povrch je takový, jaký je

Thursday, 19. July 2007

Vítám našeho zpravodaje Tomáše Takového, který situaci sleduje na místě. Tomáši, můžeš sdělit našim posluchačům, jak se situace vyvíjí?

Dobrý den, Hanko, situace v hlavním městě je taková, jaká je. Prezident řekl, co řekl a opozice reagovala, jak reagovala.

Jaké jsou vlastně požadavky vůdců pouličních protestů?

Jejich požadavky jsou takové, jaké jsou. Hrozí, že udělají, co udělají.

A ukazuje se nějaké řešení krize?

V současné chvíli je stav bohužel takový, jaký je, ale zůstává naděje, že krize bude vyřešena, jakmile bude vyřešena.

Když jsem si v roce 1976 psal po hospodách Ffyziku – traktát, kterým jsem se pokoušel prolomit svou tehdejší jistotu, jak svět vypadá, pomocí patafyzicko-básnicko-fenomenologických nesmyslů (na různá témata, třeba jak pršení vnímá kapka, zrcadlící ostatní kapky – teď si uvědomuju, že to vlastně doteďka maluju), který si pak ode mně vypůjčil Igor Zhoř a už ho nevrátil a umřel – napsal jsem si taky kapitolu Co je je. Byl to pro mě tenkrát objev, že věci kromě svých interakcí možná ještě jsou. Tohle „jení“ jsem nepovažoval za nic fyzikálního, ale za něco fyzického myslím ano. Když mi pak Naďa Vávrová před svou emigrací odkázala Bondyho knížku o útěše z ontologie, tak jsem ji pochopil jako potvrzení tohohle svého neurčitého objevu. (Jení se nerovnalo bytí – bombastické slovo bytí bych se stejně zdráhal použít.)

Představa (za myšlenku bych se to neodvážil považovat), že věci jsou to, co jsou, mě vedla ke kaskádě dalších představ, třeba, že věc je „současně“ i přesně právě to, co není – asi jako předmět je zelený, protože sám v sobě je „ve skutečnosti“ červený, jelikož červené paprsky absorboval, zatímco zelené odrazil pryč do našeho oka.

I moje samotné myšlení si na to jení mě vedlo k tomu, že jsem si snad ještě víc myslel na to, co jení není, a dostával jsem se do závratných představ, že věci vznikají ad hoc. Že skutečnost je kujná, skutá vždycky pro danou rozdmýchanou situaci nanovo několika mocnými kovářskými údery. Skutek chvíli drží pohromadě, ale sotva se obrátíme zády, už ho nenajdeme, ale kladivo, přicházející ze všech směrů, nám v okamžiku stluče další. Přestal jsem vyžadovat, aby věci měly nějakou podstatu a začínal jsem být srozuměný třeba s tím, že optický klam není žádný klam, ale fakt. Který musím vzít, jaký je.

Výsledkem byla hluboká důvěra v povrch, jenž předtím byl jen protivnou záclonou, kamufláží, lží, která musí být odhalena. Celé vizuální pole jsem dřív takhle podceňoval, zlomenou lžičku v čajové sklenici jsem si v mysli honem narovnával, vlastně nic jsem rovnou neviděl.

O to víc, o co pro mě byla nečekaná hloubka, kterou disponuje tautologie, úplným osvícením, vnímám jako řečový podraz balastní výrok typu x je x, který v médiích, a nyní už stále častěji i na ulicích a v domácnostech, řečníci vyslovují s nesmírným uspokojením, jakoby tomu dali co proto. Zmiňuje ho Vladimír Just ve svých Floskulích, já o něm tady taky nenávistně píšu už nejmíň podruhé, ale kompenzovat jsem ho přesto ještě nedokázal – alespoň do té míry, abych si o osobě, která tuto floskuli se samolibým uspokojením přednáší, nezačal automaticky myslet, že se veřejně doznává k ubohé závislosti na povrchu.

V angličtině, z níž k nám tahle fráze pronikla, mi to nijak hrozné nepřipadá.

Add new comment

By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.