sympozium Osmdesátá

Thursday, 27. January 2011

K výstavě 1984–1995, která probíhá v brněnské Wannieck Gallery, a jejíž kurátorem je sběratel Richard Adam, se Tomáš Císařovský, Jiří David a Martin Dostál rozhodli uspořádat sympozium. Postavil jsem k tomu účelu jednoduchý web www.osmdesata.cz a dostal jsem na sympoziu 15 minut pro svůj příspěvek. Všechny příspěvky jsou i na webu České televize.
Myslel jsem, že si v den sympozia vyslechnu všechny příspěvky a jen doplním, co mi v nich scházelo k úplnosti. Jenže jsem zapomněl, že nám ve stejný den začaly přijímačky, a tak jsem mohl dorazit až ke konci. Do blogu vkládám pár odstavečků, které jsem rozepsal, ale nedopsal, a s nějakými řečmi okolo jsem je tam přečetl.

Milí a vážení účastníci sympozia!

Jsem stejně jako naprostá většina z vás velmi potěšen, že se Richard Adam podjal onoho skvělého skutku, prolezl sbírky sběratelů a regionálních galerií a s étosem a obětavostí mu vlastní dotáhl k uskutečnění výstavu malířů osmdesátých let.

Na druhé straně mi nepřipadá nijak zvláštní – naopak se mi to zdá příznačné – že po vystavování věcí z 80. let není žádná zvláštní poptávka.

My se nad tou dobou dojímáme, jak jinak, bylo to naše mládí. Ale taky je to historie, která není o nic více zapadlá či zneuznaná, než třeba 70. léta.

Přiznejme si, kdo dneska jsme: páprdové ve věku, kdy potřebujeme milenky, abychom si potvrdili, že se nic nezměnilo – změnilo se ovšem všechno.

Nenechejme se ukolébat tím, že nás konečně kupují, vystavují, zvou do televize, publikují rozhovory, dokonce že nám občas tzv. obyčejní lidé píšou dojemná psaní, eventuálně nám tu a tam někdo spiklenecky sdělí, že jsme stejně nejlepší. Nejde o nic jiného, než setrvačnost. Naše zásluha je, že jsme se toho dožili.

To, že se nám pořádají retrospektivy a vydávají reprezentativní monografie není příznakem vzrušující aktuálnosti, nýbrž jde o průvodní znaky zasloužilecké usedlosti.

Pokusíme se tedy dokázat, že jsme ještě dnes nespoutaně provokativní? Jenže těžko ze sebe můžeme udělat něco zajímavějšího, než padesátileté diblíky.

Dospěli jsme do věku, kdy si nemůžeme na nic stěžovat, jelikož náš generační výsek je fakticky u moci a nese odpovídající díl odpovědnosti.

Neměla by nás šálit ani skutečnost, že mnozí učíme na uměleckých školách a máme tudíž příležitost podstrčit začínající generaci naše návody. Které se někdy dokonce i ujmou.

Dostáváme se do situace neškodných klasiků. Koho dneska zajímají jména jako Mainer, David, Kvíčala, Róna a všechna ta další? Kokoliu z toho samozřejmě ani v nejmenším nevyjímám. Před pěti nebo deseti lety jsme snad ještě měli zbytek aury, mezitím jsme postoupili do oblasti stínu. Opakuji, nenechme se zmýlit projevy poct, se kterými se ustavičně setkáváme. Ujišťováním o vlastní aktuálnosti se jen přiznáváme k hrůze ze zapomenutí. Jsme tak odvaření, jako se před námi podařilo dokonale odvařit generaci 12/15 – možná částečně i naším úsilím, patrně v rámci boje vybledlosti proti obstarožnímu existencializmu či grotesce.

Ale třeba Vaněčka lze na rozdíl od nás pořád ještě objevit. Výjimkami z generačního útlumu jsou snad taky Kovanda a Skrepl – ovšem ti si fázi na výsluní čerpají s časovým posunem. Případně Stratil, i když u něho je to spíš než dílo samo záležitostí osobního performačního nasazení. A jestli do „generace 80. let“ patří Igor Korpaczewski a Jiří Petrbok, pak bych si dovolil vyjmout z pomyslné propasti nezajímavosti i je.

Vciťte se do pohledu pětadvacetiletého současného umělce. Vidíte tu kosmickou vzdálenost k jakési zaprášené generaci 80. let?

A k tomu naprostá neznámost naší generace v zahraničí. Co na tom, že si každý hýčkáme oněch pár pěkně znějících záznamů o výstavě v nějaké světové instituci. Těch našich hvězdných pět minut slávy se už dávno nepočítá. Opět zase asi jediný Kovanda se tomuto smutnému schématu vymyká.

A tak jsme teď se svým mocenským aparátem vyrazili na obranu našeho uplynulého mládí. Moc interpretace je ze všech mocí nejmocnější, je tou pravou mocí, protože má vždycky poslední slovo.

Nemluvím ze sebemrskačství. Mluvím o intenci, kterou v sobě toto sympozium má. Tou je, kromě nostalgického zavzpomínání a pochopitelných emocí, jistě také obhájení důležitosti našeho fenoménu. Potvrdit, zabezpečit hranice, leda v některých bodech velkoryse připustit určitou revizi. Přirozeným zájmem nás, insiderů, je pracovat na opevnění a na bedlivém zvažování, koho pustit dovnitř. Vůbec se mi nelíbí, když se autoři fixují na výklad dějin.

Já bych raději, abychom se doznali; po čtvrtstoletí se přiznejme, že jsme zradili, že jsme zůstali trapně regionální, ačkoli jsme se alespoň zčásti snažili otevřít průvanu ze světa, anebo alespoň zčásti se snažili být autentičtí. Byli jsme možná tehdy slibní, a nevypadá, že jsme slib splnili.

původní komentáře: 

1 zuzi WWW 27.01.2011, 08:17:42

Dobrý příspěvek, ještě než jsem dočetla uvažovala jsem v jakém duchu a rozpoložení jste se necházel, když jste ho tvořil.. zda je to sebehana, lehká mozartovská rozvernost, krutá sebereflexe, ponor postmoderního umělce, či pokora, úcta… poslední dobou pozoruji, že se kdekdo přestává brát vážně, snad lépe se tak člověku v týhle době s tímhle pocitem žije, včera jsem obdobný lehký tón shodou okolností zaznamenala i u známého \"tragéda\“ Petra Koudelky:
http://www.radioservis-as.cz….htm
Trapně regionální… hmmm, těžko soudit. V knize esejí Caffé fatal Josefa Kroutvora je úplně poslední esej o současném výtvarném umění. Stojí za přečtení.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.