školní práce Terezy Kučerové

Sunday, 20. May 2007

Tohle je další text, kvůli kterému mi nevyšel čas na tento milý blok. Tereza Kučerová měla dělat cosi pro školu, takhle jsem své odpovědi na její otázky autorizoval.

1. Výtvarné umění 21. století, čím vás fascinuje, čím pobuřuje?

Umění 20. století – nerozumím mu a zřejmě právě to mě fascinuje – moderní umění je většinou divné, schválné, ba pitomé. Proto mě baví objevovat v něm tu nesnadnou krásu, neboli vlastně nutnost, že to nemohlo být jinak. Takových je nás víc, kteří se z nenávisti k modernímu umění stávají nakonec jeho milovníky. Tvoříme mimoděk neformální společenství, jehož členem se stanete už tím, že se ponoříte do na první pohled protivného obrazu. Vymezil bych tento přístup nejen vůči masívní většině, které je výtvarné umění 20. století dokonale ukradené, ale i vůči skupině vzdělanců, kteří umění přijali jako kulturní příkaz a neprošli si tím odporem.

Vy jste se ale vlastně ptala na 21. století… To už mocný pojem umění závisí na kontextu téměř výhradně. Kontext se ale zákonitě jednou změní, budeme se pak divit, jak byl vůbec možný. S ním zmizí i ta moc. A co zůstane: zřejmě jen „umění“, že někdo umí udělat pěknou věc. Jako dnes nerozumíme, co obnášela scholastika, proč jí lidi vůbec věnovali čas, tak bude skoro nemyslitelné, že jsme se tolik spoléhali na pojem umění.

2. Z čeho podle vás pramení inspirace současných umělců?

Současní umělci vědí, čím se mají inspirovat, aby byli současnými umělci. Každý v oboru ví, že má dělat projekty s vazbou na veřejnost, použít nová média, být obsesívní, zábavný, znát terén, nepoučovat. Nejenže ví, co se dělá, ale nedělá taky, co se nedělá.

Mě ale zajímají víc než současní ti budoucí umělci. Ti však musí dělat právě to, co se nedělá. Přičemž zjistit, co chybí ve vzduchu vůbec není triviální úkol. V naší přirozenosti je všímat si přednostně přítomných věcí. Pro to je prospěšné pěstovat zvláštní cit pro absenci. Říše toho, co chybí, je nezměrná, toho co je, konečná.

3. Co je zdrojem vaší inspirace?

Inspirace znamená nádech. Jinak se nadechneme v katedrále, na vrcholku kopce nebo v komoře. Vlastně jen hledám místa, která mě donutí se nějak dobře nadechnout. Můžou i přidusit, když na to přijde. Zničehonic všichni dýcháme příslib jara, to ovzduší se náhle zjeví a my ho posloucháme skoro otrocky – a pak zas zmizí nebo se promění, stejně jako duch svatý, který si chodí jak chce. Přesto věřím, že se dají vytvořit podmínky, které silně zvýrazní pravděpodobnost, že duch sem přijde a spočine. Vyžaduje to nějakou intenzívní společnou starost. Nebo aspoň radost.

4. V každém uměleckém díle je nějaké sdělení. Co si vy myslíte o sdělení v umění?

To je obecně rozšířený omyl (ale samotnými umělci radostně hlásaný), že umění je způsob komunikace. Jistě, na obraze je vidět kupka sena, což je dejme tomu informace, společně s údaji o směru osvětlení, texturách aj. Jenže dokud vidíme informace, nevidíme obraz. Dokud vidíme, jak daleko jsme od obrazu, potud vidíme sebe, jak hledíme na obraz. Až když nevidíme rám, vidíme obraz. Jakápak komunikace mezi A a B, když jde o sjednocení!

Ale vyhovuje mi to slovo sdělení, které jste použila. Připomíná, že něčeho máte (třeba jarního nádechu) tolik, že uvítáte, když najdete způsob, jak ten přetlak s někým sdílet.

5. Myslíte, že lidi ztratili o výtvarné umění zájem, nebo se o něj naopak zajímají více než dříve?

Lidi určitě mají rádi obrazy a obrázky, to je snad zakódované v našem hardware. Bojím se jen, že obrázky jsou pro ně němé tváře, v podstatě neškodné, do nichž si dosazují vlastní pocity. Ze stejného důvodu pěstují ostatně své mazlíčky. Jenže němé tváře jsou němé jen pro toho, kdo nezná jejich řeč – nebo dokonce si ani nepřipustí, že by mohly nějakou mít. Výtvarné umění je napsáno ve výtvarném jazyce, což je cizí (v nějakém smyslu však ten nejpůvodnější!) jazyk se vším všudy, včetně toho, že se musí naučit. Ale protože pár vstupních frází výtvarného jazyka nakonec zvládá snad každý, a jelikož se o výtvarném umění dá do jisté míry mluvit i verbálním jazykem, zůstává tato skutečnost v pozadí. Znalost tohoto jazyka upadá, dokonce i mezi studenty uměleckých škol a teoretiky. Ať už lidi koukají na obrazy v porovnání s jinými obdobími víc nebo míň, rozhodující je, jestli to pro ně nejsou jen ony němé tváře.

6. Kdo je podle vás nejvýraznější osobností světového výtvarného umění?

Většinu umělců vidím jak na tácu, nemůžu si pomoct. To, co dělají, může být bohaté, výživné, chutné, ale je to prostě naservírované. Vidím ten tác jasně, i s okraji, a nic na tom nemění inteligence osob, erudice, sláva nebo snaha. U některých ale, nevím proč, jejich hranice celé neobsáhnu. Jsou větší než já. Tomuhle parametru u lidí říkám formát. Můžu si o nich myslet, že chodí na to svoje umění někam, kam si to neumím ani představit. Je jich ale málo, navíc tohle zařazování je čistě pocitové, můžu se kardinálně plést (respektive se nemůžu plést, protože se to nedá ověřit). Prošel třeba Bruce Nauman – ale další příklady s dovolením uvádět nebudu.

8. Myslíte si, že existuje evropská kulturní identita? Co je podle Vašeho názoru jejím základem, jaké hodnoty?

Že existuje, to je něco úplně jiného, než otázka, jak ji reflektujeme, definujeme a proklamujeme. Existuje samovolně, tak jak se ideje se v průběhu věků vrství do letokruhů – nejen lidi, ale i věci, části krajiny jsou rekordéry, na něž se ukládá záznam – a takhle „nahraná“ Evropa je prostě fakt. Máme ji v sobě i kolem sebe, skoro se o ni nemusíme starat. Starost je ovšem na místě, jelikož nahrávky, které nestáhneme, nezní, jsou mrtvé. Sice jenom pro nás, ale pokud si je nestáhne nikdo, tak pro všechny.

Co přímo Evropu identifikuje, na to líp odpovídají sociologové, historici a další odborníci, já bych dokázal leda pocitově konstruovat fantasmagorický algoritmus, zahrnující nejnemožnější protiklady, které my sami ovšem vnímáme harmonicky. V evropském algoritmu převládá dělení, napřed se podařilo rozdělit krevní pouto a rozvinout spolupráci na jiném než jen rodovém základě, pak se vydělil jednotlivec – pojmenoval se přímo Nedělitelný, individuum – aby ho zas o dalších pár století Freud dále rozštěpil na vědomí a podvědomí. A dneska je skoro příkazem, že člověk by měl za život stihnout víc životů, být akčním hrdinou, pornohercem, prožít romantický rodinný film, k tomu nějaké scifi, sitkom, psychologické drama a diskuzní pořad. A máme stres, že všechny tyhle role nestíháme. Tomu obsesívnímu štěpení říkáme svoboda a přehlížíme, že odštěpená částečka za svou svobodu platí samotou. Je zvláštní, že individualizmus nás nečiní automaticky odolné masovosti nebo rovnou totalitě, spíš jakoby to byl druhý pól téhož.

TK: A myslíte, že existuje idea, která by Evropu probudila?

Myslím, že se čeká na průser. Současná tendence ke spojení vznikla ze dvou světových průserů, jenže my už na to zapomínáme. Jsme v pohodě a od Evropy žádáme jen další zajištění a prohlubování téhle pohody. „Evropská myšlenka“ je dílem západní Evropy, odtud pochází nejen bohatství, ale i většina civilizačních principů, a nakonec i únava z toho všeho. Od nás z východu se spíš čeká, že přineseme, kromě folklóru a trhů, svěží krev ve smyslu „poturčenec horší Turka“. Alespoň já se přistihuju, že se v sobě snažím své východňárství přemáhat, všechnu tu chandru, provizorizmus, že se všechno nějak udělá, nějak domluví, to poddanské hudrování na vrchnost… Oproti tomu je onen příslovečný a obecně zatracovaný byrokrat z Bruselu mým pravým guru vnášejícím světlo a vzduch do zemljanky.

Evropa si užila nadmíru netolerance a nepřátelství, jsem hrdý na to, že dneska právě západní myšlení obhajuje práva slabších, toleranci a pluralizmus. I když se zároveň tážu, do jaké míry je tahle tolerance produktem lhostejnosti a zdali přetrvá, když se budeme cítit více ohroženi.

TK: Ale je vůbec možné ten dnešní zmatek definovat jako kulturní identitu?

Věřím, že myslíme ne mozkem, ale prostředím. Myslíme místností, ve které se nacházíme, architekturou, krajinou. Geografie Evropy je většinou velmi pestrá, plná enkláv, přirozených hranic i spojnic. I kdyby se ta kultura tady ztratila v jednom velkém víru, tak zůstane ta geografická myšlenková osnova, podle níž budou obyvatelé vidět svět, ačkoli by se od nás třeba geneticky lišili. Ovšem s oteplováním to teď vypadá, že ani geografie není nic tak trvalého…

9. Co pro Vás znamená kultura? Za člena jaké kultury se považujete Vy sám?

Takhle položená otázka mi sugeruje regály Petriho misek – v tom případě si představuju, že patřím do nějaké špatně umyté. Dělám si naději, že náležím do nějaké zmutované kultury, která se přesto může nečekaně a obecně osvědčit, jako se to stalo třeba u penicilínu. Nejsem středoproudař, cokoliv jsem dělal mě vždycky hodilo, málem proti vlastní vůli, do nějaké prapodivné menšiny. Jenže dneska už asi nikomu nepřipadám, že jsem mimo, když se jako malíř pohybuju na scéně a na Akademii učím novou generaci. Bez ohledu na to se pořád cítím příslušet ke společenství lidí vnímajících a uvažujících vůči oficiální kultuře „paralelně“ či „alternativně“. Ne, že bychom chtěli pořád dělat něco jiného, naopak si připadáme právě jako ta „normální kultura“ a obtížně chápeme, že český volič volí přednostně kanály, které mu jako kulturu nabídnou show s vyfabrikovanými celebritami.

10. Příroda versus kultura, kdo je vítěz?

Musím říct, že nad kulturou moc nepřemýšlím. Kultura je pro mě nepraktický pojem, tak široký, že pod ni spadne kdeco, i příroda pak dokonce vypadá jen jako jeden její pól. Jistě, když dělám v lese a pečuju o lesní kultury nebo na záhonu vyrývám plevel, tak se mi definice skutečně zužuje na ideu pěstování, jež nás chrání od chaosu. Jenže ten nebezpečný chaos má úžasný potenciál a kultura se od něj pořád musí učit. To se dnes celkem ví, naopak se myslím zapomíná na tu opravdovou hrůzu obsaženou v chaosu – nosíme ho stále s sebou, šťouráme do něj klacíkem a považujeme to za adrenalinový sport. Jeho elementární síla však překračuje naši představivost. A sama kultura zase snadno zplaní, přešlechtí se, promění se v kulturistiku, kdy se tělo pěstuje, dokud nevypadá nepřirozeně. Avšak pro člověka není přirozená ani kultura ani chaos, ale jejich svár. Všechny možné permutace společných příběhů dvou pólů jedné věci.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.