uvnitř zeměkoule je druhá, větší

Friday, 13. November 2009

Taky jste se při čtení Švejka ulehčeně řehtali blbosti onoho profesora v blázinci, který tvrdil, že v zeměkouli je druhá zeměkoule, která větší než ta vnější?

Když něco vidíme, znamená to jednak, že ta věc má nějaký vzhled, nějak se jeví vůči pozadí. Je tam, v jasné vzdálenosti od našeho stanoviště.

A jednak vidíme, že věc sahá (přinejmenším opticky) až k nám, je tady. Skoro nemůže být blíže; neseme si ji pro tu chvíli v hlavě, ne-li v srdci. Dokonce si můžeme myslet, že tam, před sebe, si ji umisťujeme až druhotně, dodatečně. Nějakým způsobem se nám přece věci musí do zorného pole seskládat. Ale to teď probírat nebudu.

Vidíme bezprostředně (nebo si žádného zprostředkování nevšímáme) jak se věc jeví tzv. navenek: prostě její tvar, povrch aj. Avšak zároveň, jaksi rovnou, a stejně tak bezprostředně, jí vidíme do ledví. Dokonce lze říct, že vidíme její osobnost.

Namítnete, že osobnost bychom viděli nanejvýš, když by zahlédnutou věcí byl živý člověk. Nebo aspoň živý tvor. Jenže už tím, že jsme věc vyjmuli z pozadí, jsme jí propůjčili integritu. A s ní nezbytně právě zmíněnou dvojnost: vnější zjev plus k němu komplementární skrytost. Zůstává nám přece z věci vždy cosi skryto, i kdybychom si nakrásně mysleli, že už na ní není co vidět. Věc má svou odvrácenou stranu (nebo přinejmenším nemůžeme mít jistotu, zda věc má či nemá odvrácenou stranu).

Právě jsem řekl, že osobnost nemůžeme vidět, vždyť je z definice právě tím, co je „o sobě“, ne pro nás. Běžný život nás však přesvědčuje, že tím, co na věci vidíme, co nás taky na ní nejvíc zajímá – ba co věci vůbec dává význam! – je právě její osobnost. Až v druhé řadě, a máme-li k tomu důvod, si budeme uvědomovat tvar, texturu a další vnější znaky. (Ovšem, jakmile dojde na ty vnější znaky, i s nimi si budeme umět poradit jen když je taky „zpersonifikujeme“.)

My sice nemůžeme nikdy vědět, jestli osobnost vidíme „doopravdy“, nebo jen tipujeme, zkusmo promítáme svůj odhad do věci – a následně se dokážeme přesvědčit, že my nic, to ono samo. Ať tak či onak, osobnost zůstává percepčním faktem.

A tak se díváme třeba na zeměkouli. Měli bychom vidět zeměkouli „vnější“. My však zároveň (a hlavně) vidíme to, co ji přesahuje. Zeměkouli o sobě, osobnost zeměkoule. Její ledví, to zvíře nebo ducha v ní. Uvnitř zeměkoule vidíme druhou, která je větší než ta vnější.

původní komentáře: 

1 Petra H. 26.11.2009, 21:07:45

jak to psal Paul Eluard – on asi francouzsky, já to mám anglicky –
There is another world, but it is in this one.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.