sen tam

Wednesday, 20. May 2009

Zdál se mi sen, ve kterém jsem byl dementní – nebo aspoň myslím, že jsem v něm byl dementní – o své demenci jsem jakožto dementní neměl žádné zdání.

Tím pádem jsem moc nevěděl, co se ve snu přesně děje: byla tam se mnou možná taky Eva, měl jsem pocit, že jsme na tom stejně, i když pro dementního jsou všichni dementní, takže možná dementní ani nebyla. Nabízeli nám pořád něco, možná léky či oblbováky – nevím, jelikož jsem byl dementní – ale postupně ve mně začalo sílit přesvědčení, že nás tam jen tak drží, že snad nás nějakým způsobem, jakkoli jsem kvůli své demenci neměl páru jakým, zneužívají. I když až teď si říkám, že jsme mohli být dementní z těch oblbováků – ve snu mě to nenapadlo – musel jsem být fakt dementní.

Pokusili jsme se o útěk, chvíli jsme ještě hráli blbé a pak jsme vyrazili ze dveří, napříč křižovatkou. Bylo to velké rozhodnutí, protože tam v tom původním prostředí jsme byli už dlouho, odedávna, co si má dementní paměť pamatovala. Možná tedy jen chvilku. Valili za náma, ale zdrželi se o moment překvapení, a taky asi počkali, až přejedou nějaká auta. Zase až teď si říkám, že nás přece museli dostihnout úplně hladce, my jsme se beztak zmateně motali mezi kolejemi, byť v tom snu jsem měl dojem, že prcháme cíleně a úspěšně. Možná, že náš útěk byl od začátku naprosto průhlednej a dementní, pro ně i zábavnej. Chtěl jsem odsud hlavně odvést Evu, dorozumíval jsem se s ní jakousi rozplizlou telepatií, beze slov, ale pro svou demenci jsem nebyl schopný si uvědomit, jestli slova chybí jí nebo mně. Ona byla ostatně jen takový světlý oblak, neuměl jsem si ji představit jako jinou osobu, pouze jako navinutou cukrovou vatu, kterou nesu před sebou. Pravděpodobně to byla moje pečovatelka.

Nevěděl jsem, že nevím, a nevěděl jsem ani o možnosti nevědět, fakticky jsem samu možnost nevědět neměl. To však nebylo v rozporu se sebevědomím. Sebe jsem si byl vědom jasně, v mé mysli kromě mně samého nic moc jiného ani nebylo. Sebevědomí se s demencí nevylučuje.

Že jsem byl ve snu dementní jsem pak usoudil podle minimálního množství podnětů, které mě tam zaměstnávaly. K tomu, abych se normálně nepovažoval za dementního, nemám vlastně jiný důvod, než že mě jak věřím zaměstnává maximální množství podnětů. Jenže ve snu jsem to minimální taky považoval za maximální. Podněty jsou z definice samo-zřejmé – ale jak uzřít, co je mimo naši pozornost? O své demenci se nemáme šanci dovědět, protože nás překračuje. Kdyby to byla vlastnost, tak by se s ní dalo ještě zacházet, ona je to ale absence vlastnosti.

Vždycky se mluví o tom, jak jsou sny fantastické; snovost s lehkostí zařídí střet naprosto nesourodých zjevů a výjevů. Avšak zde snil dement, tudíž i kvalita snění skončila na dementní úrovni. Obávám se, že to už přestávalo být snem, a co vypadalo jako fantastičnost začínalo být prostě demencí. Na demenci se nepřipravujeme, přitom většinu z nás jednou dostane. A ani se to nedovíme.

původní komentáře: 

1 1 VS[[openidhttp://vojtechseman.blogspot.com/]] WWW 20.05.2009, 20:24:56

Dobrý den. \"Demence\“ nebo \"skleróza\“ mi zní negativně, jako konkrétní nemoce. A to mi je těžký si přiznat, snad bych to použil jenom jako omluvenku jak to krátce vysvětlit ostatním. Sám pro sebe používám hezčí verzi, obecnou a sice, že o čem člověk neví, to pro něj neexistuje. Necítím se pak jako pako.

Fakt je to tak. Akorát nemám sny…

2 Možná úplně jinak Amanita 26.05.2009, 11:35:06

Oblak (Evy, něco nad Vámi – je dobré, že splývají), který ve Vašem vnímání jednoznačně představuje záchranu, držíte se ho za nějakou nitku, následujete ho – odvádí Vás ze světa, kde Vám kdekdo cpe nějakou zbytečnost. Ty v postupném souhrnu opravdu způsobují určitý druh demence, a přitom se může zdát, že je člověk \"in\“. Únik není pochopitelně jednoduchý, jde to pomalu přes různé nástrahy, které je třeba si uvědomit, nebývají zjevné. Povzbudivé je, a jsem o tom plně přesvědčena, že jste si byl sebe sama vědom a Vaše mysl byla prázdná. Podněty nezaměstnávají (snad jen procházejí). To je svým způsobem ideál, není-liž pravda? Pochybnosti jsou zdravé, ale také zavádějící a vyčerpávající. Přiměřenost. Snad odevzdání se oblaku, to je na Vás. Takže, Vladimíre, neskrývejte se na módní pojmy jen proto, abyste uniknul pozornosti, a buďte v klídku. Ama

3 koko. WWW 26.05.2009, 17:37:11

nevím, jestli byla mysl prázdná, necítil jsem se jako při dosažení zenové demence :o) – spíš jsem chtěl říct, že jsme všichni relativně dementní a nemáme nástroj, jak to zjistit – dosáhnout plně toho okřídleného vím, že nic nevím, se jeví nemožné – je tam jakoby škála od nevím, že něco vím, přes vím, co vím, po vím, co nevím – jenže pak je zřejmě taky oblast nevím, co nevím, a tam z principu nemáme žádnou páku, nepomůže IQ, soustředění ani nic – kolik tahle oblast zabírá nemáme ani zdání, vůči ní jsme všichni shodně a dokonale dementní, nemáme nejmenší odhad o její proporci, nikdy ho nebudeme mít

4 Amanita 04.06.2009, 22:40:53

Hmm, to zní jako hrátka se slovy. V zásadě je asi zbytečné \"vědět co víme\“, nebo \"nevedět co nevíme\“ se všemi přechody. Spíš je asi důležitější, jak to, co víme, nebo ještě lépe nevíme, že víme, v potřebném okamžiku použijeme. Takže až v akci se dozvíme, co všechno víme. A když náhodou nevíme, tak nás sežere vlk, nebo přejede tank, a pak už je vcelku jedno, co jsme věděli, že víme, ono nám to vědění je docela k ničemu, jsme-li sežraní anebo přejetí. Takže asi takto bych viděla to vědění – nevědění. Hlavně, že ještě nejsme sežraní, anebo přejetí. Takto totiž můžeme i říci, že asi něco víme, jenže paradoxně vlastně ani nemusíme vědět, co jsme to vlastně věděli. A tak pořád dokola. A je otázka, zda naše relativní demence má přímý vliv na to, zda ještě jsme. Ach, ta \"lehkost bytí\“ v nevědomí.
Ama

5 koko. WWW 05.06.2009, 08:59:30

- jasně, že proti hrám se slovy je nejlepší nasadit život, praxi.

Souhlasím, že až v akci se můžeme dovědět, že víme něco, co jsme nevěděli, že víme.

Díky tomu pak víme, i že něco víme.

Všimnout si, že něco nevíme, je ale oproti tomu daleko těžší, i když nás může taky naťuknout nějaká praktická akce, hlavní práce je však stejně s tím, abychom si vytvořili odstup, a tak nějak se přitom uviděli i se svým uzlíčkem vědění, a pak si pokusili všimnout něčeho, co tam chybí – už v tomhle přístupu se musíme překonávat, a zároveň ani nemůžeme vědět, jestli se fatálně nepleteme.

A v tom posledním – nevím, co nevím – nám zřejmě k ničemu není ani překonávání se. Tam prostě z definice nemáme šanci. To je kategorie úplně jiného řádu, za-kategorie. Ostatně ani nevíme, jestli taková oblast vůbec je.

Samozřejmě si hraju se slovy, co mám dělat, jenže v tomhle případě jde opravdu o termíny, vyhraňující svoje oblasti. (Mezi nimi nejsou přechody.) Čili – alespoň pro mně – mají obsah. A kdybychom například našli způsob, jak se kamarádit s tím nevím, co nevím, tak si sáhneme na život věčný.

6 Amanita 05.06.2009, 10:29:43

Skamarádit se s tím nevím co nevím, že to nevím – to mi přijde velmi lákavé, nevím cestu, ale přijde mi, že to může být žití v pocitu těšení se na něco, radostné očekávání čehosi. Samozřejmě ne ničeho konkrétního. Taková jen dychtivost, oči dokořán. Asi je to pocit bližší děckám, která ještě nejsou součástí \"systému\“. V reálu na to člověk musí být vypalý, musí se oprostit od termínů a ůkolů, taky od spousty negativních pocitů (strach, vztek, závist, nenávist). Ale i mnohdy zdánlivě pozitivních (lásky ke konkrétní osobě, touhy se něco konkrétního dozvědět atd.) Nevím jak to popsat. Jako jen tak vystrčit tykadla či anténky a být dobře naladěn. Je to něco jako poránu být fit, chtít vstávat s \"ranním kuropěním\“ a nezapnout si rozhlas ani TV, jen jít někam do háje zeleného a koukat. Je dobré si ten pocit pamatovat a ochránit a nenechat jej překrýt jiným. Asi by se našly v kulturní hstorii mnohé příklady. Asi je možné to také nazvat životem věčným. Vlastně se mi zdá, že mnoho lidí po tomto stavu touží, v reálu to vypadá tak, že se těší na dovolenou, na víkend na chalupu, do lesa na houby, na horskou tůru či na kolo. A je na to nalepena komerce – cestovní kanceláře, velké obchody se sportovním zařízením atd.
Také vidím hodně mladých lidí, kteří touží opatřit si domek na venkově, tam si hospodařit atd. Vliv četby, romatika. Touha dotknout se života věčného, jak jsme jej nastínili.
V tomto jsem skeptik, tudy cesta nevede. Jen pocit musí být naprogramován zevnitř. Jakýsi postoj k životu. Pak se možno dotýkat věčnosti všude a vždy.

Jinak můžeme zkusit matematiku, dvě minus jsou plus. Takže když nevím co nevím, tak vlastně vím všechno. Jenže nevím co. Takže mi zase zbývá jen ta akce v životě tady.
Kategorie jsou prima, ale nakonec se snaží rozdělovat kontinuum (dle dohodnutých nebo individuálních kritérií), jen proto, aby se nakonec zase sečetly k případnému pochopení celku.
Ama

7 Amanita 05.06.2009, 10:57:11

omlouvám se za překlep: třetí odstavec od konce, druhá věta, má být:
Ten pocit musí být naprogramován zevnitř.
Ama

8 koko. WWW 05.06.2009, 12:12:13

jak víme, že výchozí je kontinuum?

- a i kdyby bylo, stejně ještě může mít \"leta\“, nemusí nutně být homogenní

ani idea celku není samozřejmá…
:o)

9 Amanita 05.06.2009, 14:03:47

No jasně, kontinuum možná také není, takže další kategorie je nejistá. Natož pak výchozí. (Odkdy víme, že je něco výchozí, pane profesore?) Přistupme tedy na (spíše diskontinuální) množinu prvků v mnohorozměrném prostoru, vyvstane pak otázka hranice mezi těmi prvky. Tuším že E=mc2 (horní index), fyzičtí teoretici již určitě dospěli dál, ale ty rovnice jsou už mimo mne. Ve vzorci mi chybí čas, aha, vlastně je v té rychlosti, vztaženo na jednotku času – tam je možná řešení. Ze vzorce bych spíš soudila zdálky (a v krátkém čase)na homogenní kontinuum, z blízka (a v dlouhém čase)na nehomogenní, s více a méně zahuštěným prodstorem a ještě se to vrtí a přeměňuje, a to tak rychle, že to nestačím ani sledovat (tj. zachycovat ve vědomém obrazu). Právě proto se mi zdá dobré \"vypnout\“, koukat více z dálky a jen čekat, co se z toho vyvrbí, jaký pro mne viditelný tvar či situace (či pocit, dojem) se posléze objeví (v dlouhém čase, čili dlouhým díváním vystoupí něco podstatnějšího, takové delší teď (vždyť právě teď pro mne ani neexistuje. Jen proletí a bylo, nedovedu jej uchopit). A pak již jen jednám podle toho co vím a možná i nevím. Je to takové \"Jáchyme, hoď to do stroje\“, často ani nevím, co ten můj stroj použije pro řešení. Takže se asi nechci zatěžovat (pro mne) neaktuálními kategoriemi, které mne nejspíš omezují a nutí mě vidět ne celostně (to už si dost fandím, tedy jak mi to jen má biologicko-intelektuální povaha dovoluje). Jakmile začnu o řešení moc vědomě přemýšlet, zablokuji se, nevím, co z toho vím, mám vlastně využít.
A také vlastně jak je to s tím detailním vrtěním: některé teorie hovoří o tom, že i toto detailní vrtění mohu ovlivnit, budiž, ale pak už nevím, jak mám zvládat tu zodpovědnost, která mi z toho plyne. Takže se raději koukám z dálky, hraju piškvorky a snažím se, abych to vrtění moc nenarušovala. Copak vím, co je dobré a co je špatné? A tak se stále navracím k těm základním otázkám. Vše ostatní mi někdy přijde jako úniková výplň.
Co takhle se držet \"života věčného\"?
V poslední době mne docela zaujalo, že když fotím děti dlouhým časem (v příšeří, bez blesku), tak jakoby, viděno na obrázku, zmizí. Rozmažou se tak, že jsou jako duchové. Pokud ovšem nehrajeme \"na sochy\“ – to pak chtějí, aby byly krásné, až tak jsou neskutečně poslušné (jestli poslouchají mě anebo svou vrozenou ješitnost, to nevím). Kdesi jsem četla, že domorodci v právě objevené Americe Kolumbovy lodě \"neviděli\“, protože neodpovídali jejich vzorcům vnímání. Takže já například, jednostranně zaměřený \"fachidiot\“, raději žádné kategorie mimo svůj obor nedělám, aby mi něco neuteklo. Tedy, snažím se, seč můžu. V tom svém oboru kategorie asi musím respektovat, abych si s kolegy alespoň trochu rozuměla. I když s tím také mívám potíže.

\"léta\“ na kontinuu, hmm, to mi trošku koresponduje s orbitaly (prostory nejvyšší hustoty elektronů definované určitými hladinami energie a dalšími parametry -- opět kategorizace, abychom si to dovedli alespoň trochu představit); anebo by to mohlo být nabalování jevů na právě uchopený podnět. Je to vše krásně dynamické. Při tom malování se Vám to asi musí vymykat. Nebo máte pocit, že stíháte?

Teď mne napadá, zda se nesnažíte při malování to malované jakýmsi sobě vlastním způsobem obejmout, ve vší té proměnlivosti? Vždyť to snad ani nemůže být nikdy hotové. Ta čára, to je jen začátek, něco jako ty rovnice k teorie relativity, zatím se prý podařilo spočítat jen ty první, nejvíce zjednodušené.

Jen jsem nenašla kontinuum debaty k poslední poznámce – idea. Pokud by mělo jít o nějakou (pokud možno závažnou) ideu v mém příspěvku, pak snad jen tu, že se dobře bavím, hraju si, možná by se tedy hodilo nakonec vložit slůvko omluvy. Díky. Ama

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.