rybář lidí

Wednesday, 22. August 2007

Na nic jiného nemá cenu myslet, než jak zachránit svět. Nemyslím nutně onen svět, o němž se dovídáme ze zpráv, ten povlak na zeměkouli sycený lidskými tragédiemi – ať si každý zachraňuje to, co za svět považuje. Můžeme chtít zachránit vzdálené světy, ale stejně neunikneme volání, abychom nejdříve ze všeho zachránili ten, který nám mizí přímo před očima. Který za nás nejen nikdo jiný nezachrání, ale dokonce ho nikdo ani neuvidí.

Ale jak ho zachránit? Bude potřeba odhodlaný výraz záchranáře a scénář, který nespravedlivě nadržuje hlavnímu hrdinovi? Možná někdy taky, ale už od studentských let pěstuju – možná na první pohled trochu podivné – přesvědčení, že klíčem k záchraně světa je metrika.

Skutečně: věřím, že má cenu se usilovně zabývat metrikou. Ne, že by nebyly jiné hodnoty, ale proto, že metrika je to jediné, co můžeme na světě opravit.

I ti, kdo řeknou, že o žádné metrice nic nevědí, na ni plně spoléhají. Mezi lidmi se setkávám nejčastěji s kombinací těchto dvou nesourodých systémů: sebestředného, v němž se význam věci měří prostě vzdáleností od středu, čili od nás, a kubického – ten je považovaný v protikladu k předchozímu za „objektivní“ – ve kterém počítáme se světem jako se systémem krychlí, obsahujících další krychle atd.; jejich hranám lze přidělovat metrické jednotky, měřit svět (ne významy…) a všechny jsou vázány pravoúhlou sítí.

Metrika je mustr, kopyto, kanava, osnova, rastr, mřížka, síť, poměry, geometrie, kterou aplikujeme proti neznámu. O neznámu nemůžeme z principu nic moc říct, je to mračno, ve kterém ojedinělý Apolónův šíp ozáří jen svou dráhu. Přesto chováme naději, že když mračno takovými sondami dostatečně důkladně prošpikujeme, že o něm získáme lepší ponětí.

Neznámo po takovém zmapování začneme mít za známo, znát ale budeme vždycky jen vlastní metriku, síť, zatímco o tom „mezi“ se dovíme leda nepřímo – když bude vektorům klást odpor.

Nechci ale nyní mluvit o neznámém, bezhraničném, wu ji, o tom je řeč jinde, třeba tady. Nýbrž o tom, že různé metriky nejsou jen nějaké konstrukce bez příznaku. Pitomá metrika učiní náš svět pitomým. Budeme se v něm pohybovat pitomým způsobem po pitomých cestách, budeme mít pitomé plány a pitomé představy a přirozeně uvěříme, že pitomost je normální. Zmíněná populární schémata, sebestředné i kubické, jsou pitomé dost.

Raději chtějme metriku „inteligentní“ (vykládám si etymologii slova inteligence – možná svévolně – jako „umět číst mezi“, všímat si souvislostí), která bude umět vyplnit svět, přitom umožní ohniska, středy. Přičemž odliší, ale i propojí vnitřky a vnějšky, tady i tam, bude stabilní, přesto bude přenášet pohyb, dokonce bude mít vlastní „engine“, dynamiku, proměňující její vlastnosti, zároveň bude dost jednoduchá na to, aby se dala nosit v hlavě, a dost bohatá na vazby, aby svět s ní byl bohatý, musí se do ní vejít věci maličké i nekonečné, všechno jí musí procházet jakoby nic, současně nic nenechá bez doteku.

Mluvím o tom jako o hudbě budoucnosti, ale takové koncepty jsou k dispozici už nějakou dobu. Sám nejvíc rezonuju s isotropic vector matrix, kterou v Synegetice horem dolem propírá Buckminter Fuller, která splňuje většinu těch požadavků. Souzní mi s tím i zde blogu už zmiňovaná Monadologie, Vopěnka aj, neuvěřitelně dokonale do toho zapadá taiji. Ale jistě existují i další vhodné nebo ještě vhodnější souřadné systémy, lidi vzdělaní v matematice se v nich asi normálně pohybují. Bachova hudba jsou jen čisté trajektorie nějaké nádherné metriky.

Problém je spíš v tom, že se ty bohatší metriky nedostávají do obecného duševního vlastnictví. Zažil jsem spoustu diskuzí s úleťáky, kteří byli úleťáci jen proto, že v jejich konvenční metrice se lítat opravdu nedalo. Masa vzdělaných lidí si myslí, že myslíme „kyselinama v mozku“, že metr skutečně existuje, že čtvrtý rozměr je cosi tajemného, že věda jednou zjistí smysl života. Svět si dělí na subjektivní a objektivní – což jsou všechno jasné příznaky pitomé metriky.

Jakmile se nějaký koncept, vymyšlenost, jednou stane metrikou našeho světa, stane se zároveň i osnovou našeho myšlení. Mustrem, schématem, i v tom negativním smyslu, takže musíme zůstat ostražití. Ale jak jsem říkal, schéma se dá opravit – právě díky skutečnosti, že je to schéma. Mračno těžko. Horší by bylo existenci metriky přehlédat, bagatelizovat nebo popírat. Na nic jiného než na metriku, na její cestičky, podkládané pod každý náš krok (někdo by raději řekl Matrix…) nemá cenu myslet.

Myšlení ovšem není všechno: můžeme mít taky třeba radost z krásné barvy.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.