věda a umění I

Thursday, 26. October 2006

Vyskytl jsem se opět v diskuzi o vědě a umění. Věda mě zajímá, aspoň v míře, ve které jí můžu rozumět, umění nakonec taky, ale hovořit o vztahu těchto dvou širokých a neurčitých oblastí mi připadá ztráta času. Pak ovšem těžko vysvětlím, že jsem věnoval čas rovnou dvěma textům na tohle téma.
První byl pro Michala Gibodu, který už několik roků apeluje, aby se o vztahu vědy a umění komunikovalo. Moje první reakce do telefonu byla, že to je blbost, že to je jen profláknutý trik, jak dostat granty na módní interdisciplinární téma, a že na vztah umění a vědy to nemůže mít žádný vliv. Pak jsem mu to jel říct na Hlubokou, kde uspořádal mezinárodní prázdninovou školu s vědci, umělci a studenty různých oborů. Jenže on byl pořád naladěný pozitivně, ať jsem říkal, co chtěl. Nepodařilo se mi mu to říct ani v Arše na veřejné diskuzi, ba ani na diskuzním večeru v Českých Budějovicích. Poslední pokus jsem dostal teď při psaní textu do sborníku, který připravuje.
V červnu se ozval profesor Kurz z AMU, že chystají na stejné téma konferenci. Proběhla toto pondělí, svůj text dám do následujícího příspěvku.
Takže toto je text do Gibodova sborníku, kde ještě budou příspěvky od dalších lidí: Jiřího Fialy, Milana Knížáka, ostatní doplním, teď nevím.

Roz-umění
Jedna věc

Představme si, že vidíme jen jednu věc.

Co o ní můžeme říct? Věci, které bychom o ní normálně mohli říct, předpokládají výskyt dalších věcí.

Nemůžeme například říct, jaký má jedna věc tvar. Jedna věc nemá tvar, protože tvar bez pozadí jednoduše neuvidíme. A pozadí neznamená nic jiného, než druhou věc. Ze stejného důvodu nemá jedna věc ani obrys. Nevidíme (nerozlišujeme) ani vnitřní stavbu nebo příznaky takové stavby – jinak i ty by se etablovaly jako věci. Také neumíme pojmenovat barvu; tu vždycky vidíme v nějakém světle, barevnosti, jenže tady máme před sebou barvu samu o sobě. Ta tane nám v pohledu, ale nemá jméno.

Nevidíme ani eventuální proměny věci, protože i to znamená všimnout si dvou či více věcí. Spojitá proměna je cosi nemyslitelného (přesto kupodivu velmi snadno představitelného), proto si vypomáháme rozdělením pohybu na statické fáze, na více pohledů. A tak se před jednou věcí ocitáme bez posloupnosti, to jest bez času. Bez času může znamenat věčnost, nebo možná jen bezčasí.

Vidění jednoho může přicházet jako zjevení a způsobovat úžas, anebo častěji – a možná, že takové bezčasí představuje většinu životního času – přichází v mezerách mezi pozorností, mimoděk. Fakticky si ho nevšímáme. Jsou to všechny ty momenty, kdy se zahledíme, kdy se nekoukáme na nic konkrétního. Vidění jednoho zahrnuje chvilky exaltovaně nevýslovné i tupě bezejmenné.

Na jedné věci si prostě nemůžeme všimnout žádné věci, protože by to tím přestala být jedna věc. Vidění jedné věci je informačně tak chudé, že je to takřka totéž, jako nevidět žádnou. Není to ale totéž, jako úplné vypnutí vidění. I když nemůžeme podat relevantní zprávu, přesto vidíme něco, nikoli nic. Je to nějaké, jen se nedá říct jaké. Přetrvává ponětí o tom, že věc před námi existuje. Pouze právě nehledíme na její hranice.

Proto vidět jednu věc je takřka totéž, jako vidět všechny věci.

Nedostáváme od ní nic, co by se dalo považovat za uspokojivou informaci. Přesto by se dalo říct, že nás naplňuje. Před jednou věcí totiž nevidíme ani sebe. Jsme s ní dohromady jako jedna věc. Náhradou za informace cítíme jasně přítomnost. Dalo by se dokonce říct, že život.

Počítání

Číňani nazývají vidění bez hranic slovem wu ji – nepřítomnost hrany, hranice. K životu ovšem patří, že se jedna stránka věci zničehonic vymkne rovnováze. Čímž se oproti druhé vyhraní, vyvstane z pozadí a stane se jevem, projevem té krajnosti. Spatříme ji. Nemusí zrovna jít o vznik vesmíru, stačí i to, že si všimneme, že jsme na okamžik vypnuli. Jestliže wu ji znamenalo nerozlišenou nicotu, nulu, pak tato velká přílišnost, tai ji, představuje první něco, jedničku. Zobrazuje se geniálním logem dvou ryb, což indikuje, že vzápětí přijde dvojka. A skutečně, sotva uvidíme jedno, už vidíme dvě, protože s věcí zákonitě spatříme i její pozadí. Bez prodlení následuje trojka – pohled totiž nejen ukazuje, na co se zaměřil, ale také odkud přišel. Třetí věcí je tedy v tomto zvláštním počítání člověk, pozorovatel. Čtvrtou nezbytností je pole, které je „pozadím“ pozorovatele. Snad by se mu dalo říkat percepce. Pohled, který obsahuje tyto čtyři věci, je úplný. Tohle čínské počítání dále pokračuje (v průběhu stále téhož okamžiku…) až k deseti tisícům věcí.

Že uvidíme více věcí než jednu bude jasné od chvíle, kdy nám začne opět sloužit jazyk. Pojmenovávání totiž na oddělování věcí silně kolaboruje. Oddělené se dají porovnávat, dávat vedle sebe, proti sobě, jak chceme. Jedna věc se stane mírou druhé věci, případně druhá věc mírou první, jakkoli: záleží na našem důvtipu, jak dokážeme se vztahy zacházet. Zdá se, jakoby náš důvtip a vztahy mezi věcmi byly stejné přirozenosti; tak poslušně vyhovuje logika vztahů logice důvtipu. Jakoby naše myšlení neprobíhalo v mozkových kyselinách, jak se vulgárně traduje, ale svištělo tady dva metry před námi, mezi věcmi.

Z věcí nás nyní zajímá jejich rozhraní – nemůžeme se už dost dobře dívat do, jako jsme to činili s jednou věcí. Hledáme vymezení, a to i uvnitř věci. A takyže členy a články, vzájemně se členící a vyčleňující, nalézáme. Při všech operacích s artikulovanými věcmi nás nic nenutí zabývat se jejich obsahem, úplně nám stačí pracovat s jejich hranami. O jakosti věci máme leda neurčité ponětí (nezasluhující ani označení informace – obdobně jako jsme to zažili u pohledu na jednu věc). Tón přítomnosti zní i tady, třebaže jen podprahově. Když ho zvedneme nad práh, vrátíme se zpátky k jedné věci. Ale mezi více věcmi bereme obsah spíš jen symbolicky, jako připojenou popisku. O věci víme, že je červená, ale nemusíme se kvůli tomu pokaždé nořit do bezbřehých hlubin barevné záře.

Skutečně stačí velmi málo, abychom opět uviděli jednu věc: prostě se do kteréhokoli vyčleněného prvku podívat.

Kdo se chce zabývat poměry ve světě, má ve světě, který obsahuje víc než jednu věc, připravenu celou škálu nástrojů, kterými díky důvtipu disponujeme: měřítka, síta, výhybky, břitvy… Věda dosáhla úžasné propracovanosti ve vyvíjení takových mentálních nástrojů a v práci s nimi. To dokonce umožňuje svět cíleně měnit. Pohled na jednu věc zůstává ve srovnání s tím čímsi výhradně soukromým a pro poměry neškodným, určeným leda pro náboženství nebo umění.

Je to tedy tak, že věda má podstatný poměr k rozdělenému, artikulovanému, měřitelnému, spočítatelnému, srovnatelnému (tj. racionálnímu, od racio, poměr), zatímco umění vykazuje spřízněnost s nerozlišeným, plynoucím, celistvým? Rozdíl tohoto typu se by se dal očekávat, nakonec tak nějak vypadá obecně přijímané schéma o racionální vědě a intuitivním umění – avšak okamžitě se vynoří plejáda dokladů o tom, že jedna i druhá oblast masívně využívá přístupy a metody přiřazené té druhé.

Sice pozorujeme. že artikulované myšlení, a vědecké zvláště, prosévá svět svými síty, třídí ho do tříd, odděluje jádro od balastu. A že umělecký přístup často vypadá naopak jako házení prosátých frakcí zpátky na hromadu, míchání pátého přes deváté, upřednostňování balastu. Ale současně je nabíledni, že i umělci jsou při práci vedeni potřebou vyjádřit, artikulovat, neobejdou se bez analýz a hlubokého promýšlení. Stejně tak vědci bývají hnáni intuicí, neurčitým tušením či stravující touhou; věda je srdeční záležitost. Nakonec všichni používají všechno, jedině by se dalo odhadovat, že rozdíl bude spočívat v prioritách. Pro vědce nejsou „umělecké“ přístupy hlavní metodou práce, ale spíš iniciačními či na pozadí pracujícími momenty. Umělce vede k racionálnějším polohám praktický život a nutnost porozumět vlastní práci. Že by jejich metody získaly skutečně vědecký charakter, to myslím většinou nehrozí.

Most na vodě

Mluvíme o vědě a umění, jakoby to byly dvě jasně definované oblasti. Definované však nejsou, byť pokusů bylo nesčetně. Neumím posoudit, jak je potřebné definovat vědu, asi spíš ano, ale jsem přesvědčen, že snahy o definování umění představují zaručenou cestu do pekel. Že do jeho definice bude vždycky patřit i to, že se vzpírá definici, nás ani nepřekvapí, s tím by se ještě dalo pracovat. Hlavní problém, který požadavek definice umění způsobí, je ten, že se nám z celé možné bohatosti vztahů vypíchne jediná ubohá jednobitová kádrovací otázka: je to umění nebo ne? Tato otázka nepatří do nějaké neškodné ankety a jen zdánlivě je to dotaz na názor. Ve skutečnosti jde o rozhodnutí, o soud, o moc. Kdo si vymůže právo tuto otázku za jiné rozhodovat, získá úžasnou moc, jelikož získat azyl ve sféře umění přináší kromě nároku na umělecké image četná a velmi praktická privilegia. Úřední moc ovšem umění příliš nesluší. Přesto právě tuto zrádnou otázku považuje množství teoretiků i umělců za velice vzrušující. Co na ní vzrušuje však není umění, nýbrž právě jen ta trapná moc.

Při diskuzích na téma věda a umění pozorujeme spontánní realismus (na rozdíl od nominalismu; nemyslím realizmus ve smyslu uměleckého výrazu), tj. přesvědčení, že více skutečnosti přebývá v obecninách než v jednotlivostech. Je to asi tak, jako by rolník měl mít neustálé nutkání mluvit o rolnictvu – jenže v běžném životě bude mluvit o počasí, o výkupu zrna a podobně. Výjimečně i o rolnictvu, například když by připravoval rolnickou revoluci. U debat o umění by se dalo odfiltrovat mnoho šumu, kdybychom se pokusili nevycházet z pojmu. (Ačkoli je skvělé, když k nějakému pojmu po peripetiích dospějeme.)

V zacházení s obecninami se z nás stávají stratégové, kteří velkoryse obětují levé křídlo, aby získali výhodu na středu. Osobní příběhy jednotlivců musí jít před velkými pojmy stranou. Kosmický střet idejí na poli Kuruů nás fascinuje, takže přehlížíme malichernosti, jako je například otázka, co ideje fakticky zastupují. Zkusme si místo vědy a umění srovnávat nějaké méně mysteriózní oblasti, třeba hokej a fotbal. Každý hned ví, o čem je řeč. Přesto bez pomoci kontextu nebo vysvětlení nebude ani v tak jednoduchém příkladě samo od sebe jasné, co tím hokejem resp. fotbalem vlastně myslíme. Zápasy? Nebo sportovce? Nebo pravidla? Či snad infrastrukturu? (S bafuňáři? Nebo bez nich?) Fanoušky? Historii? Anebo hokejového/fotbalového ducha, osobní zážitky, názory odborníků, obraz dané disciplíny v médiích nebo ve hlavách široké populace… Máme si představovat jen vrcholné sportovní výkony, anebo kohokoliv, kdo se pokouší na plácku trefit do mezi dva kameny? Vedeme řeč i o pozemním hokeji a plážové kopané? Nebo pouze existuje nějaký pravý fotbal a pravý hokej? Anebo mluvíme o tom všem současně a ještě o něčem navíc? A co když ve skutečnosti mluvíme jen o penězích… Nebo o politice…

A dále by mělo být alespoň rámcově jasné, k jakému vyústění má naše diskuze směřovat. Hledáme řešení? Nebo jenom mapujeme terén? Nebo studujeme, zdali naše diskuze má vůbec vést k nějakému vyústění?

Díky obecnému zadání nalezneme v tématu vždycky to, co si přejeme nalézt. V bezbřehém terénu můžeme stavět módní interdisciplinární mosty mezi čímkoli, co si zamaneme. Jen se nesmíme divit, že stojí na vodě.

Ale proč ne – most stojící na vodě, i to může fungovat! Dám si ho patentovat. Dialog může dopadat jakkoli, když se neví ani tak základní věc, jestli při rozpravě o vědě a o umění je adekvátní o těchto dvou oblastech mluvit „vědecky“ nebo „umělecky“… Nebo ještě nějak jinak?

Z toho vyplývá, že bych měl prostě mluvit za sebe. Bohužel si pak pod slovem umění automaticky představuji malířství, čímž se často dopouštím nehorázného zjednodušování. Alespoň mě netrápí trýznivá otázka, patří-li Helenka Vondráčková pod umění nebo pod kulturní pracovnice.

Při veřejných diskuzích slýchám slovní spojení „zástupci umění“ a „zástupci vědy“. Je mi protivná představa, že by mě někdo zastupoval bez mého vědomí. Anebo já někoho. Asociuje mi to velkoformátový obraz se Stalinem, jemuž zástupce dělníků nese lokomotivku, zástupkyně rolníků zase snop rovnou ze žatvy…

Zcela mimochodem: Karel Kouba ve stati Mytologizace v umění socialistického realismu píše o tehdejším „vědeckém charakteru umění“ (http://cl.ff.cuni.cz/sorela/mytologizace.htm).

Umělci vědci

Možná však v naší diskuzi ani tolik nejde o teoreticky korektní podchycení vztahu umění a vědy, jako spíš o praktické příklady, kdy umělci vědou či vědci uměním byli bezprostředně inspirováni. Nevím, ale když si pokusím nějaké takové příklady vybavit, vzpomínám si spíš na ty tristní.

Jedna oblast vlivu vědy na umění přichází z vědeckých obrazů. Pamatuji si, že sotva se v magazínech objevily první barevné reprodukce fraktálů, byly citlivými výtvarnými tvůrci zapraveny do jejich vlastních děl. A nebylo na tom dost – záhy po jejich obrazech sáhli i kurátoři, pokud potřebovali výstavou doložit tezi o tom, že umění drží krok s nejnovějšími výdobytky vědy.

Já vím, existují i opačné příklady, kdy vizuální intuice umělcova byla až o pár desetiletí či století později „potvrzena“ pohledem do mikroskopu nebo dalekohledu. Benoit Mandelbrot prohlašoval, že si nad soběpodobností liboval při pohledu na architekturu indických stúp. Přesto se obávám, že respekt umělců k vědeckým vizualizacím je dneska už tak velký, že snižuje důvěru v neurčité obrazy, které autorům čas od času proplouvají hlavou.

Umělci se ke vědě vztahují také používáním vědeckých metod. Vědcům by se takové metody pravděpodobně jevily jako naivní a pramálo vědecké, ale my jim tak říkáme. Spočívají obyčejně ve sběračské, zaznamenávací či třídící obsesi. Jindy jako metoda stačí, že tvůrce zaplevelil svou tvorbu konstrukcemi, které jsou dostatečně nesrozumitelné, studené a odtažité na to, aby byly zvány vědeckými.

Třetím zdrojem inspirace, kterou umění čerpá z vědy, jsou velké pojmy. Zvlášť vděčné jsou ty, které vědci pojmenovali s citem pro archetyp (a se sympatickou dávkou humoru). Nejčistším příkladem je černá díra, která by neměla chybět na žádném obraze. Stejně tak velký třesk. A kdo chce vyjádřit tajuplný kód života, aplikuje do rohu dvojitou spirálu.

Přitažlivost velkých pojmů je asi dána tím, že umělci věří, stejně jako značná část populace, že věda postupně odkryje tajemství světa i lidské duše. Věří tomu snad proto, že podléhají dojmu, že svět je „ve skutečnosti“ fyzikální. I babka na vesnici ví, že se svět skládá z atomů. Je to pravda, za kterou se lidi budou ochotni hádat anebo se budou smát tomu, kdo něco tak známého neví – ačkoli v životě žádný atom neviděli. Nikdy by si nepřipustili, že pravým předivem jejich životů je nefyzikální, nehmotný a vždy unikající drb.

S drbem se už dá docela žít, na rozdíl od atomu. Také umění dosahuje svého maxima, když se odehrává v drbu. Vincentovo ucho je drb. Titánský zápas o Sixtinskou kapli je drb. Picasso říkal, že ho na Cezannovi zajímala ne malba, nýbrž tragédie člověka – neboli drb.

Umělci z toho chápou aspoň tolik, že ke svým černým dírám a spirálám musí souběžně budovat svůj osobní drb. Protože především jemu, ne obrazům, bude rozuměno.

K tomu slouží celosvětová síť drbů, jakož i masová média, jež jsou rovněž uhnětena z drbů.

Tím se dostávám ke čtvrtému zdroji vlivu vědy na umění. Z oblasti vědy k umělcům přicházejí programy. Umělci je používají stejně bezelstně, jako jiné zdroje. Z pole možností nabízených programem si nějaké vyberou. To stačí, aby se cítili jako autoři, ačkoli jejich tvůrčí kroky předjímal anonymní programátor. Jako bonus získají odlesk z aury, která stále ještě obklopuje nové technologie a computer science a budou považováni za průkopníky.

Vědci umělci

Umění – obávám se, že opět myslím hlavně na výtvarné umění – toho vědě recipročně tolik nenabízí. Zdá se, že dnešní umění pro vědce ani nevypadá lákavě. Jeden takový zavedený průnik vědy do umění představují vyjetiny z vědcova počítače nebo jiného zařízení, které mají vysokou estetickou hodnotu. Připomínají moderní abstraktní díla. Můžou z toho vzniknout pěkné a divácky vděčné výstavy – pokud zůstávají výstavami vyjetin. Ve chvíli, kdy se autoři či kurátoři pokoušejí pro své vyrendrované algoritmy zajistit status umění, však začíná nedorozumění. Nechci vysvětlovat, proč zničehonic upírám skupině obyvatelstva právo být umělci, pouze poskytnu příměr: dělník se může nadřít úplně stejně jako vrcholový sportovec. V tom si mohou být třeba i rovni. Ale sportovec je sportovec a dělník je dělník, nepleteme si je. (V tomto přirovnání je jedno, jestli si do dělníka dosadíme umělce nebo vědce.) Vím, na co myslíte: existuje přece také dělník, který se při své namáhavé práci dokonce dokázal stát vrcholovým sportovcem. To je konec konců možné, a stejně tak je nakonec možné, že vědec překoná žánr vyjetin. Ale je to neméně vzácné.

Druhý způsob, jak se vědci protínají s uměním je přímo jejich vlastní múzická činnost. Musím říct, že když vím, že na housle hraje matematik, budí to ve mně větší respekt, než když bych slyšel stejně talentovaného vrátného. Vědci taky někdy dobře píšou. Malující vědci nejsou tak pověstní, jako malující herci, kteří představují patrně vůbec nejstrašnější příklad interdisciplinárního průniku v umění. (Hrající malíři by byli ještě horší, ale nevyskytují se.) Ale jinak je malování vědců bohulibá záliba, stejně jako umělcům prospívá četba populárně naučné literatury.

Kdybych měl vysvětlit, proč se mi do těchto pasáží vtírá malinko ironizující tón, musel bych se vrátit k předchozímu připomenutí, že když se bavíme o vědě, resp. o umění, mělo by být jasné, jestli tím náhodou nemyslíme výhradně „pravé umění“ nebo „pravou vědu“. Tedy ty opravdu silné, nepravděpodobné a průkazné výkony lidského ducha. Docela bych se za takový výklad přimlouval – i když to bude znamenat, že spousta lidí, kteří docela pěkně malují, nebudou ještě umělci, ale prostě jen malíři. A stejně tak budeme k vědcům počítat ne každého zaměstnance vědeckého ústavu, ale teprve ty, kdo opravdu něco objevili.

To nás přivádí k termínu intenzita, který je určující pro poslední část mého výkladu.

Dao de jing
dao ke dao, fei chang dao;

ming ke ming, fei chang ming.

wu ming tian di zhi shi;

you ming wan wu zhi mu.

gu chang wu yu yi guan qi miao,

chang you yu yi guan qi jiao.

ci liang zhe, tong chu er yi ming.

tong wei zhi xuan,

xuan zhi you xuan,

zhong miao zhi men.

Nemusíme snad ani umět čínsky, abychom si povšimli šokující úspornosti první kapitoly Dao De Jing. Všechny překlady obsahují více slov než originál.

Čtení první kapitoly není pro laika žádná věda! Vychutnejme si právo amatéra mluvit do čehokoli. Četba čínštiny je úkol jako vystřižený z kvízové přílohy víkendového magazínu. Některá slova se opakují a vytvářejí rytmus i rým (původní text byl ovšem bez interpunkce). Dao se objeví na první řádce třikrát, pak už ne. Důležité slovo ming, jméno nebo pojmenování, k němu na druhém řádku vytváří ozvěnu; pak se vyskytne ještě třikrát. Záporka wu v textu několikrát za rezonuje s you, která značí naopak přítomnost nějaké vlastnosti. Atd.

Můžeme vyhledat slovníkové významy, které budou ovšem závratně bohaté, a zde více než kde jinde závislé na kontextu. Můžeme text srovnat s dosažitelnými překlady. Zde je například překlad Berty Krebsové, podle mnohých nejlepší:

Tao, které lze postihnout slovy,

není věčné a neměnné tao;

jméno, které lze pojmenovat,

není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.

Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,

proniká k jádru této tajemnosti;

kdo je naplněn žádostmi,

postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí – ač má rozličná jména -

vyvěrá ze stejného prapůvodu.

Stejnost – toť hlubina záhadnosti.

Záhada všech záhad,

Brána veškeré tajemnosti.

Nás bude zajímat hodnotové rozlišení mezi těmi dvěma přístupy, které nacházíme ve třetí sloce: první, který je bez žádosti a obejde se beze slov, proniká k jádru, zatímco druhý přístup, závislý na pojmenovávání, zůstává pouze na povrchu. Zavržení žádosti je společným jmenovatelem mnoha nauk, a tak nás nepřekvapí, že téměř všechny překlady pasáž v tomto smyslu také interpretují.

Navíc se odmítnutím sucharského pojmenovávání a členění mírně nakopne osvícenecký racionalizmus, kterému se vyčítá vina za všechno; od atomové bomby, přes paneláky, až po ztracený smysl života.

Když si však vyzkoušíme výše navržené laické převedení čínského textu, zjistíme, že neobsahuje ani náznak takového hodnocení.

Říká se v něm, že trvale (chang) oproštěný (wu yu) spatříš (yi guan) ono úžasné (qi miao), ale také, že trvale zaujatý (you yu) spatříš zase ono vyhraněné (qi jiao).

Ve smyslu rovnocennosti obou přístupů to překládá i Václav Cílek, který se hlásí k překladu Richarda Johna Lynna:

proto prázdný a bez přání vidí počáteční jemnost,

ale naplněný vidí povstávající úplnost

Dává to logiku i následujícím řádkům textu, které praví, že tyto dva přístupy se sice jmenují různě, ale zdroj mají společný.

Neumím text první kapitoly už číst jinak, než jako sugestivní sdělení, že existují dva způsoby rozumění světu: jeden bezeslovný, druhý skrze pojmenovávání, jeden, který nahlíží celek, a druhý, který exceluje v rozlišování.

Oba mají přívlastek chang, to jest, že se musí dělat vytrvale, tak jak se dělá pravá věda i umění – nejde o instantní osvícení při prázdninové návštěvě zen buddhistického kláštera. Vytrvalost znamená intenzitu rozloženou v čase. Až tolik nezáleží, jestli získá formu intenzívní jednoduchosti, anebo formu neméně intenzívní různosti.

Oba přístupy jsou hluboké a temné, protože i jejich paradoxní společný původ je hluboký a temný; Lao Zi jej popisuje takřka jako holanovskou propast propasti. Teprve tam podle něj leží ta pravá brána k úžasu.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.