tak se ptá Jaromír Typlt!

Sunday, 11. December 2011

Je to rozhovor o Špálovce a trochu i o Havelce pro časopis Ateliér.

Opravdu nejistá nejistota

Po dvaceti letech jsi se vrátil do Špálovy galerie. Znovu tě to postavilo před úkol promyslet si její prostory, a něčím možná i připomenout, co sis tu vyzkoušel už na první výstavě. Pamětníci vyprávějí, jak tehdy klopýtali pološerem, ve kterém se daly tušit jakési obrazy. A takhle vystavená-nevystavená, ve tmě utopená plátna, připomínající se jenom obrysem, visí i na nové výstavě Převod síly. Je pro tebe tak důležité, zapojovat do svých výstav i něco, co si vlastně nemůžeme prohlédnout? Upozorňovat na to, že o něčem jen víme, ale nevidíme to?

Máš pravdu, to je moje snad hlavní životní starost: koukat, jak se vidění s věděním jednou naprosto vylučuje, podruhé naopak umocňuje. Stejně tak mě zajímá nevědění a nevidění. Všimnout si, že něco nevidím, to už je přece výkon!

Výstavy se normálně dělají, aby na nich něco bylo vidět. Mně je tahle samozřejmost odedávna protivná, pokouším se občas dělat výstavu, která míň ukazuje a víc prostě jen je. Na vizualitě máme všichni závislost, občas mi ale připadá důležitější, že se něco fakticky stalo – i když to zrovna není moc vidět.

Jenže ty obrazy ve tmě nakonec zaujaly podstatně větší prostor, než jsi původně zamýšlel. Na vernisáži jsme je ještě mohli zažít jako protějšek projekce od Hany Pýchové, a jejich obrysy se navíc zvýrazňovaly i v kratičkých záblescích světla, podobně jako se při tom dala zaznamenat i spletitá struktura pokrývající zeď. Proč se pak v tom sklepení rozhostilo takové prázdno? Vrátilo se téma z první výstavy?

Ne, v podsvětí Špálovky má být jiná tma, než byla před dvaceti roky v patře. Žádná temnota přeplněná imaginací, ale prostě jen nula, vyprahlost. Měl jsem nedávno zážitek nicoty, který mě zaskočil – a to jsem si bláhově myslel, že mám v „ničem“ trénink.

Takhle „nijaké“ prázdno by se určitě dalo přijmout jako záměr. Ale ty jsi přece v tom sklepení chtěl nejdřív postihnout něco jiného, a to nelze smazat jenom technologickým fatalismem. Proč dávat zvláštní význam tomu, že shořel projektor? Teď ten podivně přebývající, v podstatě nevyužitý prostor může trochu připomenout tvou výstavu našepsovaných a nepomalovaných pláten v brněnské galerii Ars, dost příznačně pojmenovanou Bůh. Tehdy jsi ovšem narazil na nějakou mez svých možností, kterou bylo možné přijmout jako „vyšší řízení“. Proti tomu nefunkční techniku ve Špálovce stačilo jednoduše nahradit, nebo ne?

Svým studentům bych to netoleroval… Ale vážně, pro mě je určitě těžší sehnat projektor než namalovat obraz. Trvalo mi, než jsem si byl jistý, že v té tmě mají vznikat dva paobrazy, Hančin simultánní a druhý přicházející s občasným zábleskem. A potom, než abych tu vybouchnutou instalaci opravil, tak jsem raději začal zkoumat, jestli to nemělo být ještě jinak. Výchozí pocit byla ona vzdálená neurčitá světýlka z Tibetské knihy mrtvých. A tak teď vychází veškeré světlo jen ze zrnění malé televizky z osmdesátých let a osvětluje portrét naší rodiny z té doby při sledování televizního programu.

Stejně je tam té prázdnoty najednou tolik, že není úplně jednoduché ji „zaplnit“ nějakým smyslem. Neubránil jsem se pocitu, že jsem takových vyprázdněných galerijních místností viděl vlastně už docela dost. Nepočítá se už příliš s mojí ochotou přikládat holým stěnám takový nebo onaký zásadní význam a zapuzovat dotírající myšlenky, že by vlastně mohlo jít o pouhé nedopatření, nezvládnutí nebo nedotaženost?

To je mi jedno. Celá ta výstava je jakoby maskovaná zrada, a to podzemí zvlášť. Jenže zároveň se věci nečekaně potvrzují. V té zadní místnosti se v odlesku vyplotrované koruny ořešáku objevilo jakési křížení – a to je prakticky shodné s dvoumetrovým pastelem, který jsem v galerii namaloval během instalace. Ještě jsem nerozklíčoval, čím ten zrakový jev vzniká.

Zdá se mi, jako by tě bavilo vyvolávat různá podezření, která ani nevyvracíš, ani nepotvrzuješ, ale živíš je tím, že je prostě necháváš otevřená. Na jedné straně se dotýkáš hodně velkých témat, ale zároveň jako bys měl neustále potřebu zahrávat si s pokleslostí…

S pokleslostí ne, s tou ať si hraje ten, kdo se cítí povýšeně. Práce s banalitou či s kýčem je už dávno trapně předvídatelná, to bych se ukousal nudou.

Dobře, ale tvoje zarámované akvarely v přízemí Špálovky mají připomínat někdejší prodejny Díla, podniky ne zrovna nejlepší pověsti. Litanie nahraná na základě tvých textů se vtírá do ucha v podobném tónu jako kolektivní modlitby na rádiu Proglas. A k dovršení všeho paralelně se Špálovkou otevíráš v galerii Havelka u Jitky Grígerové výstavu s názvem Shop, která skutečně nabízí dárkové předměty. Tvoje vlastní! Při tom všem varuješ, aby to nikdo nebral jako ironii či parodii. Že je to „doopravdy“.

To jsem se asi jen neuměle bránil, aby se to nespláchlo pod „koncept“. Tedy koncept v jeho nedůstojné zlidovělé podobě, kdy už jen vysvětluje. Když ho pochopíš, tak máš pokoj. Autor má záměr, divák ho pochopí, není to idyla? Jenže já skutečně nevím! A když vzápětí vím, stejně nevím, co to vědění je.

Chceš srovnávat nevědění s blouděním po prodejně? Místo samostatné výstavy jako bys nás přizval k nákupu ve výstavním předsálí…

Ta stánkařská estetika je tam záměrně. Havelku dělí od Špálovky vzdušnou čarou asi padesát metrů, obě výstavy chápu od začátku jako vzájemně komplementární: Shop jsem si představoval jako svého druhu vyluštění či odkódování Převodu síly. Jsou tam věci, které ve Špálovce schází. Například chápání vlastních věcí jako produktů.

Přitom ti leckdo nemůže zapomenout už to, jak jsi „vyprodával“ svoje obrazy v brněnském Domě umění, a to i s katalogem připomínajícím nejodpudivější supermarketové tiskoviny…

Rozhodně jsem se nepokoušel o remake Domu umění. Pro mě to není koncept, ale prostý fakt, že jsem se konečně dostal k tomu, abych motivy z kreseb vyšíval na trička a motivy z obrazů tiskl na hrnky nebo propisky. Naprogramoval jsem i regulérní e-shop na kokolia.biz/art.

Ale co ti to přináší? Vždyť děláš něco, co není tvým úkolem, protože to množení nějaký překupník dřív nebo později stejně udělá za tebe. Proč se na něčem takovém potřebuješ sám podílet?

Strach z komerce je asi nějakej mindrák z mládí, který musím překonat. Podobně mě štvalo, že mi nikdy nenabídli členství ve straně, takže jsem jim nemohl říct, že odmítám. Kdo ví ovšem, co bych ze sebe v reálu vypravil.

A opravdu ti nevadí, že tím vyvoláváš mnohá nedorozumění, včetně těch nejtrapnějších?

Ale galerie je vhodné pole pro nedorozumění! Není důvod, abychom chápali autora. Nemusíme chápat ani sebe. Stačí, že chápeme „cosi“. Nevíme ani co. Můžeme se kardinálně plést. Naší povinností je pouze zážitek. Ten jednou vznikne dotekem s čímsi prapůvodním, jindy zase s tím nejumělejším. Trapnost je vítaná, občas dokáže pohnout i s rutinéry. Já míním mít svobodu ke všemu.

Za takovou svobodu se ale dá zaplatit i vlastní pověstí. Jinými slovy: ano, buď si svobodný, ale nechtěj, abychom Ti nadále důvěřovali tak, jako předtím…

Mně se vůbec nelíbí mít lepší pověst, než jsem. To už raději horší. A jsme mimochodem u obecného dilematu, jestli člověk má být autentický, i když je třeba blbý, anebo se má snažit být lepší, a tím o sobě vlastně lhát.

Připadá mi, že svého diváka vlastně vyzýváš „důvěřuj mi, protože důvěřovat mi je krajně nejisté. Chci Tě uvádět do větší a větší nejistoty a zjistit, kam až může zajít Tvoje důvěra.“

Ne, důvěru lidí takhle nezkouším, i když prvek citového vydírání v tom zřejmě je: podívejte se, v jaké nejistotě žiju. Zároveň ale právě to je moje mise, připomínat základní, opravdu nejistou nejistotu.

Těch misí máš zjevně víc, jednou z nich je určitě upozorňování na určité myšlenkové vzorce, které mohou být použity stejně tak při malování jako třeba v sebeobraně. Název Převod síly odkazuje zcela zjevně k tradičním východním bojovým uměním… Co vlastně sleduješ tím, že to, co cvičíš, zpracováváš i výtvarně?

To je jako převodovka na autě. Jiní malíři mají to štěstí malovat karosérie, já se pořád hrabu v ladění motoru. Pozoruju u sebe nezájem o to, jak síla dopadne, o její účinek, a naopak přímo posedlost tím, jak probíhá. V taiji síla běží jako vlna z jednoho konce těla na druhý, cestou ji lze ovlivnit pouze nepřímo, přizpůsobováním vnitřního terénu těla. Můžu jakoby měnit skupenství tím, že uvolním jedna místa a vypnu druhá. Při malování je to zas trošku jinak, ale ne zas tolik.

A ještě jeden aspekt z taiji zmíním: přece jen je to bojové umění, nesmíme tudíž svou sílu prozradit. Špálovka stejnou měrou, jako cosi prozrazuje, tak to taky kamufluje.

A můžeš mi teď tajně prozradit, co tam kde kamufluješ?

Věci na výstavě mají různou hloubku, dosah, vůni, různé vzájemné vztahy, případně bolestnou absenci vztahů – a taky různou míru ukazování nebo skrývání se. Úplný popis by byl úmorný, a navíc alibistický. Rozhodně bych se neskrýval za nějaký „záměr“ nebo za sofistikovanou síť významů. Jednotlivé kusy jsou pro mě individuality, se kterými vyjednávám, přičemž nikdy nevím, co ještě vybalí. Jenom letmý a neúplný přehled různých pólů: radost z obyčejného akvarelování u krajin, kvázi-čínská malba tuší, vybičovaná vizualita a virtualizace u té prostorové grafiky. Namalovaná tma v obraze Pohledy, šílená tabulka čísel k pastelu, který vypadá až příliš spontánně načmáraný, osobní indoktrinace u Litanií a lhostejnost k divákovi v temné komoře. Nedokončený a tím průhledný obraz Věty. Nebo obraz pro Karla Tutsche, na kterém má každý tah štětcem odpovědnost za nahrávku mentálního dialogu, a vedle toho stejný motiv, na němž rukopis vytvořil stroj. Tajné kresbičky podle klasiků, plátno namalované na plátně z roku 1990, smyslová pointilistická Osika, ale za každým lístkem prosvítá číslo. Jednou jde o povrch sám, jindy o hloubku vynesenou na povrch. Objekt Kostra hromady je skutečný model toho, jak vypadají spojnice středů brambor nebo jablek v hloubce hromady. Nepředpokládám, že návštěvník poměry těch věcí rozečte, ale jeho očekávání, že jsem si s tím dal práci aspoň já, určitě nezklamu. Strašně jsem se na té výstavě nadřel, a to právě na tomhle.

O tom, že se ze všech těch útržků přinejmenším tobě něco skládá, víme už z podrobného popisu výstavy, který jsi na svém internetovém blogu zveřejnil těsně předtím, než se Špálovka otevřela návštěvníkům. Dokonce jsi naznačil, že celá výstava se vlastně může poskládat do tvaru podobného větě. Mám si to představit jako křížovku, ze které mi nakonec vyjde slavný citát?

Hádanka je to v první řadě pro mě. Nejdřív přijde intuice, že se v té výstavě má jakýmsi způsobem objevit podmět, předmět, přísudek… Že to má mít melodii jako věta. A pak zjišťuju, jak se na kterém místě konkrétně vyslovuje. To je klasický tvůrčí proces.

Ale pokud dobře chápu, asi tě zajímá víc gramatická forma věty než její „přeložitelné“ sdělení.

Na příběhu si všímám gramatiky a v gramatice vidím příběh, nechtěl bych zůstat jen na jedné straně.

Už na základní škole nás učili, že věty mívají různý způsob – oznamovací, rozkazovací, tázací… Špálovka tedy promlouvá v jakém způsobu?

Jakýsi způsob zřejmě má. Snad se blíží větě přací, jako tobě dobře známá věta z jednoho válu mojí kapely E – dlouho jsem se rozhodoval, jestli ji zazpívám i na vernisáži v Havelce: ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.