohou v této oblasti popřít: místo břidlicové tabulky nastoupila křemíková destička. Místo statického obrázku, k jehož vytvoření byl navíc nutný zvláštní dar, otevíráme multimediální dokument, k němuž nemusíme mít ani úchylku.

Díky pokroku by zázračnost měla být stále zázračnější. Alespoň apoštolové technologií nás o tom ujišťují. Už dávno nemusíme číst manuály, abychom si zasloužili dávku. S vyšším rozlišením, lepším odstupem signálu od šumu nebo se znásobeným využitím šířky pásma máme více žasnout – a někdy i žasneme.

Co však inzerovanou zázračnost průmyslových obrazů ohrožuje – a snižuje její intenzitu natolik, že se od ní nedočkáme ani zásadní proměny našeho života, jak jsme oprávněně doufali – nejsou technologická omezení, ale zmíněná každodennost. Ani masívní přísun zázračnosti proti instantnímu vyhasínání nepomáhá, obyčejný život má vzápětí zase navrch.

Nebude nakonec jednodušší udělat něco s tím obyčejným životem? Když nás vysílač nevytrhne, zvyšme citlivost přijímače! Takže zase do sebe… Připravme se ale na to, že práce na vzkříšení vlastního smyslu pro zázračné je sama o sobě jakoby naschvál fádní. Prostě bereme věc po věci a drhneme z ní nánosy. Ale když se pak vyloupne, naznáme, že její rozlišení je absolutní, a že její signál šumí jako vesmír.

S chemií by to šlo líp – ale to je jiné téma.

Vizualita

Kdy jste poprvé zaslechli slovo vizualita? Já dost pozdě, a můžu jen odhadovat, co asi znamená. Do Slovníku Grafiky 2, do kterého v našem ateliéru na AVU zapisujeme všechny zvláštní pojmy, jsem k němu přesto dodal alespoň toto: Orientovat se čistě na vizualitu je stejně krátkozraké, jako se při jídle řídit mlsností a nehledět na živiny.

Slyšel jsem to slovo od Václava Stratila. Mluvil o vizualitě jako o něčem samozřejmém; odvodil jsem si, že tím snad myslí účinek samotného vzhledu. Později mi Ondřej Smeykal poslal text, ve kterém vizualitu přirovnal ke zvukovosti v hudbě. Opakem byla kompozice (velmi nemódní slovo!), modernistická představa, že výsledný vzhled je následkem nacházení nutných vztahů uvnitř obrazu.

Mluví se o vizuálním umění nebo o vizuální kultuře a zní to jaksi líp, šířeji, objektivněji, než zatuchlý termín výtvarné umění. Mě to ale trochu straší: jednak terminologicky, neříkáme přece ani hudbě akustické umění, resp. akustická kultura. A pak, vzít si z výtvarných děl jen vizuálno by bylo velkým nedorozuměním. Znamenalo by to, že nás zajímá jen konečný efekt, jenom síla podnětu. Takové uvažování je přípustné u průmyslových obrazů, které mají za úkol přenést vizuální účinek a odejít do pekel. Na obraze, ať je to Průchova olejomalba anebo Violova projekce si přece vedle mocného vizuálního proudu nabalujeme i balík dalších, obvykle ani nerozečtených skutečností.

Obecněji jde o otázku, jestli stačí, jak věci fungují – nebo jestli stále ještě záleží, jaké jsou.

Divákům to možná může být jedno, ale jestliže tvůrci začnou vytvářet svá díla jen s ohledem na účinek, jejich úkol se jim nadmíru zploští.

Ideologie

Těžko to nebrat ideologicky. Dneska se ten pocit stírá, ale jsem pamětník a můžu dosvědčit, že ještě před pár lety mezi novými a klasickými médii ležely nepřekročitelné zákopové linie, z nichž po sobě obě strany metaly dusivé granáty. Jedna i druhá se cítily ublížené, ohrožené a obviňovaly se vzájemně ze zpychlosti.

Klasici mručeli, že nová média jsou rychlokvašky, závislé na zásuvce, podléhající svazácké víře v avantgardizmus a zblblé strojovými efekty, které stejně nikdy nefungují. Zato my klasici víme, co je řemeslo, navazujeme na ověřené hodnoty.

Pro umělce z nových médií byli tradiční malíři a sochaři naopak nepružnými mastodonty, prošlými konzervami, kšeftujícími s upatlanými komoditami, jako jsou závěsný obraz či soška. Avšak my jsme na špici vývoje, jsme u toho, když se otevírá netušená budoucnost, víme co je enter, url, kodek a ethernet, nám se to hýbe, vydává zvuky – a jim nic.

Ano, bylo to bohužel takto hloupé, návrat do psychologie pískoviště, i když už je to větší měrou pryč a protogonisté by pravděpodobně takto vyhraněné postoje popřeli.

Mír vnesly až sekretářky, které zničehonic mohly začít posílat pitomé powerpointové či flashové prezentace, na něž by ještě pár let předtím musely být vybavené nadupanými mašinami, a ještě několik málo let předtím by se bastlily jedině v nejhlubších bunkrech Pentagonu. Ukazuje se průzračně jednoduchý fakt: že něco není dobré nebo špatné jen svou příslušností – k nějaké, byť nové tendenci. Přestalo stačit, že jste se přihlásili k používání nových médií; rozhodující bude, k čemu a jak je použijete.

Snad už tedy nastává fáze znormálnění, zbanalizování této oblasti, a že i v ní konečně nastává to, co mě fascinuje u fotografie: že fotí všichni, všichni samozřejmě „umí“ fotit – a přesto existují fotografové! A mnozí jsou vynikající, nedostižní! Moc se mi líbí, když se mezi rovnými mohou vyskytovat dobří i nejlepší.

Své poučení ze střetu získala i stará média. Najednou jsme vděčni, že se obraz nehýbe, že nemá časové nároky, že je vlastně velmi jednoduchý.

Komunikace

Kolega mě před asi před deseti lety dovedl ke své instalaci, kde se pomocí webové kamery připojil k dalším webcamům po světě a ilustroval mi, že nová média jsou především o komunikaci. Klikl na jedno z oken, osoba si nás všimla, a spustila se konverzace asi v tomto duchu: haj! hauarjů! uerdůjů kchamfrom? ou, Prág? uandaful! endjů? San Diego? grejt! baj! bajbaj! Zaujal mě nápis bokem na obrazovce: no crotch images, please.

Komunikovat se průkazně dalo, přece jenom mě to však utvrdilo v přesvědčení, že komunikovat máme jedině, přetékáme-li obsahem. Představa, že nové technologie nesmírně rozšíří komunikaci, se během let naplnila, ale mezi umělci to vedlo k přesvědčení, že komunikace má jakýsi smysl sama o sobě. Běžně slyšíme tvůrce prohlašovat, že oni svým dílem komunikují. Přitom například od řidiče nečekáme, že nám bude s hrdostí říkat, že používá silnici.

Krajní modelový příklad, kdy mezi dvěma stranami neexistuje komunikace, ale každá z nich překypuje obsahem, mi připadá nadějnější, než opačný, kdy si žádná ze stran nemá co říct, ačkoli tu možnost mají přímo pod nosem. Obsah přináší smysl, i kdyby byl pro druhou stranu nesmyslný nebo třeba nepřijatelně fundamentalistický. Věřím, že je zásadní, aby umělci pracovali na obsahu – ten je k možnostem komunikace dnes v trapném nepoměru. A když si obsah řekne, že musí nabýt formu interaktivní multimediální show nebo pokresleného papírku, nechal bych to na něm.

Z toho pohledu je jedno, jestli nová média budou jen paběrkovat na okraji reklamního a zábavního průmyslu, anebo jestli malířství se nestane jen ušlechtilým hobby. Když budou mít obsah, tak si své obrazy a drby klidně můžeme předávat třeba na konspiračních schůzkách.

Vyhlídka

Vyhlídkou může být magnetická bomba, která vyčistí všechny počítače, načež tato civilizace přejde od fascinace záznamy zpět k defaultní fascinaci originálem světa.

Jinak předpokládám rozvinutí stávajících technologií, například prolnutí dosavadních souborů dat s tříděním obyvatelstva dle haplo-skupin nebo mitochondriální DNA, a tím vznik příbuzenských komunit, jež povede k předefinování národů a státních útvarů. Daleko není ani doba, kdy si děti prosadí dětský sex jako součást všeobecných lidských práv. I v tom čase bude však výtvarné umění nadále velmi žádané, stejně jako instalatéři a tesaři.

původní komentáře: 

1 Pasik4a WWW 08.10.2008, 18:45:12

O něčem podobném jsem také uvažoval, s podobným závěrem jako je vaše poslední věta.
Hodne jsem se pobavil u této sentence: Moc se mi líbí, když se mezi rovnými mohou vyskytovat dobří i nejlepší.
Spíše cynicky a přemýšlím, jak jste ji myslel. Pořád mám na pozadí Orwela.

Jinak musim smeknout s jakou jednoduchosti a vtipem se vyjadrujete

2 hanci WWW 28.10.2008, 19:42:14

Jako naprostému laikovi a divákovi mně vůbec není jedno, jestli se dívám na obraz, ktrý byl vytvořen jen s ohledem na účinek. Musí pro mě znamenat mnohem víc.
Jedna z věcí, která mě nejvíc trápí je prázdnota, která se na nás valí už téměř ze všech stran.
Se vším, co píšete, naprosto souhlasím.
Usmívám se – úplně stejně, jak Pasic4a jsem myslela na Orwella.
A stejně tak jsem chtěla říct, jak moc se mně líbí váš způsob vyjadřování – jednoduše, s přesným zásahem do středu.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.