tajenka

Wednesday, 7. March 2007

Otec vyplňoval křížovku a najednou narazil na oříšek: český malíř na sedm. Zná jenom mně, a kupodivu, podle příčného směru mělo jméno taky začínat na K. Nakonec se ta legrační možnost, že by tam mohl napsat vlastní jméno, stala skutkem.

Mám obavu, že to bylo první zadostiučinění po těch dlouhých letech, co se zemědělskému inženýrovi a skladnici ukázalo, že se jejich syn upíše tomu záhadnému oboru, kde se kreslí nahé baby, vystavují nesrozumitelné výkřiky, a v němž se lidi chovají pokud možno nepředvídatelně až psychopaticky.

V době, kdy jsem se rozhodoval pro malování (nic jsem nerozhodoval – jen jsem strašně chtěl malovat), jsem se ujišťoval, že rodina je nebezpečná zátěž, která mě strhne, jakmile mě malování donutí všechno odhodit. S jistotou rodiny jsem se cítil vydíratelný a korumpovatelný, anebo aspoň přístupný kompromisu. Stejně tak vědomí, že mě někdo oplakává nebo chrání, by mě možná ochránilo před největším zoufalstvím a samotou, se kterými se člověk v malování nutně potkává, když hledá pevné body a společnou řeč.

Osobně bych chtěl vlastní ratolesti uchránit od těchhle zkušeností; avšak když jsem je zažíval sám, byl jsem v sedmém nebi. Pro rodiče to musel být útrpný pohled. Jenom průběžně registrovali, že syn má vlasy po lopatky a pak zas dohola, nedbá na oblečení, žije bohémsky, sebezničujícně, je nešťastný a maluje vysloveně nepěkné věci. Snažili se na tom najít něco pozitivního a dokázali mi fandit, i když jim bylo nepředstavitelné, za co vlastně kopu.

Několik náznaků, že to se mnou není úplně zabité, získali už dřív. Prvním takovým byla asi zmínka v Rudém právu, dalším roura od Havla, pak zjištění, že existoval Tripon Kokolia, chorvatský barokní umělec, což se zdálo vysvětlovat, proč se nám po generacích sedláků narodil zničehonic malíř. Moje působení na AVU sledovali se starostí. Kvůli nim jsem bezpochyby přednesl i úvodní řeč k výstavě diplomantů. Profesuru bych asi stále odkládal, kdybych si neříkal, že zrovna takovou věc rodiče ocení. I před volbou rektora jsem se jich ptal, zdali by si to přáli. Nerozmlouvali mi nic, ale říkali, že zdraví je přednější.

Prostě se v posledních letech snažím kompenzovat aspoň symbolicky tu jejich oběť. Mám stále pocit, že nedostatečně. Naši jsou ale posedlí luštěním křížovek, což je svébytný svět, kde se něco na pět kříží s něčím na šest, oni tím žijí, přetahují se, kdo bude luštit kterou křížovku, nosí v hlavě jezero v Etiopii a španělskou řeku a další balastní informace, použitelné leda v křížovkách. A jestli se jim tam teď díky vhodnému složení písmen dostalo i jejich rodové jméno, tak víc už opravdu nelze chtít.

původní komentáře: 

1 Arthur Dent[[openidhttp://openid.cz/adent]] WWW 07.03.2007, 13:56:55

Kdybych si mohl vybrat, zda bude mé jméno v učebnicích nebo v křížovkách, věru bych neváhal! A nejen kvůli rodičům.

2 Karpíšek WWW 14.03.2007, 20:23:56

Tak to je krásné. Jste šťastný muž! :)

3 spoon WWW 16.03.2007, 12:19:57

zvlastni podoba zadostiucineni – ale krasna ;) Gratuluji!

4 # m. WWW 25.02.2008, 11:02:14

to je skvělý zadostiučinění rodičům !… a důležitý… paradoxně.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.