proč neučím taiji

Wednesday, 1. March 2006

Tohle jsem taky napsal do blogu už před dvěma měsíci, ale nepublikoval jsem to. Ani teď nechápu, proč jsem měl potřebu psát o tom, že už neučím taiji.

Dlouho jsem taiji neučil, protože se to prostě neslušelo. Gene Chen, můj první učitel, považoval značnou část informací za interní, a bylo nemyslitelné, že by se jen tak předávaly dál.

Zhu Tiancai mě ale před několika lety výslovně pobídl, ať začnu učit, mimo jiné i z toho důvodu, že učením si člověk věci sám ujasňuje. Přivítal jsem to taky proto, že se mi líbila představa, že se Češi od Číňanů tohle umění naučí, a to přímo jeho autentickou formu.

Myslím si, že se zrovna v minulém desetiletí proměnil důvod šíření tradičních bojových umění. U kung fu (gongfu) jde v zásadě o přežití; prozrazení stylu je proto riskantní.

Gene Chen nebyl jen taiji shifu, byl také (a podle některých především) jedním z mála dědiců stylu Chu Gar, který je v předávání informací velmi striktní, až paranoický. Málokomu je umožněno učinit slib neboli „určit si budoucnost“ – ostatně i Gene Chen vychoval jediného následovníka. V té době dožívala asi už opravdu poslední generace „pravých“ mistrů (no, já vím, že to tak připadá každé generaci), umírali nezřídka v zapomnění, na rozdíl od artistických hvězd státem podporovaného wushu.

A pokud se jim podařilo v zapomnění neumírat, tak jen proto, že začínali říkat informace. To znamená více žáků a určité živobytí.

Tato tendence se nakonec ukázala perspektivní; od určitého momentu můžeme říct, že mistři svým kung fu bojují o přežití, ovšem ekonomické. Gene Chen se obával cokoli publikovat (a také mluvit před jedním z žáků…), protože měl zkušenost, že si informace přivlastní konkurence. Přesto byl nucen říkat stále více, stejně jako ostatní kompetentní učitelé, protože jinak by ztratili kredit, že ty informace vůbec vlastní. Když porovnáme, co se psalo v knihách a článcích o taiji ještě na začátku 90. let, a co na jejich konci, vidíme neuvěřitelný pokrok v porozumění principu a masívní ústup blábolu.

Mám pocit, že už se skoro ani víc říct nedá. Díky tomu se mohlo přihodit i to, že když Zhu Tiancai žákům řekl: ptejte se mě na cokoli, tak se nakonec nikdo pořádně nezeptal – protože všichni už byli natolik zralí a znalí, že věděli, že se to doví teprve přes vlastní zkušenost. Informace a cvičení si musí být vzájemně stále na dohled. Pozoruhodná je přitom zkušenost, kterou má každý, kdo se do taiji trochu ponoří – že naprosto stejné informace chápete v každé dosažené úrovni nanovo – znějí sice stejně, ale fungují šokujícně jinak – takže všechno „tajemství“ jsme znali už na začátku…

Asi jako odpověď na definitivní otázku po životě, po vesmíru a vůbec po všem, která zní: 42. Viz Wikipedia.

Napřed jsme měli na brněnské Fakultě výtvarných umění kurs, který jsem potrhle pojmenoval Stání za stojanem (nebo před stojanem? nevím!). Chtěl jsem se přes taiji dostat k percepčním cvičením, ale cvičení základů nešlo nijak urychlit.

Zároveň existoval kroužek lidí, který cvičil u nás doma. Cvičil jsem taky s hercema divadle Na Provázku, byli bezvadní, a v Praze jsem občas někoho přibral na svoje ranní cvičení na školní zahradě. Kurzem za tu dobu prošlo mnoho desítek, a když budu počítat ty, co pouze prokmitli, až několik stovek zájemců.

Skončili jsme to, protože jsem na to přestal mít čas. To je obyčejný a pochopitelný důvod.

Ti, kteří s náma cvičili stále, vědí, že vznikl ještě jiný důvod, abychom skupinu rozpustili, o kterém ale můžu na tomto místě těžko něco sdělovat (tak proč ho sakra zmiňuju? – kdoví, jestli právě tenhle důvod nebyl původním impulzem k napsání tohoto článku!), omlouvám se.

Pak byly důvody, se kterými se setká každý, kdo učí taiji nebo něco podobného – nemožnost synchronizovat cvičení tak, aby odpovídala momentální úrovni jednotlivých lidí; vypadalo to, že by se spíš mělo pokračovat s užší intenzívnější skupinkou.

Jenže to se vylučuje s posledním důvodem, který bude bohužel znít stejně tajnůstkářsky, jako ten druhý. Totiž že nevím, jestli mám právo doprovázet lidi dál, než jen k základům. Jestli je o co stát. Loni jsem se začal dostávat cvičením k něčemu, co by mohlo být paralelou kundalíní v józe (jógu necvičím, třeba se pletu); což jistě není nic nezávazného, a není to ani nic neškodného – jako ostatně každá síla. Protože nikomu nepopíšu o co jde, a konsekvence průběžně zjišťuju, došel jsem k přesvědčení, že do toho nemám co nikoho zatahovat. (Přitom tvrdím – v knížce s Klusákovou – že se k téhle síle dostane každý, kdo si srovná zadek.) Možná to zní tajemně lákavě, ale nemyslím to tak. Blbě se o tom mluví – samotná věc není o nic zázračnější, než když jdete třeba na záchod. Ale rozhodně bych ji nikomu nevnucoval – ani kdyby ji sám chtěl.

původní komentáře: 

1 02.03.2006, 12:47:53

zapomnění

2 škoda Jana Kabelová 03.03.2006, 20:58:29

Škoda, velmi zjednodušeně řečeno: umíte taiji a umíte taiji učit. Pro mně jako začátečníka v kurzech u Zhai Hui přibližně od roku 1998 jste nezapomenutelný a Vaše připomínky, rady či chcete-li instrukce (už tenkrát) byly opravdu v daný čas to správné a velmi účinné. Skoro bych řekla, že teď po letech někdy těžko hledám, co tenkrát „naskakovalo samo“

3 samo koko WWW 28.03.2006, 23:26:20

Když to hledáte, tak to asi i nacházíte – máte pravdu, kéž by to naskakovalo samo! – vidím, že u toho posledního bodu bych měl asi dodat, že cvičení přesto není žádná makačka na bednu – u řízení auta taky obvykle není třeba myslet na motor – ať je to raději ta přímá a bezstarostná radost z přírodních zákonů, kterou zažívá dítě na houpačce – v taiji jsme ostatně pořád na houpačce, zvláštní, v každém momentu do všech stran mířící houpačce (houpačka ale trochu asociuje točení hlavy, labilitu – u taiji jde o opak), takže v každém okamžiku jsme připraveni na změnu, na proměnu – to je totéž, jako když dobří herci nebo muzikanti nepřehrávají už předem jasnou frázi, ale spíš jako by na ni právě přicházeli. Kolik takových herců nebo muzikantů je?

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.