věda a umění II

Thursday, 26. October 2006

Toto je příspěvek pro konferenci AMU s názvem Kde končí věda a začíná umění. V zadání se ale ještě nějak připletla mezi vědu a umění taky technika (snad se mýlím, ale měl jsem dojem, jako by se hlásila k tomu, že „vlastně taky patří mezi umění“); můj text byl proto o tom, čím se věda i umění od techniky společně liší – a říkám si, že snad tím, že si sahají na neznámo…

Nevědět a neumět

Vědění a umění bývají samy o sobě tak uspokojující, že snadno můžeme zapomínat na to, že jim možná předcházelo silně neuspokojivé nevědění a neumění. Nevědění a neumění představuje trapnou fázi, kdy zblízka hledíme na hranice vlastních schopností. To není nic příjemného a je otázka, jestli má smysl se v tom sebemrskačsky vrtat. Důvodem, proč se o to pokusím, je neurčitá naděje, že kvalita a intenzita nevědění/neumění může pozitivně vyústit v našem následném vědění/umění.

Převážná část devadesátých let na AVU byla ve znamení boje proti geniálnímu blbovi. To jest představě, že jako umělci nemusíme nic moc vědět, ale že úplně stačí, když jsme geniální. „Já to takhle vidím“ anebo „Já to takhle cejtím“ – to je klasická odpověď geniálního blba na dotaz po původu a poselství jeho díla.

Mezitím dorostla další generace studentů a odpor k reflexi a erudici přestal být hlavní hrozbou. Místo přehledu o světové umělecké scéně a schopnosti verbalizovat své záměry nám začíná chybět vlastnost, kterou ve své ostentativní bezbrannosti a zpychlosti oplýval geniální blb: titánské nevědění.

Nevím, jestli se taková věc dá pěstovat, jen si dovedu představit, že existují způsoby, jak se začít sžívat s neznámem. V některých oblastech lidského konání se vyvinuly metodiky k rozvíjení připravenosti na nepředvídatelnou změnu situace. Vděčné pole pro zkoumání představují bojová umění. Bylo by sebezničující doufat, že mi v odpovědi na útok zaručeně pomůže předem vymyšlený trik. Proto se například v taiji spoléhá na průběžný kontakt, z něhož odečítáme informace o proměnách protivné strany. Jsme nastaveni na změnu, nespekulujeme, co se stane a místo síly rozhoduje nepředpojaté vyhodnocení situace. Pro příjem musíme být relaxovaní, ovšem ne do unylé new-ageovské blahosklonnosti, nýbrž do čilosti, čínsky ling huo canadianviagras.com. Z toho pak vznikají ony pohádky o stařečcích, kteří naházeli bandu výrostků do jezera (přirozeným výběrem v legendách scházejí dědečci, kterým se to nepovedlo…)

Miyamoto Musachi to aplikuje na strategie – musí být překvapivé dokonce i pro vás samotné. Odmítal používání jednoho oblíbeného meče (pušky milenky, Durandalu atd.) a místo toho si třeba cestou k souboji se Sasaki Kojirem na loďce vypižlal svou zbraň z dřevěného pádla.

Kontakt s neznámem se projevuje úžasem, při němž věci vidíme jakoby poprvé, ve stavu zrodu. Když kreslíme čáru, v každém bodu nabízí 360 stupňů možných směrů, čára nás musí ustavičně šokovat – i kdyby jen tím, že se od svého směru neodchyluje…

Odhaduji, že obdobnou instrukci dostávají i herci: aby text, který znají zpaměti a opakují na pódiu nejmíň po sté, právě v té chvíli jakoby objevovali. A stejně tak výkonní muzikanti možná musí dřít nejen aby skladbu nastudovali, ale aby ji nato navěky zapomněli a se vší slávou ji pokaždé objevovali až při hraní.

Snad i skladatelé pracují s tímto neznámem; soudím tak podle Lewise Thomase, když uvažuje, že Bachova hudba proto tak překvapivě pohybuje naší myslí, protože zobrazuje samotný pohyb mysli! To je jakoby člověk chtěl nahrávat vlastní myšlenky těsně předtím, než vzniknou.

Když už vniknou, je možná pozdě. Jedna myšlenka je vždycky na úkor všech ostatních myšlenek, jeden pohyb vylučuje ostatní pohyby, vedení jednoho tahu je za cenu ostatních tahů. Výsledek zakrývá možnosti. Nevědění nám je dává. Sice znamená, že nemáme myšlenku, zato získáme kousek volného nezakrytého místa k myšlení.

Nevědění bychom měli umět ještě z dětství, správně bychom se mu ani nemuseli učit. Ve skutečnosti je to čím dál větší práce, něco nevědět. Nepoznání není jenom nějaký mínusový stav, co bezprostředně předchází poznání, ale je přinejmenším tak rozmanité jako poznání. Existují různé stupně, úrovně, hloubky nevědění. Je to jako odemykání další komnaty: vím, že nevím tohle, ale občas potkám někoho pokročilejšího, kdo neví ještě více než já. Taková Mensa naruby. Myslím, že dva jedinci s přibližně stejnou hloubkou nepoznání se vzájemně poznají. A můžu třeba potkat někoho, kdo neví tak mnoho a tak silně, že to zcela přesahuje mou odvahu i moji představivost – a tak ho přehlédnu.

Nevědění vyplývá z němého výkřiku: co to je! Je zoufalé vyjeknutí, téměř to ani není otázka, protože se na nic neptáme a je absurdní čekat odpověď. Možná jde nakonec o větu oznamovací. Oznamujeme, že jsme se ztratili. Každá věc kolem nás má ve chvílích nevědění na sobě napsáno: co to je! – a je to, jako bychom ji viděli prvně v životě.

Nevědění je setkání se s jiným, což z principu neumíme pochopit. Jsme nastaveni tak, že všechno je naše, že všechno na světě jsme my; i jinost je naše. Ale na pravou cizí jinost nemáme smysl, nemáme čidlo. Jen cítíme podivný průvan, který může každou chvíli přinést nevýslovnou hrůzu, a bystříme pro případ, že bychom přece jen shledali něco povědomého.

Jednoduše musíme vyjít ze sebe, překonat se. To je ovšem disciplína, do které se nechce. A navíc, poněvadž je nepřenosná, se na ni špatně píšou granty. Něco nás vytrhlo, uviděli jsme za roh, za vlastní horizont – o čemž z principu nemůžeme nic moc říct, ještě to nemá jméno, jen je nám vidět na očích, že planeme vzrušením. Co můžeme s tou děsivou krásou dělat jiného, než vzrušení přenést?

Ale nechci vytvořit dojem, že pod heslem nevědět a neumět nám má vzniknout další způsob pumpování adrenalinu a rozvinout se nová odnož zážitkové kultury. V závislosti na vlastních hormonech budou umělci svůj výboj směrem do neznáma vnímat někdy dramaticky, jindy to ale nemusí vycházet zdaleka tak existenciálně a exaltovaně, jak popisuji. Ty okamžiky nemusí být jen bohémské, dionýské, zoufalecké, nýbrž taky, jak říká Vachek, světlé.

Tato konference je věnována vztahu mezi uměním, vědou a technikou. Já nakonec mluvím spíš o dvojici umění a věda versus technika. Pokusil jsem se popsat jeden parametr, který je podle mého názoru společný pro základní výzkum jak ve vědě, tak v umění – i když v umění se to základní výzkum nejmenuje. Vědec v základním výzkumu nesmí ve výše uvedeném smyslu vědět, jinak bude dělat jen to, co ví. A umělec nesmí umět, z obdobného důvodu. Všichni ovšem chápeme, že ve skutečnosti pro tuto práci vyzbrojení zajisté jsou, jinak by se ani nemohli vydat na takovou cestu – jenže na téhle zvláštní cestě opakovaně přichází moment, kdy vědec, resp. umělec musí zbroj odložit a udělat další krok nahý.

Na rozdíl od nich je technik ten, kdo vždycky ví a umí. Když přesto neví, tak se dovzdělá, když neumí, tak to nacvičí. Nechybí mu kreativita, je užitečný, často nenahraditelný. Nějaké komnaty nejsou jeho problém. Je to expert, není to žádný blb, občas možná by chtěl být na chvilku umělcem nebo vědcem. ale dobře se mu píšou granty, je stále oblečený a vyzbrojený.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.