světelný svět

Saturday, 2. October 2010

Podívejte se na stín olistěného stromu – honem, dokud nepřišel listopad. Stínový obraz není prostou siluetou velikána vrženou ve směru od slunce na zem, jak by se snad dalo předpokládat. Vidíme, že projekce listoví je různě rozostřená – podle toho, jak vzdálená je větev. Ta rozmazanost má navíc zvláštní tendenci k okrouhlosti. Světelné sloupy, které se prodraly korunou, se na zemi promítají jako průniky shluků kruhových skvrn nebo i jako jednotlivé zářící kotouče.

Z míry rozostřenosti plošného obrazu by se asi dal zpětně rekonstruovat prostorový tvar celé košaté koruny. Tedy celé ne, některé informace se ve stínu k nerozeznání slily, ale vzdálenost určitých bodů by se odvodit dala. Docela by mě zajímalo, jak by podle toho strom vypadal, zajímalo by mě právě to, jak se projeví onen nedostatek informací. Otrokům v Platonově jeskyni se svět nejeví plochý, dokáží ve stínu spatřit hloubkovou vzdálenost, ale nemají šanci – a doslova nevidí ani důvod – rozkódovat prostorovou informaci v těch místech, které splývají.

Já ale chci ukázat ještě jinou věc. Ty světelné stopy jsou kruhové, protože slunce je kulaté. Ve stínu pod stromem fakticky vidíme desítky nebo stovky sluncí! Jejich obraz se tu zjevuje stejně, jako ve vašem foťáku: díky průchodu úzkou štěrbinou. V aparátu je navíc přidaná čočka, ale ta je tam jen kvůli zmírnění optických vad. Pro obraz sám naprosto stačí štěrbina.

Otvor funguje jako výběrový filtr pro světelné paprsky, které si jinak lítají všemi směry, jak se jim zachce. Do dírky se lapí právě ty, které na ni zrovna zamířily; paprsky dopadající vedle jsou vyřazeny. Sama štěrbina stačí na to, aby se paprsky ukazovaly organizovaně. A protože s sebou nesou charakteristiku zdroje nebo povrchu, od kterého se naposledy odrazily, dají nakonec dohromady obraz všech těch povrchů a světelných zdrojů. Paprsky zleva se promítnou napravo a ty zprava nalevo, obraz se nám jeví převrácený.

Štěrbina rozdělí svět na světy dva: venkovní a vnitřní. Ale zabývejme se ještě chvilku samotnou štěrbinou. Čím je otvor menší a tloušťka jeho okrajů tenší, tím ostřejší obraz dostaneme. Byť se tím snižuje též množství fotonů a obraz bude tím slabší.

Rozšiřování štěrbiny je na první pohled nezajímavé. Obraz se rozmaže až k nerozeznání a celý efekt je stále méně zbadatelný. Zato však pro nás tato předmětová metafora začne být skoro univerzální: jakýkoli alespoň trochu dutý povrch jsme najednou schopni považovat za kameru obskuru. Za něco, co vytváří vnitřní svět. Místnost s oknem nebo hrnek, obojí fungují jako aparáty ke třídění paprsků. Jistě, oknem se díváme ven, ale v této chvíli si chceme všimnout faktu, že světlo, které vchází dovnitř, kreslí na stěny obraz venkovního světa. Je jen silně rozostřený. Strpíme-li tu zneklidňující rozostřenost, odmění nás představa světelného světa zilionkrát promítaného do každé dolinky, dutinky, kapsičky, do každého záhybu.

Zkusím té představě přidat ještě jedno patro. Vzpomeňme si na sloup světla, který se prodíral mezi listovím. Uvědomili jsme si, že v místě, kde dopadl, vidíme sluneční kotouč. Teď si zkusme dopředstavit, že každý ten kotouč znamená promítnutí nejen samotného slunce, ale celé oblohy. Slunce ten zbytek svým jasem sice mnohonásobně přesvítí, ale k projekci přece došlo. Vskutku, kdejaký průchod světla – mezeru mezi několika listy, nebo průrvu mezi mraky, ba i samotný horizont, můžeme považovat za štěrbinu kamery obskury. To, co považujeme za rozptýlené denní světlo, jsou ve skutečnosti nesčetné projekce obrazu světa.

původní komentáře: 

1 Velmi dobre.. marek WWW 02.10.2010, 11:16:21

Super, velmi dobre len tak dalej. =o)) ahoooj

Comments

taky jsem nad tím už přemýšlel. rozptylový kroužky! stejně tak u fotky není "rozostření" daný nějakou mlhavostí, ale tím, že se čím dál víc zvětšujou kolečka, který reprezentujou jednotlivý body.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.