úplně vedle na TEDx Brno

Saturday, 23. October 2010

Pro TEDx Brno jsem přehnal přípravu; dokonce jsem si svou prezentaci i napsal, přestože jsem věděl, že ji na místě číst nebudu. Pečlivé čtenáře tohoto blogu jako obvykle nepřekvapím, shrnuju věci, které jsem tady už určitě někde dal. Ale než než budou na webu TEDxu publikovaná videa, tak aspoň tuto ochutnávku. S výslednou akcí nemá moc společného…

Chtěl bych se s vámi podělit o jednu věc, myslím, že jednoduchou, a přes všechny proklamace ne dost rozšířenou. A to je hledění vedle, bokem, kolem, mimo, za, napříč a podobně.

Ukážu to na čáře, táhnu ji z bodu A do B. Co na tom víc řešit?

Čára je čára.

„Problém“ vzniká, až když se díváme okolo.

(Ono vlastně čarou vzniká i samo „okolo“, které do té doby nebylo okolo ničeho, nebylo vůbec okolo. Ale k tomu ještě dojdeme.)

Zíráme na drát, čáru, asi tak, jako (prý) když jedete v poušti a před váma je kůl, tak se mu vyhýbáte tak dlouhou, dokud do něj nenarazíte.

Nedívat se na čáru prakticky nelze.

Vyžaduje určité duševní úsilí, abychom všimli si taky toho, co je okolo ní.

Okolo není nic, ale lze říct, že to má tvar, alespoň částečně: nad čarou má ze spodní strany tvar té naší čáry. A pod čarou rovněž, zde nic má z horní strany tvar spodní strany čáry.

Hle, čára má dvě strany.

Kupodivu spousta lidí mnoho let kreslí a jejich kresby přesto prozrazují, že o dvou stranách čáry nemají tušení. Z toho soudím, že všimnout si okolí možná vůbec není triviální úkon – dokonce si dovoluji s tím přijít na TEDx.

A tak když táhnete čáru, táhnete s ní i obě strany. Ta linka je vlastně dost široká – zatím se nebavíme o tom, zdali její šířka v tom či onom směru končí někde dřív, než na konci světa.

Ještě se nám bude hodit, když podržíme v paměti, že sice táhneme čáru směrem do B, ale právě jsme si vybudovali důvod dívat se na čáru přednostně kolmo, napříč. Pocit při tažení čáry dohromady s okolím je nesrovnatelný s tím, když byste táhli čáru samotnou. Nelze necítit větší sílu.

Přidám ještě jednu obrátku: čára svou tloušťkou zakrývá, co je za ní. Za ní je její zadní strana – jakkoli právě ji vinou čáry nevidíme.

A naopak před ní, mezi jejím fyzickým umístěním a naším zrakem spatřujeme vzdálenost, kus prostoru, který lze považovat naopak za přední stranou čáry.

Takže čára má čtyři strany!

Nepřekvapí, že pocit při tažení čáry, která má čtyři strany, je podstatně mocnější, než když táhneme linii s dvěma stranami, natož osamělou linku.

Je to možná víc sochařský nebo architektonický pocit. Zachází s velkou masou.

Ta masa získala takový objem, význam, že se divíme, jak jsme mohli čubrnět jen na samotný drát.

Tak, toto je v podstatě všechno, co jsem vám chtěl říct! :o)

Ale protože zbývá ještě chvilka času, můžeme pokračovat, teď už prostě jen co nás kolem těch míst okolo napadne.

Proč se o tom vůbec bavíme? Proč raději nemluvím o něčem praktičtějším?

Jenže já osobně snad ani neznám nic praktičtějšího! Mluvím o tom, jak vidíme svět. Jestliže si všimneme na vlastním pohledu něčeho obohacujícího (třeba i jen toho, že každá i tenoučká čára s sebou nese obrovskou masu vizuální hmoty), obohatí se nám prakticky vlastní svět.

Vskutku stačí, aby náš pohled něco zaujalo, a náš svět je v tu ránu zaujímavý.

Někdo by tomu zaujetí dokonce říkal život. Vždyť bez zaujetí jsme ve stavu neživotné lhostejnosti. Ale pozor, naše zaujetí, stejně jako naši radost aj. za nás nikdo neudělá, jsme v něm nenahraditelní. To je odpovědnost.

Jestli si můžu dovolit osobní vsuvku; když jsem studoval akademii, měl jsem trvalý pocit, že vidím málo. Ne, že bych měl slabý zrak, naopak, viděl jsem tak jasně, že všechno bylo nabíledni, žádná pořádná záhada. Styděl jsem se, že jsem povrchní a zkoušel se dívat nějak jinak, upřeně, mimochodem, s myšlenkou, bez myšlenky atd. Nakonec jsem si skutečně jakýsi průlom do vizuálního světa vytrucoval. Klíčů k tomu bylo několik, ale řekl bych, že rozhodující a doporučeníhodný byl jednoduchý princip: dívat se okolo.

Proto se vás pokouším zatáhnout do vizuálního světa, nabídnout více důvěry v něj. To je svět, kde lžička zdánlivě zalomená ve sklenici s čajem je skutečně zalomená. Naopak její rovnost je iluzí.

Pojďme se ještě chvíli koukat na čáru z A do B. Když se díváme vedle, můžeme zaznamenat, že ono „nic“ se přece jen chová různě podle vzdálenosti od něčeho, v našem případě čáry. Poblíž čáry to vibruje jinak než v nejvzdálenější periferii, a i střední úsek je také trochu jiný. Nevadí, že nemůžeme říct v čem jiný, vždyť se doslova bavíme o ničem! Stačí i toto silně rozostřené rozlišení.

Chci tím upozornit na příčný směr. Imperativ přesunu ve směru z A do B nás obvykle fascinuje natolik, že vedle něho zapadne jiný směr, k onomu kolmý. Dovoluji si přitom tvrdit, že tento je v něčem ještě podstatnější: dává cestě děj.

Naše mapování strany čáry může vyústit do řady kolaterál, zkusmých odboček. Příběh tvoří právě tyto zápletky; kdyby Odyseus prostě v pohodě dojel z Tróje domů, tak není co řešit. Představme si proto čáru ne jako šipku ukazující přímou cestu k cíli, ale spíš jako řadu bodů, přičemž na každém z nich zažíváme možné rozcestí.

Ostatně takto to je myšleno v čínském taiji: oblouk nakreslený paží (Lan Zha Yi) je jen zdánlivě oblý a jen zdánlivě je určen drahou z A do B. Ve skutečnosti je v každém momentu přítomná možnost i zásadní proměny.

Když budeme brát cestu životem čistě jako splnění úkolu, jako doputování do B, můžeme tragicky podcenit příčný směr. Budeme sice efektivní, ale co jsme zažili? Zážitek je odbočka, s odbočkou, zápletkou, vzniká děj, s dějem příběh, příběhem měříme život. Možná že na soudné stolici budeme muset říct něco zaujímavého.

Naštěstí svět je tak bohatý, že nám peripetie dodá, i kdybychom je nechtěli.

Při sledování, co se děje ve směru kolmo od čáry, jsme si všimli rozdílu mezi periferií blízkou, střední a vzdálenou, ale stejně se vtírá otázka, kam to pokračuje dál.

Pro tento účel bych cestu z A do B nakreslil jako smyčku, oko, takže vznikne uzavřený tvar, budeme mu říkat figura. Okolo je pozadí – i když my už víme, že pozadí, stejně jako třeba obloha, je nejen úplně vzadu, ale taky úplně vpředu. Vizuálně je pro nás pozadí oním nic, protože pozadí při pohledu na figuru jakoby nevidíme – jakmile se podíváme na pozadí, abychom zjistili, co tam tedy vlastně je, stane se figurou ono. A to, co bylo před okamžikem popředím se ve stejné chvíli stane naopak pozadím. To cituju sto let staré paradigma tvarové psychologie.

Ale zpátky: kde končí pozadí?

To nevím, ale umím odpovědět na zdánlivě poetickou otázku: co pozadí vidí

Odpověď: nás. Přesněji, pozorovatele. Budeme mu říkat super-figura. Zorné pole při každém pohybu pozorovatele mění svou metriku (perspektivu), přičemž nás ustavičně zaměřuje, „vidí“.

Čelně to nelze moc dobře nakreslit, protože bych kreslil super-figuru akorát přes onu vstupní figuru.

A protože sami máme zkušenost pozorovatele, můžeme snad i říct, jestli je něco i za super-figurou. Nějaké super-pozadí. Dejme tomu, že takovou všeobjímající základnou je vlastní percepce; v ní se toto všechno umožňuje a děje.

Pokusím se to shrnout: nejdřív jsme hleděli na čáru, aneb kůl (kol) v poušti, alias figuru – pak na jeho/její okolí – pak na okolí okolí – a nakonec na okolí okolí okolí…

To zní šíleně, přitom já o tom tady mluvím proto, abych vás inspiroval k tomu, že si to občas, když budete mít chuť, sami zkusíte!

Tak to zkusím říct lidštěji: že se můžeme podívat na něco způsobem, při kterém budeme „vidět“ čtyři věci zároveň: čáru, nic okolo čáry, sebe a pohled.

Ale uznávám, že toto bylo poněkud obskurní – a tak zkusím vypočítat další důvody, proč pozornost k tomu, co je vedle, bokem, kolem, mimo, za, napříč, je hodna šíření.

Tak už jen procvičování periferního vidění může způsobit, že přesunete do vědomé úrovně podprahové reklamy v obchodních centrech a jinde. To vám může ušetřit spoustu peněz a jiného trápení.

Totéž periferní vzdělání vás může zachránit v kritické situaci, kdy se před vámi objeví útočník. Dívat se např. na jeho ruku by prakticky zaručovalo, že nestačíte na útok zareagovat. Když pohled rozšíříte a využijete periferního vidění, podstatně zvýšíte svoji šanci. Hlavní vysvětlení, i když ne úplné, je v tom, že periferní vidění zajišťují na sítnici tyčinky, které na rozdíl od čípků skvěle reagují na pohyb.

Periferní vidění mají obvykle lépe rozvinuté ženy, muži si pak občas mylně myslí, že nejsou vidět…

Ale snad ještě důležitější může být budování smyslu pro absenci. V našem oboru – ale v kdejakém dalším to bude stejně – se objeví trend a v tu chvíli začíná honička, kdo se k trendu přihlásí první (a ten se taky bude tvářit, že ho dělal vlastně vždycky). To je ale přece od základu vadná strategie! I když se přihlásíte první, už jste na chvostu, skutečně první jsou samozřejmě ti, kdo s trendem přišli.

Proč (a v našem oboru to zrovna jde, není k tomu potřeba tolik industrie) nepřijít s tendencí sami a první?

To bychom ovšem museli mít ten smysl pro absenci. Příští tendence, příští pocit je přesně ten, který nejvíc není, nejvíc chybí. Tak je to jednoduché…

A dále, když jsme třeba právníci, tak jsme v jednom kuse na mentálním výletě do světa eventualit, které např. ve smlouvě nejsou, které se nestaly, na které ani nikdo nepomyslel – ale mohou se přese všechno nakrásně stát.

Použití je univerzální; můžu uvést ještě situaci, do které nás v dětství uvedli naši nepřátelé, se kterými jsme si ustavičně bourali naše bunkry, chaty atd. Oni postavili stavbu, která měla nesmírný nadbytek onoho okolo a skoro žádné to.

Samozřejmě jsme nit okamžitě přestřihli, ale bylo nám jasné, že to okolo tam zůstává, a jim stačí strašně málo, aby si je zas přivlastnili.

Stejně ale hlavní důvod k šíření pohledu vedle, bokem atd., je ten už dříve uvedený: oživotňuje nám samotný život. Takže na závěr ještě jedna situace s tímto pohledem. Taková, kdy si ho nastavíme tak (nebo se vyskytneme v situaci, která nás tak nastaví sama), aby nás zaujalo jen a jen to okolo. Centrální vidění, seč to jde, vypustíme.

Když to zkusíme – nic nám nebrání si to zkusit hned – prvním poznatkem bude, že i když se hranice (hrany, horizonty, v podstatě čáry) mezi věcmi nijak nápadně nerozmazaly, přesto ztratily veškerou relevanci a jako hranice už v pohledu neexistují.

Vidíme wuji, svět bez hranic, jak říkají Číňané. (Wuji je opakem – nebo spíš rodičem – taiji, což je moment, kdy se hranice zjeví.) Kdoví, jestli náš pohled většinu času nevidí nakonec zrovna toto – a jelikož na tom není nic k zvláštního vidění, tak čas od času vyloupne hranu toho či onoho objektu.

Toto nastavení je shodné jak pro největší nudu, prázdeň, tak pro úžas! Snadno můžeme tímto „absolutním díváním se vedle“ z nudy do úžasu přecházet.

Stačí žasnout – musíme si říkat, co to je? Nejlépe se žasne při nádechu, při mírně otevřených očích, uvolněné čelisti atd.

Žasněme při každé vhodné příležitosti, a příležitosti hledejme nebo vytvářejme.

Konečně, na jedné právě sdílíme účast: TEDx.

prezentace…, …jsem moc zvědavý na zbývající – včetně Adama Gebriana, kterého jsem už zažil a žasnul jsem… Čisté vedle, bokem, kolem, mimo, za, napříč… :o)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.