rozhovor pro týdeník Euro – updated!

Tuesday, 9. January 2007

Tento týden vyšel po asi dvou měsících v týdeníku Euro rozhovor, který se mnou dělali Karolína Jirkalová a Jan Skřivánek. Takže z připravované výstavy u Chloupka je probíhající výstava aj. Je taky prokrácený, třeba v místech, kde se mě ti dva ptají na české galeristy.
Dodatek: níže jsem vložil neredigovanou, o něco obsažnější verzi rozhovoru (ale bez úvodních a závěrečných textů autorů)

Co očekáváte od svých padesátin? Třicetiny většinou zmiňujete jako dost zlomový okamžik, prožíváte podobně padesátku?

Výročí jsou protivná. Není čtyřicet devět lepší číslo? Hipíci říkali: nevěřte nikomu nad třicet, co by podle toho měl člověk dělat v padesáti! Výročí se dají brát jako nějaký výkon až tak od sedmdesátky výš. Ale je fakt, že na třicáté narozeniny jsem měl nervy, říkal jsem si, co stihl Kristus a další, měl jsem velkou úzkost, že jestli něco v tom věku prošvihnu, už to nikdy nedoženu. Takže dneska jsem už klidnější… Sice jsem si nevšiml, že bych kdy opravdu dospěl, ale zároveň doufám nejsem nějaký padesátiletý diblík.

Bilanční výstavu tedy neplánujete?

Každá výstava je bilanční! U Josefa Chloupka v brněnské galerii Ars bych měl mít výstavu na začátku prosince, a hned potom je vernisáž ve Šternberku. Výstavy k životnímu jubileu mají být dokladem zasloužilosti tvůrce, častěji ale dokumentují vysloužilost. Raději s tím tedy ty narozeniny nespojovat. I když nemůžu vyloučit, že se mi z toho nakonec stane téma a nějak se to všechno ještě propojí. Líbilo by se mi dát dohromady všechny možné lidi, které jsem kdy potkal, a zapojit je do několikadenního brainstormingu či mejdanu. Jen já osobně bych tam snad ani nemusel být – stačí, že by tam byli ti, kteří mě v životě všelijak tvarovali.

Jak vlastně vznikají vaše výstavy?

Mám nejraději, když se mezi velkými výstavami objevují akce někde na malém městě, třeba ve Vrchlabí nebo v Nové Pace. Potřebuju se potkat s lidma, mít z místa osobní zážitek, i když se jinak lidí spíš bojím. Před pár lety jsem se už ale skoro uvystavoval, pořád jsem jen někam posílal obrazy a instaloval. Snažím se to omezovat.

Stejně jako hudba má znít v hospodě, u ohně nebo v kostele, tak i pro obrazy existují prostředí, která jsou pro ně normální. Mně připadá, že na výstavě je obraz příliš ukazovanej, „vyšťavenej“, a asi proto se pokouším umělost vystavování přemoct. Třeba tím, že v galerii maluju a bydlím, a tu umělost klidně ještě posílím ošklivými marketingovými triky, jako to bylo na výstavě Prsa v Mánesu nebo v Domě umění v Brně.

Výstava v Domě umění byla vaší zatím poslední velkou výstavou a to jsou už tři roky. Není už pomalu čas na další?

Ta výstavu u Josefa Chloupka v Brně bude celkem velká. Ale ještě jsem nic nenamaloval… Slyšel jsem, že chce tu svou krásnou galerii Ars zavřít – tak si trochu sním o tom, že kdyby výstava měla úspěch, třeba by si to rozmyslel. Galeristé v Česku jsou křehké květiny: zatímco v některých zemích na Západě umělci bez galeristy nemají šanci, tady dobré galerie strašně těžko přežívají. Koumesové sběratelé přicházejí rovnou do ateliéru s vidinou, že ušetří za galerijní přirážku. Obvykle mi ani nevěří, když jim říkám, že třeba u Chloupka mám stejné ceny jako z ateliéru. Vlastně to dotuju, ale co mám dělat, když nechci, aby slušní galeristé jako druh vymřeli.

Máte nějakého svého stálého galeristu také v Praze?

V Praze jsem měl Karla Babíčka, galerii Behemot. Vyhovovala mi uvolněná, rodinná atmosféra, ale po asi deseti letech se uvolnila tak dokonale, že Karel galerii zavřel. Teď v Praze galeristu nemám, a tak jsem se i trochu rozhlížel, což by mě předtím nikdy nenapadlo. Jenže když je galerista zažraný milovník umění, pak nebývá až tak zdatný obchodník, a naopak. Ačkoli nějaké moje věci má třeba Jitka Grígerová, která loni otevřela malinkou galerii Havelka v centru Prahy, kde vystavuje i studenty, což je mi sympatické.

A co takový Jiří Švestka nebo Zdeněk Sklenář, ti se vás nesnažili získat do své stáje?

Zdeněk Sklenář se mě nedávno ptal, jestli nemaluju větší formáty – asi měl představu, že by se mohly na jeho zdech vyjímat. Taky jsem to okamžitě viděl, ale ještě jsem ty obrazy nenamaloval. Až budou, tak se vnutím.

Jiří Švestka na mě udělal dojem při našem prvním setkání, což bylo v září 1989 v Dusseldorfu, kde byl ředitelem Kunstvereinu. Vysvětlil mi, proč nevystavuje české umění: prostě protože není dost dobré. Řekl, že v německém kontextu by třeba Medek působil bohužel jako kýč. To mě ranilo, protože mě tehdy ani nenapadlo shledat na Medkovi něco vadného. Nelíbily se mu ani moje grafiky, které jsem přivezl, protože jsem neměl žádný katalog. Ale stejně mi imponoval, zdál se mi tvrdej, ale spravedlivej. I když ty grafiky později u sebe vystavil! Dneska vlastně intenzívně maká na tom, aby ten tehdejší výrok o českém umění v praxi popřel. Já bych pro něj byl asi nezvladatelnej, nebo naopak nudnej, co já vím. Myslím, že kdyby mi hodil lano, tak bych to nejspíš bral a byl bych rád, že jsem u Švestky. Je tam nějaká intenzita, ty lidi se můžou třeba i maličko štvát, ale navzájem se podporují, věří tomu uměleckému provozu, což já moc ne.

Záleží vám na tom, kdo váš obraz vlastní?

Hodně dlouho jsem to kádroval: neprodal bych obraz někomu, kdo se mi nelíbí. Ale pak se mi to začalo zdát z mojí strany malinko odporné. Člověk, který vrazí reálné a často dost velké peníze do obrazu, je vždycky speciální a já mu do toho nemám co mluvit. Musel si na tom něco najít, že mu to za to stálo, a to je jeho kvalita. Mám chuť říct, že ne obraz, ale to jeho „líbení“ je na tom to drahé – asi jako když někdo má tak dobrý jazyk, že vychutná nějakou příšerně drahou láhev vína.

Talent ke sbírání je v populaci nejmíň desetkrát vzácnější než talent výtvarný, a tak mě těší, že sběratelství je ve společnosti na vzestupu, jak ukazuje příklad Richarda Adama a dalších. Sbírání se může stát opravdovou vášní. Už jen fakt, že někdo sbírá, mi imponuje, říkám si, že to musí být zvláštní člověk – to ani nemusí sbírat mě! Mě teď spíš chybí obrazy, než sběratelé. Jinak je to prostředí už přece jen přehlednější, vymizely dvojí ceny ze začátku devadesátých let, umělci začínají chápat, že nemůžou být ani moc drazí ani moc levní. Když jste moc drahý, tak se úplně odtrhnete od lidí, což vás nějakým způsobem kazí. Já levný být nemůžu už jen z toho praktického důvodu, že teď maluju tak pomalu, že bych musel mít nějaké pořadníky. Což už stejně do jisté míry mám.

Co má tedy člověk udělat, když si chce od vás koupit obraz?

Jedna krásná mladá dvojice, studenti FAMU, ode mě kupuje obraz už přes rok a nic. Dalšímu ušlechtilému pánovi to stejně dlouho slibuju v mailu, včera se po přestávce ozval, ještě jsem ho zcela neznechutil. Jsem v tomhle naprosto nemožnej. Ne, že bych nechtěl, ale pořád se věnuju něčemu jinému. Nerad bych ale tuhle ošklivou manýru líčil jako něco úžasně roztomilého, mě to vůbec netěší. Je to důsledek způsobu, jak žiju: vždycky dělám jednu věc, dokud nepřijde něco, co mi zaktualizuje pořadí priorit. Tento systém k širšímu použití nedoporučuju.

Základní poučení je, že kupec má být hodně trpělivý.

Když se milovník umění zakouká do určitého obrazu a najde si v něm něco, nejlépe to, co já tam ani nevidím, může to jít třeba i hladce. Ale když tu osobu znám, tak se mi stává, že najednou v hlavě uvidím „její“ obraz, a začnu ji honem přesvědčovat, že to musím ještě namalovat. A třeba i namaluju, jenže to zas dopadne trochu jinak, takže zkouším znovu. Takhle dodávám obraz jedné naší kamarádce už asi pět let. Připravili si pro něj krásné místo ve svém prosluněném domě. Já přesně vím, jak má ten obraz vypadat, jaké na něm má být světlo: takové ležaté jako je v předjaří nebo teď před zimou, kdy paprsky jdou skoro vodorovně a leptají osluněné plochy. Obraz je v protisvětle, což znamená, že leží mezi vámi a zdrojem světla – hloubka obrazu sahá až k tomu světlu – malovat protisvětlo je zkrátka žánr sám o sobě. Jenomže se mi to zatím ani na třetí pokus nepodařilo namalovat.

Děláte víc obrazů takhle na objednávku, nebo sám z vlastní potřeby?

Nemám potřebu malovat obrazy, ale věci. To je pro mě klíčový rozdíl. S tou věcí trávím spoustu času, ať už je takzvaně nehmotná anebo fyzická, bifluju si ji, vysnívám si ji, dívám se na ni z různých úhlů, kreslím si ji v hlavě. Vzrušuje mě to, avšak slabina tohohle přístupu, který vědomě nacvičuju víc než dvacet let, spočívá v uspokojení, které to může přinést. Dřív jsem neměl žádnou představivost a musel jsem tudíž malovat, abych si věci udělal, zpřítomnil. Jenže teď se pro mě malba stala jen posledním krokem, vedoucím zpátky mezi lidi. Takže, abych vám odpověděl, docela vítám, když vím, že někdo něco chce. Ale rozhodně nemaluju to, co on chce, nemaluju dokonce ani to, co chci já, ale zkouším se maximálně zprůhlednit, abych nepřekážel tomu, co si myslím, že chce ta věc.

To zní jako strašně náročný proces.

Já malování nenávidím, jako člověk nenávidí ty úplně nejbližší věci. Nesnáším, jak jsem u toho bezbrannej. Rohoduje obraz, ne já – já jsem u toho ten poslední. Loňské léto jsem proseděl tady ve stodole, před sebou jsem měl čisté plátno, kolem připravené barvy. Eva mi nosila obědy, měl jsem čímdál větší jasno, jenomže jsem nemohl na obraz sáhnout. První blbej tah spustí řetězec následků, někdy se o něj s obrazem poperete a třeba i vyhrajete, ale jindy se s ním nedá dělat nic. Mám pár takových pláten, kde je akorát jeden blbej tah. Nevěděl jsem, jestli mi z toho ve stodole už nehrabe; prakticky mi nescházelo vůbec nic, věděl jsem, co maluju, a stejně jsem nemaloval! To byla opravdu situace zralá na to, aby se člověk před tím prázdným plátnem oběsil. Prospělo by to image. Ale říkal jsem si, že před namalovaným by to bylo lepší… Teprve na konci léta jsem udělal první čáru, a po pár dnech jsem to namaloval, ačkoli i tak to šlo ztuha.

Jak poznáte, že jste to trefil správně?

Ten obraz maluji sice já, ale nenesu za něj tak úplně odpovědnost. Já můžu být taky špatným divákem svého obrazu. Pro výstavu neapolské malby 17. století jsem před lety maloval přes noc obraz v Jízdárně Pražského hradu, a za zády jsem přitom měl desítky temných a divokých neapolských pláten. Zkazil jsem ho, snad pod tíhou odpovědnosti. Někam jsem ho na několik let založil a vytáhl jsem ho až na jednu výstavu, kde si našel diváka. Hlídač říkal, že před ním seděl několik hodin. Díky tomu jsem ten obraz teprve začal taky trochu vidět.

Několik hodin před jedním obrazem…

To je moje životní mise: dívejme se déle! Typický návštěvník výstav jde kolem obrazu, hodí na něj oko a vzápětí zažije předčasné vyvrcholení – a myslí si, že tak je to normální. Já se snažím lidstvu vnutit zprávu, že pohled se s dobou svého trvání neuvěřitelně proměňuje, a že tedy stojí za to se dívat déle. Časem se mi ozvalo více lidí, kteří si našli v koukání zalíbení a mimoděk vytvořili jakoby sektu intenzívních diváků – i když se vzájemně znají jen někteří – a ti pak chodí do galerií na celovečeráky.

Jako jediný český autor po roce 1989 jste byl pozván na výstavu Documenta. Nese s sebou účast na takovéhle prestižní akci zájem zahraničních galerií?

Já jsem hlavně silně pochyboval o smyslu téhle prestižní akce, cítil jsem se tam jako podvratný živel – nebo spíš podvraťák! -, pro takovou monstrózní výstavu zcela nevhodný, a až při naší celonoční hádce mě Jan Hoet přesvědčil, že je zapálený pro stejnou věc jako já: dostat lidi do takového postavení před výtvarné umění, aby mu byli skutečně tváří v tvář. To bylo hlavní, co mě zajímalo, galeristi se mi jevili jako obtížný hmyz, protože jsem v té době svoje věci do prodejních galerií odmítal vůbec dávat. Na vernisáži jsem si užíval depresi a neměl žádný pocit úspěchu, ale je fakt, že díky Documentě se mi v následujících letech ozvali kurátoři nebo umělci s nabídkami spolupráce, a ovšem i ty galerie. Současně se mi proměňoval přístup k prodávání vlastních věcí. Vliv na to měla nabídka ke koupi obrazu od holandského sběratele, který se odkudsi dověděl, vlastně se to dočetl v holandských novinách, že jsem neprodal obraz do jedné z největších sbírek současného umění – protože mi poslali nabídku faxem. Z faxu jsem usoudil, že obraz ani neviděli, a že by ho stejně hodili do depozitáře. Nabízeli spoustu peněz, ale asi mi to za to stálo. Cenu té své nekomerční image jsem v té chvíli mohl přesně vyčíslit. Jenže nakonec se ukázala jako bezvadná komerční image. Tak jsem ji zrušil.

A dělal byste dnes něco jinak?

Co se týká Documenty, tak těžko, protože to ani jinak nešlo. Na instalaci jsem přijel rovnou z Ameriky, kde jsem předtím strávil půl roku jako součást Chalupeckého ceny. Takže mě mohlo mrzet, že jsem přišel skoro o všechen ten strhující myšlenkový kvas, který na Documentě vznikal v místním bufetu a odtud se nakažlivě šířil po výstavních prostorech, po městě a nakonec po celém uměleckém světě. Ale nemohl jsem si pomoct, americký čas byl pro mě tenkrát důležitější.

Měl jsem pro výstavu různé skvělé nápady, třeba promítání kolemchodících davů přes kameru obskuru do temné chodby. Ale naštěstí jsem místo nich zvolil „slabou variantu“ a vystavil prostě jenom obrazy. Češi mi to pak vyčítali, že jsem málo reprezentoval, že si mých věcí skoro nevšimli. Ale na Documentě, na rozdíl třeba od benátského Bienále, kam vás posílá ministerstvo kultury, člověk reprezentuje jen sám sebe. Nelituji ničeho.

Co vůbec považujete za úspěch pro výtvarníka?

Když se nezblázní. Zní to jako hloupý bonmot, omlouvám se, ale v mém věku už zdraví považujete za nejdůležitější. Zamlada bych dal přednost zbláznění, což zní celkem romanticky, dokud to ovšem nepřijde. V tom našem oboru si pořád hrajeme na hranici. Člověk se s tím musí naučit pracovat, protože když se na tu hranu nedostanete, tak vám jako malíři zase něco schází.

Úspěch se říká, když je kariéra, sláva, peníze. Ale malíře ve skutečnosti odměňují samy obrazy. Když vás neodměňují obrazy, tak za moc nestojí a vy za moc nestojíte jako malíř. Nemyslím takové to uspokojení, že si vyřežete něco ze dřeva a ono je to hezké, a těší vás, že jste šikovní. Mluvím o něčem jiném: jak vás ten obraz celou dobu nebetyčně štve – jenže čím víc vás trápí, tím je zázračnější, když vám tam pak nečekaně něco zaklapne, zarezonuje všemi hlasy.

Bavíte se se studenty i o těch provozních věcech, o tom jak fungují galerie a kurátoři, jak se nakonec umění dostává k publiku?

Občas mi připadá, že spoléhají na to, že stačí dělat „svoje věci“ – načež se jich hnusně ptám: co je komu po tom? Umění pořád vypadá jako nějaké vyjadřování, nebo rovnou sebevyjadřování, jenže to předpokládá, že někoho – ovšem kromě vašich tetiček a dalších blízkých, a ještě vašeho učitele – vůbec zajímá, co děláte.

Musíte proto přiměřeně rozumět galerijnímu provozu, fixovat se na něj by ale bylo nešťastné. Jednak je to cosi druhotného, pro vás musí být hlavní, aby jste se, třebas i naivně, soustředili na vlastní práci. A pak je možné, že si třeba sami během života vybudujete kolem sebe takový systém, který si ta práce samovolně vynutila.

Jaká je podle vás role současného umění?

Běžně o rolích umění ve společnosti neuvažuju, asi proto, že i kdybych přišel na odpověď, jaké by měly ideálně být, stejně bych to nemohl nijak zařídit. Vidíme, že umění hraje různé role, například udržuje kontinuitu tradice, a jiná role naopak spočívá v ustavičném nabourávání dosavadních hodnot. Role jsou různé, kulturní, estetické, politické. Ale pokud se mám starat jen o to, co můžu ovlivnit, tak na mé úrovni je hlavní dostat obraz přímo před vás. Nejlépe, když člověku přitom ani nepřijde na mysl, že by obraz měl hrát nějakou roli. Chci ho dostat před vás tak, aby přestal hrát a jenom jednoduše byl. To se snadno řekne. Může se to někdy přihodit na výstavě, lepší ovšem bude, když s tím obrazem žijete. Tak jsem po létech akceptoval i oprávněnost gaučáku, obrazu doma nad pohovkou.

Byl jste někdy v nějaké umělecké skupině?

Když se objevili Tvrdohlaví, tak moje první reakce byla: Jak to, že mě neřekli! Vzápětí jsem si oddechl. Neuměl bych ten společný, jako skautský způsob soužití. A taky zrovna u Tvrdohlavých převládalo takové pohádkařské ladění, tenkrát se módně říkalo archetypální; já jsem měl trochu jiné starosti. Stejně jsem jim záviděl.

Nevstoupil jsem nikdy pořádně do žádné skupiny, i když mě některé vedly mezi svými členy. Tak trochu nedopatřením jsem v Umělecké besedě, kam mě Dalibor Chatrný kdysi zapsal jako hosta nebo čekatele nebo jak tomu říkají. Napsal jsem jsem jim poděkování, že si toho strašně vážím, ale že jsem v životě v žádné skupině nebyl a nebudu. Oni mi ale tak dlouho posílali papírky, že jsem nezaplatil členské příspěvky, až to nakonec Eva začala platit. Dávám i obrazy na výroční výstavy, takže členem jsem – ale je mi hanba, že jsem se s nimi nikdy ani nepotkal.

Přitom po skupině toužím odedávna. Představuji si ji jako think tank, kde se mysli spojí a naťuknou něco, na co by sám za sebe nikdo z nich nepřišel. Proto možná i učím, i když v tom našem oboru plném paradoxů není žádoucí studenty ovlivňovat svými problémy.

Akademie jako takový think tank nefunguje?

To by bylo krásné! Možná, že o tom všichni sníme, a zároveň víme, že na to prostě není čas. Což jako výmluva neobstojí, skutečně nechápu, proč taková skupinka mozků, nebo očí nebo kterých orgánů, už dávno nevznikla. Na druhé straně máme – naštěstí – tak různé názory, že najít společného jmenovatele bývá piplačka i v celkem jednoduchých záležitostech.

Od studentů by se daly nějaké implulzy spíš čekat. Při studiu okoukáváte, jak to dělá někdo starej a profláknutej, kdo ale má přesto nějaký fígl, jak se stát úspěšným. Z mého pohledu je to naopak: já chci vidět, jak to dělají oni, chci parazitovat na jejich nepředpojatosti. A zklamává mě, když i v jejich věku předpojatost převládá. Já jim totiž nesmím rozumět. Když jim nerozumím, tak to je dobrý příznak, že jejich myšlení a kritéria jsou oproti mým už posunutá. Takhle jsem třeba nerozuměl Katce Šedé, i když většina jejích témat: normálnost, nic, symetrie, vnímání umění obyčejnými lidmi atd. jsou i mými obsesemi. Ale ona si k nim dojela po úplně jiných kolejích a jede s nimi úplně jinam.

Když jsem pročítal váš blog a starší rozhovory, přišlo mi najednou naprosto logické, že absolvovala právě váš ateliér, byť na první pohled jsou vaše věci naprosto odlišné. Jen mi připadá, že ty její projekty nefungují samy o sobě, že je člověk musí znát všechny a znát i autorku, aby je dokázal ocenit.

Můj profesor by řekl, že Braque byl lepší malíř než Picasso – přesto Picassa všichni znali, byl mediální hvězda, osobnost z něho sálala, záhy vytvořil picassovský mýtus, byl dokonce atrakcí doporučenou turistickým průvodcem. U Braqua, který měl nejmíň takovou zásluhu na kubismu jako Picasso, lidi ani neví, jak vypadal. To je ta věčně se vracející otázka, jestli nás má zajímat dílo nebo autor. Flaubert tvrdil, že se má za dílem zmizet. Je fakt, že Katčiny věci vám nejlíp dojdou, jakmile ji znáte, vidíte ji nebo slyšíte. Jde z ní neuvěřitelný proud. Její síla je ale i v tom, že se nesnaží trefovat do umění, jako všichni, protože pod ten pojem se její starosti či radosti prostě nevlezou. Umění ji nakonec stejně nějak dostihne, to je jasné, ale to je celkem nepodstatná konsekvence.

Problémem je asi i to, jak ty její projekty vlastně zachytit. To, co zůstává je jen záznam, ne samotná akce.

Ona má něco, čemu říkám mýtotvorná schopnost, a tu když člověk má, tak za sebou nemusí nutně nechávat metráky bronzu. Měl ji i ten Picasso. Naproti tomu Vilém Balej, Katčin spolužák, její dokonalý opak a zároveň úplně stejný co do intenzity, je mýtus sám o sobě – a pouze by potřeboval svého legendistu, který by zapisoval jeho skutky. Maloval jeden obraz celý rok, na malbě je to i poznat, ale kdo se o tom doví? Myslím, že nás na obrazech vzrušují hlavně mýty, které jsou za nimi. To vědí politici, když se snaží vymyslet slogan, který ve zkratce vytvoří celý příběh. Třeba „sarajevský atentát“ – na tom není co dalšího řešit. Síla sloganu je násobně větší, než síla logického nebo věcného argumentu.

Vy sám cítíte, že tuhle mýtotvornou schopnost máte, nebo ne?

Mám schopnost se nadchnout, dostávat šoky. Zvlášť koukáním na ty nejnudnější věci. A skutečně si taky myslím, že by se tohle mělo učit na základce, protože lidi by měli zážitky i z čekání na tramvaj nebo z nudy. Ale třeba to vyřeší nějaké chemikálie. Můžu jen doufat, že když mě to nabíjí, že to přirozeně bude přeskakovat dál a žít svým životem. Jen se s mými studenty to nemusí platit. Mým nadšením se mohou nechat strhnout – ale nebude na úkor jejich vlastního nadšení? Kdoví, kolik jsem jich odrovnal právě takhle…

Máte velmi propracovaný web a svůj blog, musíte tomu zjevně věnovat hodně času, proč to děláte a co vám to přináší?

Je to mi to samotnému divné, že zrovna já, který jsem zavrhoval dokumentování vlastní práce a poškleboval se, když si někdo zakládal na svých diácích a katalozích, propadnu takovému extrému. Nejraději bych tam dal „všechno“. Vysvětluji si to částečně svou nutkavou představou, že za pár let ztratím paměť, a tak si budu aspoň číst všechny ty rozhovory, jako je třeba tento. Ale i bez toho se za vším tím zaznamenáváním skrývá vyhlídka, že se to tam někam nalije a budu to tudíž moct vypustit z hlavy. V podstatě s tím relaxuju. Blog je zase něco jako suchá vrba, i když jsem se přistihl, že takové ty polomyšlenky a neartikulované výkřiky tam nezařazuju, asi se kontroluju. Měl bych na ně zřídit zvláštní kanál, nejspíš i pod jinou identitou.

S kokopedií tedy nemáte nějaké umělecké záměry směrem k netartu?

Ne, umění bych z toho určitě nedělal, je to jen dokumentace. Možná až tam naleju opravdu všechno, tak to někoho zaujme v tom podivínském smyslu, jako umělecký koncept to ale nic moc neznamená. Je to velice sebestředná činnost, ale nikdo jiný to nemůže udělat. Nikdo nebude zjišťovat, co jsem dělal 20. ledna 1984. Potkávám se s lidmi, vlastně vědci, kteří mě mají nabiflovaného, berou mě jako zdroj, který je nutno dále prověřovat, ale stejně už nikdo nezjistí přesné datace a podobně. Proč taky, na to nikdo nemáme čas. Jsou to zbytečné informace. Já až teď, co učím, tak dokážu obratem odpovědět na dotaz, který je letos rok. Názvy obrazů vymýšlím pokaždé znovu.

A nejste v pokušení si tam vymýšlet?

Nějaká sebestylizace do těch dat určitě proniká. Když jste se mě teď ptali na tu Documentu a já to popisuju, jakobych si mohl vybrat, jestli do velkého umění vstoupím nebo ne, a nakonec jsem se rozhodl, že raději budu hloubit doma kořeny – tak se tomu musíme současně i řehtat. Připadá mi to jako naprosto idiotskej bohorovnej blábol, a zároveň se s tím ztotožňuju. Podobně, když se v devadesátých letech objevily bůhvíodkud ty mraky bojovníků proti minulému režimu, tak bych se vsadil, že tomu svému výkladu dějin taky věřili. Záměrně ale nic nemanipuluju. Mám to jednodušší o to, že nemusím zmizíkovat žádnou politickou kolaboraci: prostě mě to nepotkalo. Nikdo mi nenabízel členství ve straně, ani podpis spolupráce; to ovšem není žádná moje zásluha. Hrál jsem v kapele, která by se mohla nazývat undergroundová, a kterou přitom zřizovala místní organizace ROH, ale na festival politické písně jsme se jaksi nikdy nedostali. Měl jsem štěstí.

Na tu Documetu jsem se ptal proto, že na podobných akcích je českého umění zoufale málo. A je to trochu začarovaný kruh – o českém umění nikdo neví, a tudíž nikomu ani nechybí. Neříkáte si, že kdybyste se víc snažil prosadit se přes nějakou zahraniční galerii, mohl jste prošlápnout cestu dalším českým umělcům nebo vašim studentům?

Co to je, prosadit se? To vás zná několik světových kurátorů. To klidně oželím. Při malování se bavím s Pontormem nebo s Monetem, nikoliv s Achille Bonito Olivou nebo nějakým jiným věhlasným kurátorem. Malování ať dává smysl napřed nám. Sice i bez toho ho můžeme vnucovat někde jinde, ale nebude to mít žádný smysl. Takže si svou misi představuju tak, že šířím povědomí o tom, že malování je vzrušující, romantická věc, a nejen pro malíře, ale pro každého, kdo mu věnuje čas. Napřed malování uspokojí nás, a pokud se chce někdo z ciziny na téhle rozkoši účastnit, ať přijede, bude vítán. Myslím, že to je trochu jiný model, než ten všeobecně uznávaný: že se máme přihlásit ke každé nové tendenci, jinak zkysnem někde vzadu.

Jak vás tady ve vesnici berou, jste vážená osoba, pan umělec, nebo spíš obecní blázen, který dělá něco, co nikdo nechápe?

Obecní blázen asi ne. Lidi jsou dneska zvyklí na větší blázny, než je malíř malující nesrozumitelné obrazy. Možná mě v mládí měli za úplného zoufalce – ale já jsem jím dosud, zoufalství pěstuju. První proměnu jsem zaregistroval, když o mě celkem kladně napsalo Rudé právo, což v té době bylo opravdu něco… Já mám pořád něco na práci, takže některé občany ani neznám. Ale zrovna dělám obci z fandovství webové stránky, tak se budu účastnit aspoň toho virtuálního života. Nechodím ani do hospody, takže mě sousedi vidí jen jak někde tlačím kolečko nebo se plahočím v lese. Oni mají všichni traktory a tak podobně, dost mi pomáhají. Mají poklizené dvory, to my nemáme. Ale bránil bych se, kdyby si někdo myslel, že jsem nějaký chalupář. V té vesnici jsem se narodil, se svou babičkou jsem dělal všechny hospodářské práce, mám dokonce i tu sedláckou pýchu. Ačkoli neumím řídit traktor.

původní komentáře: 

1 Krasnej Typlt WWW 25.01.2007, 15:35:28

Zase tak krásnej rozhovor, Vladimíre! Úplně jsem při čtení nadskakoval, vnímal ty jiskry. \"SO IST ES!\"

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.