sud kulatý rys tu pije

Sunday, 22. July 2007

V dětství jsem se rozhodl, že budu znát všechny rostliny. Napřed mi mamka koupila Naše listnáče, které dodnes umím latinsky, některé i poznám.

Pak jsem pokročil k půjčené Dostálově Květeně ČSR a začal si z ní systematicky vypisovat. Než jsem ji musel vrátit, rozpoznal jsem čtrnáct druhů pcháčů, všechny hořce a hořečky a ještě pár nějakých bylinek. V knize na pérových ilustracích zdaleka nebyly vyobrazeny všechny. Nato jsem z Našich trav nastudoval ještě několik desítek jílků, kostřav a srhu říznačku. Pozoruhodné však bylo, že v přírodě jsem z toho všeho nepoznal prakticky nic. Kdyby mě někdo zkoušel, moje znalost by se asi ukázala celkem slušná, dokud by mi neukázali kytku.

Stejně jsem na základě četby Kuchařky naší vesnice a Vrabcovy kuchařky uměl ve třinácti bezchybně odpovědět, jak se dělá bešamel nebo jak se kuchá ryba, ale neuvařil bych nic než čaj a vajíčko (ačkoli zde jsem udělal vynikající vynález, že obě věci můžu uvařit z jedné vody…).

I když jsem se v roce 1967 podrobně probíral Readovou Výchovou uměním, zabývající se dětským výtvarným projevem, nechápal jsem, o čem on píše ve skutečnosti – ačkoli jsem já sám byl bezpochyby příkladem malujícího dítěte a mohl vše napsané oprávněně vztahovat k sobě.

Moje sestra při vstupu na střední školu dostala učebnici Základy filosofie, kterou jsem jí zabavil a pořád si ji četl, ale co se myslí pořád tím subjektem a objektem jsem neměl tuchu. Sice jsem na základě té knížky napsal parodický filozofický traktát (půjčil jsem ho Markétě Uhlířové, třeba ho někdy oskenuju do kokopedie), a osvojil si ten divný jazyk – ale obsahem pojmů zůstala moje pubertální filosofická čtení zcela nedotčena.

Během studia AVU jsem měl náhlou a nutkavou potřebu zjistit, co je tón, louskal jsem dokola nauku o harmonii, knížku o akustice, o dodekafonii, dějiny hudby od Černušáka a Herzfelda, zkoušel jsem i číst partitury, zabil jsem tím nejmíň rok – ale neměl jsem žádný nástroj, tudíž ani nejmenší představu, co se zvukově myslí subdominantou nebo obratem akordu.

Taiji jsem cvičil asi tak od roku 1986, kdy se najednou dala kdesi koupit knížka o neznámém čínském cvičení, které jsem živě a v originále spatřil teprve po pěti letech v roce 1991.

Učil jsem se angličtinu z Moderní učebnice angličtiny, tušil jsem, že ji budu potřebovat, ačkoli se zdálo, že se za západní hranice v životě nedostanem. Pro výslovnost mi byl hlavním vodítkem Vlasta Burian s bramborou v puse. Mám obavu, že jsem I am vyslovoval i am.

V roce 89 jsem (naši) známou newyorskou kritičku Kim Lewin poprosil, ať mi dá přečíst nějaké své eseje. Věnovala mi knížku o americkém umění Beyond Modernism, kterou jsem se svou lepšící se znalostí angličtiny poctivě přelouskal – ale nebyly v ní obrázky, takže jsem si musel opět všechno jen představovat. Postmoderna vzniklá na základě četby v mé hlavě vypadala zvláštně, když jsem o rok později mohl své představy v Americe srovnat s realitou.

Společným jmenovatelem uvedených faktů, opakujícím se příliš často v průběhu mého života, je nepříliš sympatický rys: cosi mě vede zabývat se věcmi pustě teoreticky, naprosto odtrženě od praktické skutečnosti. Kdy si to uvědomím, dost se vyděsím, opravdu se není čím chlubit.

Ale spoléhám na to, že stejně jako se rození bordeláři v reálu projevují nezřídka jako nesnesitelní pedanti – snad protože je život donutil jejich jednostrannost radikálně kompenzovat – tak že i já jsem byl ve většině uvedených příkladů životem donucen vrhnout se doprostřed čiré praxe. Vrhal jsem se do ní možná o to víc. Kompenzační intenzita je nejspíš za tím, že jsem se nakonec věnoval kuchtění, malování, hudbě, taiji, angličtině, lesu aj. i prakticky, a že aktivně propaguju vysloveně ne-teoretické koncepty jako nevědění, úžas nebo naslouchání smyslu pro osud.

Tahle vada není jen mojí specialitou, vypadá, že masovatí. Mnoho z nás je diváků a surfařů, kteří znají bohatost života primárně z monitoru. Při vkročení do reálu to pak něčím kompenzujeme – kéž by to bylo bohatostí života.

původní komentáře: 

1 ann WWW 23.07.2007, 00:00:31

Souhlas. Knihy je dobrý přečíst, prostudovat ale pak je odhodit, \"zapomenout\“ a dělat to. Lidi se zaseknou v tý první fázi vzdělání, protože nemají odvahu přejít do té druhé. A někteří nedojdou ani do té první, nebo ji odfláknou, a nebo ty fáze obrátí.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.