recepty

Saturday, 17. December 2005

V televizi občas narazím na pořad pro seniory, kde profesionální kuchař učí, jak se co vaří. Je mi z toho na nic: ten kuchařský rutinér (a asi taky odborník svého druhu) ukazuje, jak vařit, aby to bylo chutné. Přičemž chuťový ideál odpovídá restauračnímu stravování. Taková lepší hospoda, dříve by to byla tzv. dvojka. Ten ušlechtilý džentlmen nemá problém rozpustit v kastrólu půlku másla na dvě porce jídla, nalít do omáčky skoro celou šlehačku, přitom vesele solí a pepří, až se práší, přepaluje tuky – neboli jinými slovy, pomáhá pomalu zabíjet naše seniory.

Říkal jsem si, že jim do televize snad napíšu, protože myslím, že seniory může zajímat, co je dobré nejen ve smyslu chutné, ale taky dobré skutečně, třeba pro zdraví. A k tomu by snad uvítali různé, „staromládenecké“ finty, osvědčené zlepšováky, úsporné využití surovin, vyladěné postupy. Třeba taky vaření s omezeními, které se v životě běžně vyskytují: suroviny nepřekročí 50 či 100 Kč, vše se uvaří za max. 20 minut, nesmí se překročit určitá kalorická (joulová) hodnota nebo se dokonce nesmí zašpinit více kusů nádobí.

Nenapsal jsem jim, protože jsem si lehce představil, kolik nadšených hlasů se panu šéfkuchaři dostává; vedle nich bych působil jen jako příklad nenapravitelného kverulanta. Neměl bych šanci, tak, jako je těžko si stěžovat na kýčovou televizní sérii o stromech, rozhlednách či pramenech s Munzarem a poblblým doprovodným protestsongem – lidi si jim dokonce píšou o akordy.

Nesleduju na ČT ty dva kluky, jak vaří, mám ale pocit, že to může být pěkné, ani neznám vaření BBC, které bývá snad na Nově, jedině narážím na pořad Pod pokličkou, který byl původně dost odporný, pak v něm chvíli zdálo se převažovali podezřelí léčitelé, ale teď už je docela normální, to znamená celkem dobrej.

Vtipkovali jsme s Klusákovou, že do knížky vrazíme ještě recepty, aby se líp prodávala – prodává se asi dobře i bez toho – ostatně dopoledne mi někdo volal, že v Budějovicích knížku nelze sehnat. Rozhodl jsem se, že sem do bloku vložím ještě jednu rubriku, a sice Recepty. Bude to jen pár jídel, která vařím s variacemi pořád dokola, ale když si je připravuju třeba ve škole, přijde mi líto, že něco tak jednoduchého a výživného se mnou nejí moje rodina. Vařím si od patnácti let, tenkrát mi jedno děvče věnovalo knihu od Hejdy o výživě, která měla velký vliv na můj život, a to doslova. I když to byl jinak dost jednostranný přístup, říkal tomu racionální výživa. Četl (ale spíš jenom četl) jsem si i další diety, například systém doktorky Davisové, která jídlem bojovala proti rakovině (a říkalo se, že na ni zákonitě taky nakonec skonala), pak samozřejmě makrobiotiku, dietu pro piloty a spoustu jiných nesmyslů, obvykle ne zcela nevinných. Někdy diety vypadaly na to, že si je u autorů objednala určitá odvětví potravinářských lobby. Říkal jsem si, že univerzální dieta neexistuje, je potřeba ji každému ušít na tělo. S tím se teď možná trochu shoduje dieta podle krevních skupin; tu už jsem ale ani nečetl – už jen z toho, co se o ní různě dovídám mi připadá vycucaná z prstu.

Jediné, co myslím platí všeobecně: jíst do polosyta a pít do polopita, a dbát o skutečnou pestrost.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.