příběh bez běhu

Monday, 14. January 2008

Naše kamarádky nás už pár let zvou na pustý ostrov ve východní Asii. Ostrov se jmenuje Velké prase, a turisté ho nenavštěvují, asi to nezní dobře. Měli bychom tam strávit nejmíň tři měsíce. Rozlohou ostrov odpovídá knínickému katastru, je tam i sladká voda, tropický prales a takové ty západy slunce. Na opačném konci žije asi dvacet rodáků. Ony to myslí jako umělecký projekt – jenže mám neurčitý dojem, že už něco takového existuje. Ne v umění, ale jakoby to byla nějaká reality show nebo seriál.

Možná víte jaká show, možná ji právě prožívají diváci nějaké tv, já to opravdu nesleduju. Možná je projektů toho druhu víc – při klikání mezi kanály vídám vždy dvě vteřiny ze seriálu Ztracení, třeba to je ono. Nad ty dvě vteřiny však nikdy nejdu, i když bych tím snad zjistil, zdali by náš eventuální pobyt na Velkém praseti nakonec nebyl jen pouhým odvarem z čehosi, co všichni kolem mají přes bednu dávno zažité.

Stroboskopické momentky se mi za dobu vysílání seriálu nasčítaly a jen utvrzují můj první dojem, co je ten pořad zač. Fanoušci mě opraví, můžu se plést, ale připadá mi, že jde o cosi vrcholně nezajímavého. Představte si, že byste za účelem vytvoření příběhu provedli komplexní analýzu, zjistili byste, z čeho vzniká napětí, jak se má děj gradovat a kombinovat, jací mají být hrdinové, aby to mezi nimi zajímavě jiskřilo. Když tuhle slupku vypracujete do detailů, tak vám vznikne univerzální příběh, který posléze dokořeníte prostředím a reáliemi, aby nebyl až tak lehce zaměnitelný.

Nejde o žádnou novinku, i Dietl to takhle skládal. Chci jen zvýraznit ten moment, že se při tomto „opačném“ budování příběhu vychází ze splňování přání. Zjišťuje se co nejpodrobněji, co si divák přeje, a pak se mu to prostě dá. Na tom přece nemůže být nic špatného. Mě to připadá zrůdné. A čím tzv. kvalitnější, tím horší.

Je to podobně hrozivý princip, jako když politici přizpůsobují svou politiku průzkumům veřejného mínění. Lidem se řekne, co chtějí slyšet, a není co řešit. Bludnost tohoto kruhu nebývá většině populace zřejmá.

A můžete tak nakonec koncipovat i smysl vlastního života. Řeknete si, co byste chtěli dokázat, kam dospět v profesní kariéře, jaká místa byste chtěli navštívit, jak by měla vypadat vaše partnerka či partner – v podstatě vytvoříte skořepinovou formu, do které pak po kouskách dodáváte svůj život. A třeba se to všechno i podaří splnit. Kvalitně.

Jenže smysl není předem, nedá se přibalit do kufříku jako deodorant nebo kartáček na zuby. Příběh spočívá v tom, že se celou dobu zjišťuje, jestli to je vůbec příběh – kdykoli se děj může rozpliznout v něco nezajímavého, co nemá žádný smysl. Do poslední chvíle nemáme jisté, jestli náš život je příběh. Jsme v nebezpečí, že bude dávat maximálně takový smysl, jako přehled televizního programu.

původní komentáře: 
1 Drobný rozdíl Lucienne WWW 14.01.2008, 13:27:14

Vidím v reality show pro televizi a pobytu na ostrově mezi svými – byť uzavřeném a byť na 3 měsíce – jistý drobný rozdíl. V televizi jste byl najmut za to \"dělat zábavu\“ a ta tam bude, i kdyby na chleba nebylo, proto reality show televize vytváří a mediální výsledek vůbec nemusí být to, co zažíváte. Pokud víte, do čeho jdete, a nejdete do něčeho diametrálně odlišného od Vaší představy trávení volného času na ostrově, tak proč ne? Dráma by Vám tam přeci jen tak někdo nevytvářel kvůli plezíru čísi sledovanosti. Stačí to, co se vyskytne běžně.

Proto by se nemusela analogie reality show a opuštěného ostrova na tři měsíce považovat za dokonanou.

Ad skládání života – všichni skládáme. Institucionalizace společnosti nám plánuje co budeme dělat už od narození – byť v bodech. Očkování, chození do školy, placení daní z výdělku, důchod, pohřeb povoleným způsobem. Jak si ale naplníme mezery mezi body, to opět závisí nejenom na nás, ale také na společenských dějích, kterými nás společnost obklopuje. Ve skutečnosti máme dost mizivou možnost změnit směřovanou skutečnost. Už jenom kolik miminek bylo pojmenováno Esmeralda…

2 koko. WWW 14.01.2008, 14:25:11

zdravím vás, Lucienne

Jsem deformovanej tím uměním – v tom našem výtvarném oboru se očekává, že když jedete na pustý pustrov, tak že za tím je nějaká aspoň trochu originální idea – která přinejmenším nebyla dosud exploitovaná v reality show. Výtvarná scéna už pár desetiletí vykazuje znaky reality show, vnímávalo se to jako cosi velmi progresívního. Dneska umění za těmahle televizníma projektama zaostává.

Nemyslel jsem to až tak jako analogii, jen jsem si nemohl vzpomenout – někde jsem pochytil, že jakási šou či seriál zahrnovaly pobyt na ostrově: nevíte náhodou, které by to mohly být?

Esmeralda, to je strašný…

Taky jsem jednou musel na poslední chvíli zasáhnout do Zprávy o činnosti, kterou vypracovává každá VŠ, aby se pro úspěšné uchazeče do magisterského a doktorandského studia nepoužíval v textu termín \"vyvolení\“…

Instituce nepovažuju za apriori špatné – hokejisti si určitě líp zahrají, když je omezují mantinely a hra má pravidla – ale co mě straší: že se hra udělá tak, aby splnila představu diváků o sportovním dramatu – včetně infarktových závěrečných deseti vteřin, které vedou k prodloužení, a to přinese zvrat celého zápasu a rvačku na celém hřišti… a hráči budou prostě naplňovat tenhle scénář – čím věrohodněji, tím hůř…

3 Archetypální ztělesnění reality Lucienne WWW 14.01.2008, 17:02:01

I já Vás zdravím v novém roce, pane Kokolio.

Je pravda, že všichni jsme ovlivnění svými vlastními podmínkami a věcmi, co si cpeme do hlav a z hlav na papír – u Vás to je umění, u mě je to aktuálně občanská společnost a sociologie institucí. Každý máme tudíž svůj pohled, který abstrahovaný je tak stejný…

Umění se používalo odjakživa nejenom, ale také, k pobavení společnosti. Jsou-li techniky stavění příběhů archetypální roviny v masmédiích vypracovanější víc, než v umění, znamená to, že by měli umělci vypracovávat svá díla podle žádaných představ společnosti o takovém díle? Znamená to, že pár vyvolených – Vás v to počítaje – udržuje termín výtvarných příběhů v rovině prodávatelnosti za slušný peníz a tudíž přijímanou kulturu a archetyp příběhů? Televizní obrazovky také vytvářejí modely reality, které se jim mají vyplácet ve finanční podobě a proto vytvářejí divácky úspěšné příběhy.

Je tam rozdíl? Já ho tam vidím. Myslím si, že umění, stejně jako jiná forma vyjádření člověka, vychází z něj samotného a je to něco, co se těžko ovlivňuje zvenčí. S každým dílkem, které by se byť mělo ocitnout křídou na chodníku, se umělci o trochu uleví, je mu prostě líp, protože udělal to, co mu srdce velí. Věřím, že takové napětí a uvolnění prožívá i graffiti psavec, ač neplacen a většinou nechtěn a jeho díla mazána.

Z toho mi vyplývá, že televizní umění, ač v to beru filmový průmysl, není vyráběný z vnitřního popudu, ale pro zprostředkování toku peněz odněkud někam pod rouškou informovanosti diváků – informace jsou o čemkoli.

Přesto je umění vytvářeno jako prodejná \"věc\“, která svou hodnotu nabývá poptávkou a nabídkou tvořící se na základě archetypálních uspokojení potřeb příběhů, ale nejenom na něm.

Ad show na ostrově – mohla bych zapátrat na internetu, ale… Nemám televizi už pět let, takže bohužel, nebo bohudík, nemohu poskytnout zasvěcené informace \"od zdroje\“. Zda se obohacuji jinými zdroji informací nebo zda nepřítomností televize o obohacení přicházím, to už je věc jiná.

Esmeralda – začala být oblíbená díky telenovele podobně, ale ne tak markantně, jako jméno Aneta v roce, kdy Aneta Langerová získala místo na výsluní popularity. Jména celebrit nás ovlivňují stejně jako ostatní propagovaná data v mediálním světě. Vlastní názor? :)))

Vyvolení jako synonymum pro úspěšné uchazeče přijaté na VŠ obory? Fíha! A pak, že VŠ nejsou jen pro vyvolené…

Poslední Váš odstavec mě vrací zpátky k archetypální struktuře žádaného příběhu – nestanou se z reality nakonec magické příběhy? Sociální stratifikace na základě vytvoření dobrého příběhu, nejlépe životního? Kdo vyhraje, bude prezident? :)

Realita reálnější, než realita. Napadá mě mnoho dalších absurdnějších možností, jak v tom pokračovat… Konečné řešení pro totalitu… Kdo není věrohodný v příběhu, je nevěrohodný a tak. Na konec člověka ubitého předstíráním toho \"správného příběhu\“ se opět naskýtá otázka:\"Jaký to má smysl?\“ A jsme zase na začátku.

Stavíme příběh bez běhu, s během kam a proč vlastně nejdeme krokem?

4 pneu 10míša marešůůůůůůů WWW 10.03.2008, 18:24:53

mam čtyři pneu a miladu jak vínko.

5 10.03.2008, 18:28:06

není to pravda

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.