ruční štěrk, osmidotykový

Sunday, 3. August 2008

ZCR mi doporučil příručku Upravujeme hroby (máme ji přímo dvakrát, ježíšek nám ji navíc nadělil k vánocům), která nás rozhodně nezklamala. Například jako materiál pro úpravu povrchu hrobu se tam doporučují skleněné střepy – samozřejmě pokud souzní s životem zesnulého. Protože už dvacet let nechlastám, dospěl jsem místo rozbitých flašek k místnímu materiálu, podřadnému polnímu kameni barvy umbry přírodní, asi nějakému jílovci či prachovci, který už několik roků sbírám na zahradě.

Už dřív jsem zjistil, že mi jeho odstín prosákl do všech obrazů – až jsem se mu musel začít vědomě bránit. Je to ta všebarva, jako když smícháte barevné plastelíny do jedné hroudy, nebo jako ta špína, co vám zbyde v kelímku po malování s vodovkama. Identifikuju se s ní. Neutrální tón u nás není šedá, ale tahle umbra. Například na Rakovnicku to je pozzuola. (Pořád odkládám pořádnou cestu do Itálie, kde bych si na vlastní oči ověřil krajiny založené na sieně přírodní, umbře přírodní, pozzuole, a definitivně si identifikoval zdroje benátské či pompejské červeně a neapolské žlutě.)

Sbíral jsem ty drobné kamínky s vědomím, že se jich opakovaně musely dotýkat generace, které tohle místo obdělávaly. Na stejné zahradě byla nalezená i keltská mince, jediná v okolí, ale obvykle nemusím myslet až tak do minulosti, líp se mi daří napojovat na nedávná pokolení, které postavily ten dům. Nápad pokrýt s těmito matně stříbřitými kamínky hrob, který byl původně jejich, měl logiku.

O tom hrobě se ale v obci říká trochu hororová věc: je to sice hrobka, tj. cosi lepšího, než běžný vesnický rov. Jenže prý je v ní voda! Okamžitě vám naskočí představa kymácejících se rakví ve zšeřelém podzemním příbytku – jako byste to už někde viděli! Sice hrdinně tvrdím, že je mi to jedno, ale ve zbytku rodiny jakoby začalo klíčit podezření, že nás všecky jednoho dne zamýšlím vypustit na věčnou plavbu.

Začal jsem se zajímat o technologii pohřbívání, přečetl jsem si i pohřební zákon, v němž mě zklamalo, co jsem ale stejně tušil: že se nemůžu nechat zkompostovat, leda bychom předtím založili náboženskou společnost, jejíž vnitřní předpisy a obřady neumožňují ukládání lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků na veřejném pohřebišti, a prokázali to krajskému úřadu. Též jsem se dověděl, že při úmrtí na námořním plavidle se musí zacházet s lidskými pozůstatky důstojně.

Zabýval jsem se proměnami tělesné schránky po smrti a zjistil jsem, že za mnoho barevných variací i tvarových obměn mohou střevní baktérie. V případě, kdy ve střevech nejsou, jako je tomu u novorozenců, se tělo může dokonce zachovat bílé a neporušené jako anděl. (Neporušenost je ovšem nadsázka, protože například slinivka je zaživa plná trávicích enzymů a po smrti začne tím, že se stráví sama.) Takže by si člověk mohl antibiotiky cíleně odpálit střevní flóru a mít naději, že bude ležet v rakvi jako bledý květ. V případě olověné rakve se k tomu přidá desinfekční účinek jedovatého kovu. A tlusťochům se navíc sádlo zmýdelní do vazkých hrud, které rovněž vykazují mumifikační efekt. No, nevím, koho bych svou zachovalostí potěšil – asi bude lepší se rozložit standardně.

Nakonec jsme s Ondřejem a dalšími Vladimírovými kamarády udělali sondu a nahlédli do hrobky, což bohužel byla jen bezútěšná betonová jímka s hladinou spodní vody výše, než dovoluje pohřební zákon a definitivně jsme se s Evou shodli, že tam bok po boku ležet neplánujeme.

Zbyla mi však hromada kamínků, z nichž některé jsem měl v ruce už nejméně osmkrát. Bylo jich patnáct, možná dvacet koleček, zprvu i větší kousky, ale pak jsem ruční třídění štěrku zjemnil až do frakce cca 20 mm. Je to magořina, to mi nemusíte říkat. Kam s tím ručním štěrkem, nevím. Obsypal jsem zatím altán a pořád přisypávám, protože obsese bohužel stále neskončila a oblázků se v povrchové vrstvě zahrady najde ještě dost.

Kdo nejste z branže, možná nevíte, jaké bezpečí umělcům poskytuje institut konceptu. Lidem mimo se to skoro nedá vysvětlit. Například sbíráte kamínky, kterých se kdysi dotýkali nějací lidé, a i vy jim předáváte svůj dotyk – a pokud se jedná o koncept, jde tím pádem též o umění – čímž získáváte pomyslný nárok (jelikož ale jde o pomyslný nárok v pomyslném světě, je skutečný dostatečně!) na moc a požitky, které deštník umění poskytuje. Pokud oblázky paběrkujete jen tak, tak nic. Je to prostě vaše hobby. Obávám se, že náležím do druhé skupiny.

Svému nutkání shýbat se pro kamínky, jak jsem řekl, sám nerozumím, avšak poslouchám ho a mám dojem, že dělám to, co musím. Když už to tedy není koncept, tak bychom to mohli alespoň prodávat. Raději až po mé smrti. Uvědomuju si, že kdybych se tolikrát dotkl štětcem plátna, kolikrát jsem sáhl na kamínek, bylo by z toho pěkných pár rozměrných maleb. A mě vlastně na malování tolik nezajímá obraz, nýbrž to dotýkání. Z hrobu by si jistě každý odnesl oblázek na památku, zatímco na zahradě můžeme vztyčit prodejní stánek. Rozhodující pro cenu bude počet dotyků, též drobné frakce budou dražší. Dotyky ovšem nikdo objektivně nezměří, prodavač ale doufám bude mít cit a přečte jak počet mých dotyků, tak těch z minulosti. Nevyhneme se padělkům, a když materiál začne docházet, budou žádáni též nejbližší příbuzní, aby se dotkli. Přitom se ukáže, že Evin dotyk je vlastně mnohem hodnotnější, se mnou to byl omyl, a vznikne nové hnutí pro kamínky, kterých se ona dotkla svou zázračnou rukou. A ty budou obzvláště vzácné, protože ona mou obsesí netrpí. Vlastně ani nevím, jestli kdy nějaký zvedla.

původní komentáře: 

1 zcr WWW 03.08.2008, 12:16:13

Ach, mé doporučení padlo tedy na úrodnou půdu, nikoli pod ni!
A co třeba vyskládat z těch kamínků cestu od vás až k onomu vodnímu hrobu? Trocha landartu ještě nikoho nezabila…

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.