předmětné myšlení

Sunday, 9. August 2009

Trojúhelníkem prochází duch trojúhelníka, skvrnou duch skvrny. Věc je věcí, protože má ducha. V duchu se věc ví. Trojúhelník není, než vědění trojúhelníka, věc není, než vědění věci. Žádné zprostředkování. Duch věc tvoří tím, že ji prochází. Duch ví, kdyby nevěděl, nebyl by to duch. Ví ale vždycky jen svou věc, tu, kterou prochází. Nejde o dvě věci, ducha a věc, ale o vědění; to je jedna věc. Než, že existují, můžeme o věcech říkat, že se vědí.

Kde myslíme? Nikdo neví. Jako jízda neubíhá v motoru, ani myšlení neběží v mozku. Myslíme přímo ve věcech. Přímo – to znamená, že přímo ve věcech je myšlení. Trojúhelníkem probíhá duch trojúhelníka. Neznám žádný způsob, jak zjistit, že myslíme my. Zdali, když vidíme trojúhelník, je duch v nás nebo v trojúhelníku. Vyhněme se prosím přitom odpovědi „všechno je v duchu“. Zkusmo věřím, že duch prochází věcmi – že věci jsou to, čím prochází duch. Sám můžu být na okamžik taky věc a duch mnou projde. Neboli duch mnou projde, a v ten okamžik jsem taky věc. Jsem pak pro sebe pěkný příklad toho, že v duchu se věc ví. Vzápětí se vím jako trojúhelník nebo cokoli, čím duch zase zrovna prošel.

Sláva věci z přítomnosti ducha nás zasahuje. Co s věcí je, když zrovna nejsme zasaženi, nevím: vypařil se duch úplně nebo se umí nějak proměnit? A patří k věci něco, co z ní činí past na ducha? V jakém pořádku přechází duch z jedné věci do druhé? Tyto a další věci jsou za mým obzorem. Zbavili jsme se duality a platíme nevědomostí o tom, co přímo nevíme. Známe přímo první věci, žádné druhé se nám nevyskytují. Svědčím jen o vědění, které se přímo naskýtá. Mluvím v první osobě, každá věc takto mluví v první osobě. V druhých osobách se nevyjadřují, věci nejsou to, ale já. Moje osoba přitom zůstává poslední, možná bezduchá; nevím ani, co z ní dělá past na ducha.

Nijak nebazíruju, jestli zde říkáme duch, idea nebo jméno. Místo věc lze říkat osoba.

původní komentáře: 

1 Přítomnost ducha Amanita 09.08.2009, 21:44:08

Oduševnělost. Co je tam, kde chybí? Prázdnota, možná až sprostota. Duch ve věci? Asi ano, umění jej vidět, vnímat. Spíš nějaký přesah, vztažení se někam dál, výš, mimo formu? Vnímám každého ducha? Spíš ne, se vším nerezonuji. Nemohu posoudit. Musím předpokládat, že duch je ve všem a podle toho se asi k tomu či onomu chovat?
Past na ducha – to jistě nejde. Stále ve vnímání ztotožňuji Ducha a Boha. Past na Boha?
Asi bylo dnes dost horko. Ama

2 koko. WWW 10.08.2009, 00:48:19

Budu se sebou muset něco udělat, přestává mi být rozumět.

Věřil jsem, že text nepopisuje nic jiného než představu, že myslíme prostředím.

Dovolil jsem si to proto, že mi připadá, že nevíme, kdo to v nás vlastně věci ví; že nemáme ani jak poznat, jestli myslíme na věci nebo věci myslí na nás.

Takže mi vznikl obraz světa jako blikajících ostrůvků aktuálního vědění, přičemž vědění je u věcí, těká z jedné věci na druhou; my sami jsme s tím věděním, ale s námi samotnými vědění není, kromě momentů, kdy se sami staneme věcí, na kterou vědění narazilo.

Tím protestuju proti protivné a běžné představě, že jsme my ti jediní myslící a živí, vznášející se nad blbýma inertníma věcma v mrtvém světě.

Mluvím přirozeně o vědění, o kterém sami víme, ne o vědění někoho jiného. (I když nevíme, jestli jsme k vědění připojeni sami.) Vědění je jedno, teď a tady. Účastníme se tedy i vědění, které o sobě mají věci – což je totéž, jako kdyby věci o sobě mluvily v první osobě.

Věcí je přitom myšleno cokoli, co se vyčlenilo proti pozadí. Myšlenkovému pozadí – to je asi zbytečný dodatek – znáte jiné pozadí? Věc se vyčlenila momentálně tak a tak. Tak a tak je nějaký specifický obrys. Než do něho duch vstoupil, tak byl (ten duch) jakýkoli, tj. nijaký; teď je právě takový, tak konkrétní, jako ten obrys. Tedy past na ducha. Neodpovídám na to, odkud se bere tak a takovost, jen s ní počítám jako s obsahem našeho světa.

Duch je právě tím věděním. Když víme, tak duch je, a když se vědění neodehrává, tak není. My se ani nemáme jak dovědět, že se neodehrává, my jenom víme. Na tom zrovna není co řešit.

Omlouvám se, že to všechno zní tak zaumně.

3 vědění věci Amanita 10.08.2009, 21:23:00

Jsem tak trochu z jiného světa, takže možná vnímám a rozumím jevům trochu jinak, spíš jednodušeji, vy postihujete více rovin, než jsem schopná pojmout. Vědění považuji za cosi trvalejšího, je v tom i paměť. Aktuální vědění nedovedu beze zbytku oddělit od vědění předtím a vědění potom. Určitě je taková paměť – tedy vědění i ve věcech, podobně jako v lidech, stromech atd., jen záleží na tom, zda jsme schopni je vnímat.
Psal jste o duchu, nyní o vědění. Nedovedu si tyto dvě kategorie spojit. Duch se mi jeví jako něco stálejšího, něco přesahujícího i nad předivo \"společné paměti\“ věcí. Představa aktuálního světa jako nespočetných světýlek aktuálního vědění je hezká, a protože asi vědění té které věci (stromu, člověka) vzniká v prostředí ostatních entit, tak je vědění těchto jednotlivin aktuálně provázané, a je snad i možné je považovat za jeden aktuální a stále proměnlivý celek.
… Myšlení prostředím, to snad navazuje na představu \"připojení nástroje k somatickému tělu\“, jak jsme o tom psal v jiném blogu. Jen asi záleží na stupni zaostření. Myslím \"nástrojem\“ – to je dosti soustředěné. Myslím celým prostředím – to vnímám rozostřeně, bez koncentrace na jednotlivost. Oscilace od bodu k prostředí a zpět k jednotlivosti. To je docela dobrá cesta.
Duch a vědění – spíš bych řekla, že duch a paměť jsou ve \"věcech\“ bez ohledu na naše (individuální) vědění (vidění, vnímání).
Nevím, co znamená termín zaumně.
Zdravím, Ama.

4 koko. WWW 11.08.2009, 13:36:10

Nevycházím (snažím se nevycházet) ze slov/pojmů, ale z TOHO – z toho, co nevím, co je.

Důsledkem je, že nemůžu mít svět rozdělený na objektivní/subjektivní, a že o příčinách/následcích, stejně jako o paměti a všech dalších odkazujících věcech, nemůžu říct odkud přišly, ale nanejvýš kam ukazují.

Svět pak nevypadá jako divadlo, budova s jevištěm, kde se nám prezentují jevy, a výzvou pro člověka je dostat se do zákulisí. To je asi obvyklá západní prometheovská představa, mně na tom ale rozčilují ty duality, takže hledám JEDNU VĚC, která přitom bude mít maximální bohatost.

Proto je pak celkem jedno, jestli říkám věc nebo osoba: o osobě se nikdy nedovím, jestli to není robot nebo fantóm, a věc má osobnost, ono o sobě. Proto taky ducha nebo vědění nepoužívám jako pojmy či kategorie, ale jako poetické výrazy… Stejně jak při modelování (z hlíny) nezáleží, jestli lícní kost vymodelujete a vystihnete palcem nebo prsteníčkem, tak i tady všechno směřuje k vymodelovanému tvaru, a můžete modelovat třeba sekerou, jako nebohý pan docent Večeřa.

A aby toho nebylo dost, používám definice za chodu. Neboli, že věc se nedefinuje předem, ale zrovna tím, co způsobí svým vsazením. Nebo prostě tím, co se právě hodí. To je jinde zcela neslušný postup. Není ale tak nepřípustný, jak vypadá, pokud, spíš než o konstatování, jde o INICIOVÁNÍ.

Takže TOHLE je jednoduchý přístup! :o) Jen řeč o něm je značně kostrbatá.

Ve filozofii se orientuju velmi laicky a nesystematicky, ale četl jsem si třeba Merlau-Pontyho, Visible and Invisible, a vzal jsem si z toho asi právě toto.

Zaumný jazyk je z ruštiny, od Chlebnikova. Zaum znamená něco jako za-rozum.

5 TO a další Amanita 11.08.2009, 16:00:47

TO, co je a nevím co je, jen vím, že to je. A ještě z TOHO vycházet. To je šílená odvaha, na to už nejsem dost svobodná. Ale určitě na tuto hranici často narážím, někdy velmi intenzivně, ale ztrácím většinou odvahu, vždy přede dveřmi (někdy daleko dříve). To je, jakoby se spolehnout na TO a bez obav jít TAM, za ty dveře, TAM, kde to neznám.
A je docela zvláštní, že Vy jen tak nahodíte vhodné téma právě v době, kdy je to pro mne aktuální.
Ne, svět sám o sobě není rozdělený, jen jsou oblasti, kam nevidím, kde to neznám. Je to moje omezenost, nedostatek odvahy. Různé fóbie atd.

Jedna věc s maximální bohatostí. Hmm. To bych asi věděla. To je možná jako když se sejdou dva, prolnou se plně a vydají se na někam, v důvěře v TO. Pak určitě žijí v té maximální bohatosti, bez ohledu na hmotné zabezpečení, běžně vnímané jistoty. Pokud stále vycházejí z TOHO. U mladých lidí to někdy vídám, takovou čistotu a důvěru. Právě individuální nebo společná či až společenská důvěra v TO je nejspíš jediné řešení, denodenně je nutno ji obnovovat. Nikde není psáno, že by maximální bohatost dosahovala nekonečné, vždy může být větší. Tady zase narážím na nedávné téma (absolutního ideálu).

O osobě se nikdy nedovím, zda je fantóm či robot… to se snad trochu vztahuje k nedávnému tématu jungovského stínu – život na hraně, zlý a dobrý. Zda-li nejsem fantóm? Či robot, jak se snažím něco upracovat a nemám odvahu spolehnout se na TO?
Velká odvaha, INICIOVAT. Definice za chodu, kde je používáte?… jinde zcela neslušný postup… Je to použitelné v životě? V chráněném prostředí asi ano. Ale co život \"venku\“, v běžném světě? Je to o odvaze anebo o pustém šílenství?
Ve filosofii se neorientuji. Občas mne něco zaujme, tak to mimoděk zakomponuji do rejstříku, jenže zapomínám autory, nemohu citovat (pro mne je filosofie ve všech oborech, trochu postaru: Adler, Jung, Halas a Holan, i Kainar, ale i v odborné literatuře. Jistě mnoho dalšího, včetně setkávání s lidmi a situacemi, a vždy jen zlomky, takový \"jeden hrnec\“).

Výlety za rozum, hmm, stále jen na papíře. Pokud v reálu, tak brzy ztrácím odvahu a couvám. Nemám dost silnou důvěru v TO. Viz výše.

Snad překročím Rubikon své tuposti.

AMA

6 jistý lukáš 29.09.2009, 09:58:04

Váš text mi připomněl D. Huma. On oponoval karteziánské představě myslícího já, z nějž lze přísně logickým postupem odvodit existenci celého světa, a tvrdí tohle: pokud jsem upřímnej, tak nemůžu s jistotou říci nic jiného než to, že existuje jakýsi proud (po sobě následujících) či svazek (souběžně probíhajících) počitků. Dál už nemůžu prokázat nic – ani to, že tyhle počitky \"patří\“ někomu,tzn.nějakému jednomu (natož mému)\"já\“, ani to,že dva po sobě jdoucí podobné počitky patří k sobě do jednoho děje (kontinuita,paměť). Vy ty počitky označujete a dále analyzujete jakožto \"procházení věcí duchem\“, fenomenologie těm zábleskům říká \"fenomény\“ a zkoumá, zda u nich je možné mluvit o nějakém \"kdo\“, \"co\“ (intencionalita) či na jejich základě mluvit o nějakém celku, na který třeba nepřímo poukazují, apod. U Huma mi bylo vždycky sympatický,že zůstal u toho radikálního pesimismu a dál už se z toho nesnažil \"vycucat\“ žádnej systém:-)

I když,jak říká Amanita, v praktickém životě je tahle i jakákoli jiná filosofie neužitečná;to by se člověk musel rozhodnout, že si jako poustevník lehne do sudu a věnuje život postupnému užaslému zjišťování,jakéžeto obrovské množství myšlenkových konceptů již bylo v historii vyzkoušeno,dovedeno do extrémů,terminologicky utříděno. Statické systémy třídění již nestačily,tak jsou dnes v kurzu ty dynamické-kde významy a definice pojmů a jejich vztahy se mění za pochodu či se používají souběžně (tak jako se např. chápou částice v současné fyzice).

Domnívám se, že stejně jako výtvarný vkus průměrného člověka je pořád někde u impresionismu,tak obecnému povědomí veřejnosti na filosofické rovině stále vévodí karteziánsko-kantovský dualismus. Masové povědomí má totiž obrovskou setrvačnost.Jenže éra Merleau-Pontyho nikdy nepřijde.Na to je dnešní doba příliš eklektická a paralelních myšlenkových systémů příliš mnoho.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.