prezentace prezentace prezentace

Sunday, 11. January 2009

Bavili jsme se s děckama v ateliéru – děckama pochopitelně myslím naše dosti už přerostlé studenty Grafiky 2 na AVU – o prezentaci ve výtvarném umění. Prezentace je v našem oboru tak samozřejmá a kladná, že debata o jejím nebytí, nebo aspoň omezení, vyznívá předem jako čistě akademická. Prezentaci je naopak potřeba všemi způsoby posilovat; kdoví, jestli se už všichni dávno neshodujeme, že ona je vlastně tím uměním.

Ale existovala doba, kdy přinejmenším byla druhotná. V první polovině minulého století bývaly výstavy často shrnutím několikaleté práce a vystavil se jen brutální výběr.

Co ale bylo to prvotní? Karel v diskuzi řekl, že se stará, aby obraz byl dobrej. Ale jak dobrej? Aby se ještě líp prezentoval? Nebo se dobrost díla pozná ještě jiným kanálem?

Klasickým příkladem ne-prezentace je gotická fiála někde na vršku katedrály, kde ji lidské oko nemá vůbec šanci spatřit – pouze oko Boží. Skutečně, když máme Boha za diváka, jsme za vodou: v jasu jeho omnipresence se otázka prezentace díla stává poněkud malichernou.

Bůh je nutnou přísadou i v dalším příkladě. Jsme-li malířem ikon, můžeme si myslet, že namalováním třeba svatého Vladimíra nejen tak nějak připomeneme věřícím, jak světec vypadá a co symbolizuje – ale že přímo nějakou speciální konexí zařídíme, že Vladimír v tomto obraze je přítomný, ba i jeho svatost obrazem působí! Je to taky prezentace, avšak něčeho, co je za obrazem, možná i za horizontem.

Toto pojetí bylo samotnou církví periodicky kritizováno jako modlářství, vedlo k velkým ikonoklastickým vlnám, při nichž se šmahem ničily svaté obrazy.

Jinak ale obecně prezentace dominuje. Každý pšouk musí být dokumentovaný a v nějakém médiu zpřítomněný, neboli vyžaduje PR, public relation. Jinak se jakoby nestal. Jeho vlastní přítomnost je bez prezentace méněcenná, až nicotná. Tento zákon zasahuje do mnoha oblastí lidské činnosti: národy, které nedbaly na prezentaci (na svou historii) a jen prostě žily (a my jsme je nestačili vyvraždit), pro nás prakticky neexistují. Stejně jako bolest, jíž média neudělají patřičné PR. A je celkem běžným steskem, kolik věcí se ani nestalo, nebo se staly jinak, a přesto se jejich prezentace stala a založila pevný „veřejný vztah“.

Podezřívavost vůči prezentaci se mě drží dlouho. Po skončení školy jsem se připravoval na to, že je jen mizivá naděje, že bych mohl vystavovat, což člověka vedlo k rozjímání, zdali obraz, který nikdo nevidí, vůbec existuje. Činorodí spolužáci a kamarádi ale nakonec dokázali vymyslet množství výstav po různých chodbách, půdách a sklepech, na které mě taky zvali, takže mi zůstalo jen to rozjímání.

Vyvinul jsem si alespoň mýtus, že se obrazy nemají fotit. Vydržel mi asi patnáct let, pak se změnil ve svůj opak.

Při hraní s E jsem nosil pásku přes oči a „dělal, že tam nejsem“.

Taky jsem jednou strávil pár hodin skrytou performancí na performanci nějakého Poláka. Pronikl jsem do jakési úzké chodbičky mezi zadní stěnou jeviště, na němž on dělal svou nepochybně závažnou akci s buddhistickým nádechem. Fyzicky jsem byl vedle něho, od diváků čtyři metry, jen jsem nebyl vidět a mohl po nekonečné minuty zpomaleně kráčet ke konci chodbičky. Když jsem tam dorazil, Polák zrovna končil, a když zašel za jeviště, upřímně se mě v příšeří vyděsil.

V té době jsem všem českým akčním umělcům, které jsem znal (asi dva nebo tři), vyčítal zbabělost, že dokumentují své akce. Neboli, že nemají dost důvěry v to, že si lidé jejich vystoupení odnesou prostě v srdcích. Fotky vypadaly vždycky světově a nezachycovaly jemné vibrování trapnosti, které dávalo performanci přítomnost. I na cudných akcích Jiřího Kovandy z těch let jsem focení považoval za zradu – ale rád přiznám, že když jsem fotky viděl na poslední Documentě, moc mě potěšily.

Zdálo se mi tenkrát, že též samotné moje obrazy se prezentují příliš a přišel jsem s ideou, že obraz není jen svůj vzhled. Obraz má vzhled na první pohled, a já maluju až ten druhý (dnes bych řekl nultý) pohled, který ukazuje, jak byl vzhled zařízen.

Špálovku jsem při Chalupeckého ceně zatemnil do šera, aby obrazy téměř nebyly vidět, a aby se tudíž na jejich zpřítomnění musela rovnocenně podílet divákova imaginace. V Klatovech a pak na Sýpce jsem rovněž ve tmě vystavil celé patro plné zabalených obrazů. Kolega Knížák mi pak sdělil, že si nechal od klatovské hlídačky rozsvítit a nějaká plátna si přece rozbalil a prohlídl.

I na Documentě, jak už jsem víckrát někde říkal, jsem chtěl nebýt. Ale zdálo se mi fádní to udělat manifestačně – tak jsem tam dal prostě jenom obyčejné oleje na plátně, které v soutěži o prezentaci byly ukázkově bezbranné.

Výstavu Prsa v Mánesu jsem propagoval jako „léčivé obrazy“. Lze doufat, že takový obraz působí, i když ho máte ve skříni.

Příklady zpochybňující význam prezentace se mi nejsnáze hledají ve vlastní minulosti. Přitom bych z ní lehce mohl uvést jiné, z nichž by vysvítalo naopak moje úsilí o co nejumnější narafičení obrazu na diváka. Mohly by to být koneckonců ty samé. Ale nevidím v tom rozpor: obraz je něco jiného než výstava (i než výstava jednoho obrazu). Otázka prezentování obrazu je jiná, než ta, zdali je obraz i něčím jiným, než jen svou sebeprezentací.

Nevím, jestli se vyjadřuju srozumitelně. Ale asi to nebudu dál rozvádět, jenom přidám, že v případě site specific instalací se autoři nutně pohybují na tenké hranici mezi nasloucháním duchu místa, a mezi tím, čemu ošklivě říkám gallery design, a co vlastně patří do užitého umění. Byť se nám předkládá naopak jako právě to nejvolnější umění.

Jiná debata na Grafice 2 začala před třemi lety v první den školního roku. Naběhla nám otázka po konci světa. Jestli by naše výtvarné tvoření mohlo nějakým způsobem ne-li konci světa zabránit, tak jej alespoň zesnesitelnit, dát mu smysl, příběh nebo něco.

Překvapivě se ukázalo, že málokdo předpokládal, že by se něco mohlo na současném (tehdejším) směřování světa změnit. Ani možnost, že světový finanční systém možná funguje na principu letadla, a může znenadání kleknout, s nikým tenkrát nijak nepohnula – ačkoli dnes to vypadá na téma č. 1. Chtěně vypadal i předpoklad, že konec světa je vždycky individuální, nemusíme si k němu hned doplňovat katastrofické hollywoodské pozadí. Celkově podle našich reakcí byla role umění v záchraně světa ubohá nebo žádná. Moc se to nezlepšilo, ani když jsme se k tématu sporadicky vraceli.

Ale pozoruhodně se nám bumerang myšlenky osobního konce světa vrátil loni, když nás paní Bednaříková oslovila s nápadem vytvořit nějaké věci do hospice v Rajhradě. Zajeli jsme se tam i podívat a zřejmě jsme si tam trochu uvědomili i strašlivou odpovědnost takového zadání. Zatímco běžně sýčkuju, že divák probíhá galeriemi, z obrazů si bere jen titulní informace a často nemá ani zdání, že obraz se mění před očima – tady je situace naprosto opačná. Divák v hospicu je pravděpodobně limitován v pohybu, je možná „odsouzen“ k dívání se na náš obraz. Dokonce nemůžeme vyloučit ani myšlenkově nezpracovatelnou možnost, že si náš obraz odnese v pohledu s sebou na věčnost.

Uznávám, že je to trochu šílené téma, pokusíme se při něm nezešílet. Zmiňuju je proto, že se mi zdá, že to trochu směřuje k pólu ne-prezentace.

původní komentáře: 

1 Grympy 12.01.2009, 12:41:24

Kvalita vašeho textu i myšlenek zůstává a já s nimi rád strávil těch deset patnáct minut. Díky

2 spousta plků ex-it 12.01.2009, 23:41:13

Já myslím, že je to jedno. Pokud mám být maximálně absurdní, tak umění plně definuje pozorovatel, tedy v hraničním případě kulturně naprosto odlišného diváka může být rozřazení mezi umělecká díla a díla \"ostatní\“ zcela opačné než jak by to udělal kdokoli z nás v našem evropském kontextu. Tudíž uměním může být v zásadě cokoli. Jakákoli prezentace je jen snaha o obživu, ale je potřeba si uvědomit, že ani díla s náboženskou tematikou jako jsou ikony nevznikala z náboženského vytržení autora (přestože mohla), ale především z jeho hladového žaludku a na základě poptávky. Ostatně možná i většina historických uměleckých děl je vlastně jen důsledek poptávky a kvalitního řemesla a uměním je činí jen mimořádnost autora v kontextu dané doby a podmínek, tedy v dnešní době může být větší množství lidí, které bychom běžně označili jako spíše průměrné, kteří by takové dílo také dokázali vytvořit, ale protože nepatří mezi nejlepší, tak jejich dílo nebude klasifikováno jako umění.
Akorát jsem se teď ve formulaci významově tak posunul z původní myšlenky, že toho radši nechám… Jen jsem tím chtěl říct, že je v zásadě jedno, co člověk dělá, hlavně když mu to pomáhá uniknout před šílenstvím, samozřejmě jen potud, dokud tím nezpůsobuje šílenství jiných.

3 to ex-it koko. WWW 13.01.2009, 02:45:30

[2]

článek určitě nemá být mudrováním nad tím, co umění je, a co už umění není – i když je fakt, že tenhle pseudoproblém zaměstnává hlavy i celkem inteligentních lidí – představuju si, že úpornost, s níž se drží na myšlenkové scéně, pochází od svůdné možnosti rozhodovat o bytí věcí jen podle našeho názoru – což je vždy cesta do pekel – doporučuju se blbým diskuzím na toto téma vyhnout – pokud někoho vzrušují, pak takový myslitel na sebe mimoděčně prozrazuje svou kádrováckou ambici nebo náturu

místo toho bych navrhoval nechat se okouzlovat – pak člověk zjistí, že lidské výtvory okouzlují trochu jinak než ostatní věci – a když ještě nějaké zvlášť zabírající skupině lidských výtvorů bude chtít nějak říkat, klidně ať si ji nazývá umění – jde potom o zasloužený pojem…

z uvedeného důvodu už pár desetiletí nemám umění ve slovníku – byť jsem se tomu slovu tady úplně nevyhnul, jelikož si kladu textem otázku, jestli se výtvarné umění rovná jeho prezentace – ale asi jsem se nevyjádřil, když to budí takové reakce
:o)

4 ex-it 13.01.2009, 07:31:25

\"lidské výtvory okouzlují trochu jinak než ostatní věci\“ – ale stejně jako u ostatních věcí může u člověka dojít k přesycení a z okouzlujících věcí se mohou stát obyčejné. A okouzlujícím se stane něco jiné, co bylo dřív obyčejné. (Akorát mi připadá, že zbytečně formuluji naprosto zřejmé věci)
\"asi jsem se nevyjádřil\“ – vyjádřil, proto jsem na konci psal, že jsem se příliš posunul od původní myšlenky – na začátku jsem chtěl dospět k nějakému vyjádření ve vztahu k prezentaci, které mi během formulace odkličkovalo kamsi pryč. On totiž není ani tak hlavní problém v definici umění jako v definici prezentace, protože jako lidi ze dvou různých oblastí života i v rámci jednoho kulturního prostoru, pokud to takto zjednodušeně můžu říct, vnímáme prezentaci rozdílněji než umění. Protože vy se určitě setkáváte častěji se sebeprezentací tzv umělců, o které pak polemizujete, zatímco normální člověk je konfrontován především prezentaci producentů a prodejců. Ačkoliv se v zásadě jedná o totéž a ačkoli může obojí dosahovat uměleckých forem, běžná komerční prezentace má přeci jen trochu jinou formu a trochu jiné zacílení. Ale teď už se zase vracím k tomu, co je umění, protože umění prodat a prezentovat je v zásadě také umění, přestože je nehmotné. Ale troufl bych si říct, že mezi námi vyvolává mnohem větší množství negativních reakcí, ať už vnějších či vnitřních, tedy rozdíl tu je. A také je rozdíl v tom, že narozdíl od klasického umění má vždy cíl, protože pokud cíl postrádá, tak už to není prezentace. To je také ten důvod, proč je člověk schopen prezentaci odlišit od umění a proč ji může nemít rád. A to je v zásadě to vyjádření, ke kterému jsem chtěl dospět, ale chtěl jsem je nějakým způsobem více přiblížit. Tedy, nemám rád prezentaci, ani uměleckou, přestože umění mám rád. Může se mi nějaká prezentace líbit, ale v podvědomí stejně vnímám, že je to prezentace. Ale možná právě toto je to, co je vystiženo myšlenkou \"že umělec je pochopen až po své smrti\“, protože v takovém okamžiku může být prezentace konečně oproštěna od svého původního účelu a eventuelně vnímána jako umění.
Jinak omlouvám se za tento nepříliš stručný příspěvek i za případné nevědomky vykradené myšlenky z původního textu – nedělám to vědomě. Ačkoli to tak nevypadá, nerad se vyjadřuji, protože to vždy vede k špatnému pochopení – umět se vyjádřit, to je také umění :)

5 prepre jj 15.01.2009, 15:32:35

Tohle téma mě dostává, protože si s prezentací nevim rady. Zpočátku jsem si myslel, že lidi, kteří obraz uvidí, budou z něj mít stejnou radost jako já, když jsem ho na/maloval. Později jsem přišel na to, že to takhle úplně nefunguje, leda snad, že viděné inspiruje někoho taky k malování atp. Pak je tu jakási tajná sounáležitost, která asi způsobuje, že hlavní diváci, jsou ostatní malíři, kteří se takhle vzájemně nakopávají. V tom bych snad viděl i určitý klad prezentace.
Jednu chvíli mi připadalo, že jsem nad prezentací i vyzrál. Hrozně jsem trpěl na svých vernisážích, že tam nemám co pohledávat, přinejmenším proto, že pro mne jsou všechny ty prezentované věci už minulostí a málem nevim co s tím mám teď ještě společného. A tak když jsem spíš náhodou vyrobil performanci,díky níž jsem si mohl ještě nějak jinak komunikovat s tím co jsem vystavoval a návštěvníky, kteří na to koukali.(Babiččiny 90.nar.) Byl jsem tam alespoň chvíli něco platnej. Abych záhy dopěl (ať tam to s klidně dál chybí) k řešení, že jsem v rámci performance (málem i bez trenek) stejně zdrhnul oknem z(s) prvního patra galerie U Řečických.
Další pokus s deklasováním pezentace jsem udělal, postupným ničením svých aktuálně prezentovaných děl(Příznaky Existence). Jenže už proto, že jsem pořád dál ničil, co už jsem zničil, se prezentace kontinuálně násobila a nakonec co jsem nespálil z toho byla násobná hromada. A to jsem chtěl spíš poukázat na to, zda je vůbec nutné, aby nějaké dílo existovalo a ještě se schoval pod masku s přiblblým keep smilingem, že to jako vůbec nemusim být já kdo něco vystavuje. Závidím hudebníkům, spíš hudbě samotné, že zaexistuje a pak zas není. (I když hudební nosiče to taky dost maří). Tak jsem bez valného úspěchu to existování neexistovámí zkoušel přesunout i do malování…
Performance na mne nakonec taky vyzrály tím, že jsem se dal zlákat jejich zaznamenáním.(I když dost jich zůstalo \"čistých\“ nezaznamenaných). Napadalo mne taky, že důležitější než všechny obrazy, jejich prezentace a existence, je akašický záznam toho co se odehrálo. Obrazy, které jsem kreslil do vody, jakoby nebyly, ale jsou. Nakonec ve světle toho, že celý dosavadní akašický záznam veškerého našeho počínání nejspíš vezme taky za své (chvála Bohu říkám si nakonec), ztrácí se mi i tenhle význam. A tak pořád trochu závidím lidem, kteří jsou dočista uspokojení tím, že uvaří celé rodině dobrý oběd poklábosí, zahrajou karty a nemají sebemenší nutkání to prezentovat jako umění. (Ačkoliv nevim, zda to taky není prezentace, jakmile se zeptaji jestli jim chutná nebo jídlo někdo ohodnotí..).

Nojo, tak ale jestli mi po všech těch pokusech může někdo říct, jak jako \"umělec\“ odstranit prezentaci a jestli to není stejně zbytečná snaha jako její aplikace. Jestli nějak konspirativně připustit, aby se podíval jen kdo si násilím vymůže vidět co že to vlastně dělám (a pak ho odpravit,aby o tom nikomu neřek).. Můžu si dělat nějaký řemeslo, třeba fárat do dolů, ale jakmile sáhnu na štětec už je malér. A i když nikdo nebude podezírat horníka z prezentace umění, když bude před ostatními kutat v dole a pak někdo uvidí co vykutal. Sotva ale sáhne na štětec nebo dokonce ukáže co namaloval, má zaděláno. Pseudonym? To může být ještě zakuklenější ego. A galerie už je jasný záměr, i když to tam někdo rozvěsí, aby se totálně odstřelil. (To je skoro neprezentace na druhou a poslední dobou možná ještě profláklejší než snaha se předvést). Když půjde o krejčího, už se předem nějak počítá, že ušité šaty budou na ukazování. Jakmile se s tím počítá u malování je zase zaděláno na průser. Snad by se dalo, ty obrazy někde jen tak upustit a zmizet. Nebo, že galerie nebudou ukazovat umění (to se leckterým i daří, ale zas o tom často neví návštěvníci). Zkoušel jsem třeba roky své nové věci vůbec nikomu neukázat, ale byl jsem si stejně podezřelej, že donekonečna to neustojim. Takže s tím už budu asi nucen nějak existovat, pokud malování atp. úplně nezabalim. Taky nevím jestli bych našel dost odvahy vrátit se zpátky k truhlařině, vstávat na pátou, přicházet a odcházet na píchačky a dohadovat se se šéfem o výplatě, malovat si tajně a do smrti smrťoucí o tom už ani muk. Tak se to nějak se mnou táhne dál a vlastně i že se o těch svých pokusech tady rozepisuji není než prezentace prezentace prezentace. A zas když situaci vezmu kolkolem, co je špatnýho na tom, když si lidi ukazujou, čím si krátí dlouhou chvíli. No nerad bych se tudy dostal třeba až k pornofilmům. Radši to utnu. Jdu si uvařit brambory.
jj

6 měl bych držet zobák, ale ex-it 16.01.2009, 08:25:03

jj: nestačilo by vzdát se té představy, že by to mohlo být umění? Přiznat si, že člověk je jen s prominutím matlal, co se o něco pokouší, protože mu to přináší určitou formu uspokojení? Přitom ale neubrat nic ze svých nároků na sebe. Samozřejmě toto je narušeno tím, když je to pro člověka zdrojem obživy, pak vzniká nutnost prezentace, většinou nejen té základní, ale nějaké \"rozvinutější\“… A k těm performancím – na mne jako na diváka působí tím způsobem, že jimi autor přiznává, že ví, že jeho dílo není to pravé ořechové. Přitom dílo samotné takové být nemusí. Je jasné, že prezentace je problém. Může to poznat i obyčejný člověk jako já – když se mi třeba líbí nějaká hudba (pochopitelně ne vlastní) a pustím ji nahlas někomu dalšímu, s kým se chci o radost z té hudby podělit, najednou ta hudba zní jinak než když ji poslouchám sám, najednou mám pocit, že jí něco schází, vidím v ní nedostatky, sleduji reakci toho druhého, jestli ho to náhodou moc nenudí.

7 Z jiného světa Amanita 16.01.2009, 14:10:59

Téma prezentace. Čtu a dochází mi, že není jen tak jednoduché. Pro mne prezentace souvisela se sdělením, doplňovala přednášku o něčem, co jsem si stanovila anebo co mi bylo stanoveno za úkol. Měla přinést sdělení. Pro mne naštěstí jen věcné (i když různé nesouvisející vstupy byly daleko žádanější a oživující).
Pro mne souvisí s vymožeností dataprojektorů, s přednáškovým prostorem. Dokonce oproti normální přednášce dovolí (běžnému v mém případě) přednášejícímu se do určité míry skrýt, protože pohledy jsou upřeny na obrázky a heslovité texty, na strukturu přednášky. Také připravená prezentace vede přednášejícího kýženým směrem. Bez prezentace se mohu ztratit v tématu, přemůže mne chvilková slabost nebo tréma. Prezentace mi pomáhá (také diskutabilní).
Prezentace vlastního díla, zhmotnění vlastních myšlenek, vidění světa a náhodných záblesků jeho pochopení, na plátně, ve dřevě, v hlíně anebo ve fotografiích bude asi něco jiného. Vnímám v tom možnou spoustu nejistoty, obav. To přeci není řemeslo. Nedivím se, že výtvarník může vnímat výstavu svých starších produktů odcizeně a s velkými rozpaky. Možná i proto, že pro něho samotného to které dílo s odstupem času už ztratilo význam, už pozapomněl na ten záblesk, který ho při tvorbě provázel. Nebo se také ono dílo stalo jen jedním z korálků v řetězu na cestě k pochopení určitých jevů, jakoby bylo překryto dalším. Řekla bych také, že časový odstup může ověřit jeho tvůrci, zda ono konkrétní dílo vzešlo z opravdového záblesku a z opravdového pochopení čehosi neviditelného a velmi podstatného, anebo zda bylo rozumem vytvořeno. Nicméně i to je asi diskutabilní. Další vnímání toho kterého díla je, pokud ho jeho tvůrce nezničí a zvládne se od něj oprostit a vystavit jej, podle mého, již zcela věcí diváka, záleží na jeho výkladu a jeho zodpovědnosti. Nakonec květina na louce neřeší, zda její vykvetení má smysl. Jak může ona dohlédnout všech souvislostí a významů. Jen si tak kvete a až přijde čas, odkvete.jak bychom si mohli přát být takovou květinou.
Spíš mne znepokojuje pozice povolání umělec. Povolání, které pomyslně obstarává terciární a další roviny lidské existence. Tím se snažím umění, vědu atd. odlišit od prvovýroby a zpracování potřebných produktů. Jakmile si člověk opravdu uvědomí, že je v roli umělce nebo vědce, tak se, podle mého vnímání věci musí dříve nebo později zbláznit. Zejména, když si to vezme k srdci. To na jedné straně může znamenat, že nabude přesvědčení o své nadřazenosti (říkám tomu „dlouhé fousy“), která pak vyčuhuje i při jeho zdánlivě populistických aktivitách, i když se snaží od toho oprostit mezi „normálními“ lidmi. Na druhém pólu se možná zcvokne ze své zodpovědnosti. Pod tíží zodpovědnosti se může následně upracovat, aby dílo bylo dokonalé (což je nemožné, jsme lidé a ne bozi), aby vyhověl očekávání, anebo toho všeho nechá.
Snad jen velmi vyzrálá osobnost si jaksi nevšímá, že je umělec, ponechává dění volný průběh. Události ze světa lidí, které se k němu blíží jako k „umělci“ (v dobrém smyslu) ponechá jen skrze sebe proplout. Tak je asi možné to celé přežít. Proto se nedivím, pánové, že si vaříte brambory anebo štípete dříví. To jsou skutečné věci, které nás (jako lidi) mohou zachránit jak tady, tak na věčnosti.
Docela by mne zajímalo, zda si někde „ve skříni“ schováváte některá svoje díla, která by vás ani nenapadlo prodat. Ty bych já asi považovala za největší skvosty. Maximálně je darovat i s kouskem své duše.
Ještě mne zaujalo: Při hraní s E jsem nosil pásku přes oči a \"dělal, že tam nejsem\“. To přeci dělají malé děti a v naprosté důvěře, že je není vidět. Nyní mi to předvádí vnučka asi 3 roky a kousek. Dělá to v okamžiku, kdy chce, abych ji hledala. Je to výzva ke hře.
Omlouvám se, že jsem jako ET vstoupila do vaší diskuse, pohybuji se v poněkud jiném světě.
Přeji vám příjemné dny bez pochybností.

Amanita

8 Pre-Presenrace Martin 24.03.2010, 23:22:47

Trochu mi vadi v clanku \"presentaci p+p\“., to ze se tam clovek s okem bozim ohani jako by to bylo objektivni meritko, kt. be mel kazdy v zasuvce.
Prezentace neukazuje bez podminky jeste umeni (prezentace je umeni samo o sobe, subjektivne a diktatoricky \"diktuje\“ co je umeni, ale neurcuje co umeni zustane).
Prezentace je vsudypritomna. Vzpominam si jak jsem se po 1989 zhrozil nad reklamama, ktere nas pocaly obklopovat a pohlcovat. Pak jsem nasel fotky z 20 a 30 let a byl ohromen extremni prezentaci reklamy – a to vsude! Prezentovat umeni neni hloupe, cim vice umeni a jeji vyber tim vice propadne casovym sitem a zustane tady. Asi to chce jen cas. Ten nemame a tak se snazime jiz predurcit co je co. Myslim si, ze se jedna jen o par let ty staci… pak je srandovni sledovat jak se vse redukuje.
Dnes jsem telefonoval s nekym, kdo ma na web.Strankach sve galerie, ze umeni neni to co kopiruje prirodu, ale to co se do prirody zarazuje. To neni hloupa odpoved pro hledace prezentaci.
Prezentaci zdar, my co se umenim aktivne zabyvame bez toho nevyjdeme. Kdo nechchce, byt slavny… tak jsme vychovani. Byl bych snezny muz, bez vztahu k soucastnosti, tak bych nedelal umeni, ale jen hezke veci sam pro sebe (a svou sneznou zenu).

Martin
(prominte mou Cestinu, nebydlim v Cesku)

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.